© Sara Creta/MSF
12 Květen 19 27 Květen 19

Víc než medicína: Poskytování psychologické péče v libyjských detenčních centrech

Pod ponurou oblohou čtvrti Janzour v Tripolisu vyjde na terasu svého podkrovního bytu žena a začne opatrně věšet vlhké barevné prádlo. Chce ještě stihnout hřejivý ranní vánek. Naproti přes ulici se v kontrastu tyčí ostnatým drátem obehnané zdi, které blokují nejen její výhled, ale i jakýkoliv průvan čerstvého vzduchu směrem do detenčního zařízení Anjila. Tam je momentálně držena více než stovka migrantů a uprchlíků.

Tým Lékařů bez hranic, se kterým jsem posledního půl roku pracovala, příjíždí do přísně střeženého komplexu. Veze léky, doplňkovou stravou a krabicí plnou sešitů. Cíl dne: pokusit se zadržovaným lidem ulevit od fyzických zranění i psychických problémů. Pacienti zde trpí nejrůznějšími onemocněními, přičemž jejich jejich stav výrazně zhoršují nehumánní podmínky, jimž musí během svého zadržování čelit. Mezi ty nejklasičtější patří rostoucí záchvaty strachu, úzkost, nespavost a deprese.

Velký problém je i další kolo násilných střetů – už třetí za posledních sedm měsíců – v libyjském hlavním městě. Boje ohrožují jak civilisty napříč Tripolisem, tak vice než tři tisíce uprchlíků a migrantů nacházejících se v detenčních zařízeních, často nepřímo obléhaných ostřelováním nebo leteckými útoky.

Jak vcházíme do prostor Anjily, místní strážní přikazují velké skupině asi osmdesáti mužů, aby vystoupili z přeplněné cely a sedli si na zem v řadách po deseti. Vypadali, že sotva dýchají. Byli naprosto bez emocí, s prázdnými výrazy. Nakonec svou pozornost opatrně upřeli na mladou ženu, která před nimi stála v bílé vestě s červeným logem. Čtyřiadvacetiletá lybijská překladatelka Balkees Mgadami k nim začala mluvit klidným, ale autoritativním hlasem, který celkem odporoval jejímu křehkému vzhledu.

„Dobré ráno všem, jsme Lékaři bez hranic.“

Přirozeně přehazujíc mezi arabštinou, francouzštinou a angličtinou, moje kolegyně vysvětluje, že doktoři, sestry a specialisté na poskytování psychologické péče chodí do centra každý týden, aby zde poskytovali zdravotnickou pomoc. Koncem projevu pak doplní jednu důležitou, ale lehce opomenutelnou věc: Dnes vám také rozdáme sešity a propisky. Jestli máte nějaké nápady, co byste chtěli nakreslit, může to pomoct.“

Jedná se o jednoduché gesto, ale pro lidi, kteří si prošli tolik utrpením a mají tak málo svobody, podobná věc hodně znamená. Mnoho jich zažilo neskutečně traumatické formy mučení z dob, kdy je zadržovali obchodníci s lidmi. Jiní viděli své nejbližší utonout při cestě přes Středozemní moře.

Lidem se tu neustále přemítají předchozí traumata, protože jsou zavřeni v místě, kde nelze myslet téměř na nic jiného,“ vysvětluje sociální pracovník Lékařů bez hranic Hisham Sofrani. „Bavíme-li se o tom z pohledu duševního zdraví, když se člověk ocitne ve velmi těžké situaci, ze které nevidí cestu ven, bude se často upínat k minulosti, především té negativní.“

Stimulace lidské psychiky psaním, kreslením nebo i hraním piškvorek může lidem pomoci lépe se vypořádat s nebezpečím, kterému musí na každodenní bázi čelit. Zároveň tím lze usnadnit vytváření sociálních vazeb mezi zadržovanými lidmi, kteří mají různou národní příslušnost, etnicitu a životní zkušenosti.

Netvrdíme, že budou v pořádku. Snažíme se ale minimalizovat dopady detence a dát jim sílu, aby tady vůbec dokázali přežít,” říká Sofrani.

Zatímco zdravotníci vyšetřují pacienty pro nemoci jako infekce dýchacích cest, akutní průjmy, svrab nebo tuberkulóza, malá skupinka lidí se vždycky shromáždí u matrací na druhé straně detenčního centra, kde probírají se specialistou stres. Společně mluví o tom, co stres způsobuje, jak ovlivňuje problémy typu nespavost a co může člověk dělat, aby se jeho či její stav zlepšil. Dělají také jednoduché cviky ve stoje. Někteří se při nich trochu smějí. Člověk má pocit, že se jim malinko vrací chuť do života.

Později večer, když se náš den v Anjile chýlí ke konci, už jenom úzkostlivě pozoruji, jak stráže všem nařizují, aby se vrátili do cel. Není to jednoduchý pohled. Lidé nepotřebují jenom lékaře, potřebují pozornost. Potřebují vědět, že na nich někomu záleží. Někomu, kdo chce, aby se s nimi jednalo důstojně.

Autorka: Sandra Miller, bývalá zdravotní koordinátorka Lékařů bez hranic v Tripolisu

​___________________________________________________________________

Předpokládá se, že napříč Libyí je dnes v detenčních zařízeních, které spravuje tamní ministerstvo vnitra, zadržováno zhruba 6 000 uprchlíků a migrantů. Mnoho z nich pochází ze vzdálených zemí, odkud utekli za lepší budoucností. Dočkali se ale akorát vydírání, mučení, sexuálního násilí, zneužívání a nucených prací – ať už přímo v Libyi nebo po cestě do ní. Nyní jsou svévolně drženi v nepřípustných podmínkách, které se výrazně podepisují na jejich fyzickém i psychickém zdraví.

Lékaři bez hranic apelují na mezinárodní společenství už od 4. dubna 2019, kdy propukla nová vlna násilí, aby migranty a uprchlíky v blízkosti bojů evakuovalo do bezpečí mimo Libyi. Pouze 455 lidí se zatím podařilo přemístit. Zhruba 300 až 400 dalších zachytila ve Středozemním moři pobřežní stráž a násilím je vrátila zpět do Libye. To je vzhledem k situaci v zemi zjevným porušením mezinárodního práva.

{{{ labels.morehistories }}}