Zásah proti ebole v Demokratické republice Kongo selhal

Karline Kleijer, vedoucí krizových zásahů Lékařů bez hranic

Teď když svět upíná pozornost na pandemii COVID-19, chýlí se ke konci druhá největší zaznamenaná epidemie eboly.

V posledních měsících začal počet nakažených konečně klesat. Epidemie trvala více než 18 měsíců a zabila přes 2 250 lidí. Nyní počítáme dny do jejího konce. Poslední potvrzený pacient s ebolou se vyléčil začátkem března.

I přes úlevu, že tato epidemie snad brzy skončí, není důvod k oslavám. Zásah proti ebole nemůžeme označit za úspěch. Ve skutečnosti můžeme mluvit jen o soustavných a katastrofálních nezdarech, kvůli kterým zemřely tisíce lidí.

V pomoci obyvatelům Demokratické republiky (D. R.) Kongo jsme selhali.

Po vyhlášení epidemie 1. srpna 2018 Organizace spojených národů (OSN) a ministerstvo zdravotnictví rychle zahájily boj proti ebole nebo spíš „útok” na ni. K tomu navíc byly k dispozici prostředky jako experimentální léčba či očkování, které při předchozích epidemiích nebyly téměř dostupné.

Navzdory tomu epidemie trvala více než 18 měsíců a míra úmrtnosti se držela velmi vysoko, mezi 60 až 70 %. To je více než během epidemie v západní Africe v letech 2014 až 2016, kdy experimentální léčba nebo očkování nebyly dostupné vůbec nebo jen minimálně.

Je na čase položit zásadní otázky všem, kteří se zapojili do tohoto krizového zásahu, včetně Lékařů bez hranic, Světové zdravotnické organizace, ministerstva zdravotnictví, úřadů D. R. Kongo, vedení OSN, vlád a mezinárodních neziskových organizací.

• Proč byla míra úmrtnosti vyšší než v západní Africe, přestože jsme měli k dispozici nové postupy léčby a očkování?
• Proč místní napadali zdravotníky bojující s ebolou a ebolová centra?
• Proč se začaly dít nějaké změny až po 300 útocích na zdravotníky a zdravotnická centra?

Je pravda, že tato epidemie se poprvé rozšířila v oblasti, kde probíhá konflikt, je špatný přístup ke zdravotní péči a další obrovské problémy. Není pochyb o tom, že tato složitá situace přinesla mnoho komplikací a výzev v boji proti ebole. Očkování komplikoval kontrolní systém, který často ochromilo narůstající násilím, a tzv. trasování kontaktů nakažených a kontrolu přenosu ztížilo vysídlení obyvatel.

Víme, že úzce vymezený přístup, zaměřený čistě jen na ebolu, byl společně s přísnými represivními opatřeními zásadním faktorem neúspěchu. Protože se nám jednoduše už od začátku nepodařilo získat si důvěru místních.

Věnovali jsme příliš pozornosti zkrocení viru místo toho, abychom se soustředili na podporu zasažených lidí. A bez důvěry místních jsme v D. R. Kongo ani nemohli uspět.

Znovu a znovu jsme byli svědky toho, že se nepoužívaly mezinárodní laboratoře, které měly kapacity na testování eboly, i když se vědělo, že je takových laboratoří v D. R. Kongo nedostatek.

Pro tento zásah proti ebole se podařilo získat velké množství financí i lidí. Proč ti, kteří měli neomezenou kontrolu nad těmito prostředky, jako například ministerstvo zdravotnictví a Světová zdravotnická organizace, včas a adekvátně nezměnili svůj přístup, když bylo zřejmé, že není efektivní?

Právě teď když se v D. R. Kongo objevily první případy nemoci COVID-19, je potřeba soustředit se na úplné potlačení epidemie eboly a na probíhající humanitární krizi v zemi. Přesto se musíme my všichni, kteří jsme zasahovali proti ebole, včetně Lékařů bez hranic, kriticky zamyslet nejenom nad tím, co se nám nepovedlo, ale i jaké systémové nedostatky k tomu vedly. Tak aby se podobným selháním předešlo v budoucnu.