Blog z Filipín: Srovnání nesrovnatelného

Spousta novinářů se mě ptá na srovnání následků tajfunu Haiyan (nebo Yolanda, jak se mu říká mezi místními) se zemětřesením na Haiti v roce 2010. Spousta z nás tam tehdy byla a všichni se shodujeme: ty dvě katastrofy se nedají jakkoli porovnávat.

Ani před zemětřesením nebyla situace na Haiti růžová: nedostačující veřejné služby, politická nestabilita, vysoká míra kriminality a všudypřítomná chudoba. Zemětřesení zasáhlo zemi, kterou již zmítala humanitární krize. Týmy Lékařů bez hranic už na Haiti pracovaly několik let a mohly ihned začít jednat.

Filipínské souostroví Visayan naproti tomu bylo do 8. listopadu 2013 turistickou destinací. Přijížděli sem potápěči, ekoturisté i manželé na líbánky. Lidé byli na rozmary živlů zvyklí, vládní krizové agentury pracovaly prakticky nepřetržitě už několik let. Pravidelně je zaměstnávaly tajfuny, zemětřesení i erupce sopek. Lékařům bez hranic trvalo skoro týden, než se dokázali dostat na místo katastrofy.

Mnoho přeživších říká, že nečekali tak náhlé zdvižení hladiny moře, protože anglicky mluvící média hlásila příchod bouře, a nikdo nemluvil o přívalové vlně. Já sám jsem nevěděl, co si pod slovem „bouře“ představit. Výsledkem toho zmatku bylo, že se většina lidí evakuovala z ohrožených oblastí, ale někteří, kteří očekávali obvyklou větrnou smršť, zůstali ve svých domovech.

Lidé, kteří přežili, se teď chtějí vrátit ke svým životům nebo aspoň získat zpátky soběstačnost. Nejohroženějšíí lidé se většinou na pokyn armády včas evakuovali. Po tajfunu tisíce Filipínců z celého souostroví i ze zahraničí spontánně vyrazily na pomoc do zasažených oblastí za svými rodinami, přáteli a sousedy. Už více než 30 000 je jich teď zapojeno do pomoci.

Zkáza přinesla nová rizika, na která tu lidé nejsou zvyklí. Lékaři bez hranic se před nimi ve všem tom ruchu snaží varovat.

Když jsem s Lékaři bez hranic dorazil do Taclobanu, přespávali jsme na podlaze v garáži. Vzpomínám si, jak mě tu noc překvapilo, že nikde nebyli žádní moskyti. Ti, kteří se nestihli evakuovat, nejspíš pluli někde mezi Indií a Saudskou Arábií. Jenže moskytům stačí jen pár dní, aby se znovu rozmnožili. Už jsou zase zpátky a pěkně hladoví.

Stavba nafukovací nemocnice Lékařů bez hranic v Taclobanu. Foto © Yann Libessart/MSF

Lidem, kteří teď žijí v přístřeších bez oken, tak hrozí horečka dengue nebo malárie. Filipínci se potřebují chránit profylaktickou léčbou, spreji a moskytiérami. Všelijaké organizace teď ale rozdávají lidem deky. Proč? Že by… se blížila zima?

Všude je taky spousta krys, které mohou přenášet různé infekční nemoci, např. leptospirózu. Filipínci si jsou ale rizik vědomi a vědí, jak se před nákazou chránit bez velkých školení o hygieně.

Nejvíc se ale obáváme nehod na silnicích. Je tu jen pár nemocnic, které mohou ošetřit vážnější zranění. Tajfun zničil spoustu aut a lidé se musí přepravovat na motorkách. Často jich jede najednou pět a navíc všichni bez helmy. Silnice jsou navíc mokré, takže pořád hrozí smyk a pořádná nehoda. Na jejich okrajích navíc táboří lidé, kolem kterých pořád sviští auta na cestě někoho zachraňovat. Víc životů by ochránilo pár policejních hlídek s radarem.

Obyvatelé Taclobanu získávají neuvěřitelnou rychlostí zpět vládu nad svým městem. Díky tomu tu Lékaři bez hranic možná nebudou potřeba tak dlouho. V Taclobanu je nyní asi 30 pracovníků, brzy se ale nejspíš budou moci přesunout jinam. Nemocnice už funguje a filipínští zdravotníci se hromadně vracejí do práce. Jeden z místních lékařů za mnou přišel poté, co jsem dvě hodiny uklízel místnost, abych z ní udělal svoji kancelář. Byl jsem celý zpocený a bolel mě snad každý sval. „Jsem ředitel téhle nemocnice a tohle je moje kancelář,“ ozval se nade mnou vážný hlas. Au. Nejspíš si budu muset najít jiné místo…

Kromě nedostatku místa může být soužití soukromé nemocnice a humanitární organizace v jedné budově pěkný oříšek i z jiného důvodu. Zkušení pracovníci soukromé nemocnice Bethany se časem budou moci ujmout veškeré potřebné péče, která ale nebude zadarmo. Lékaři bez hranic však budou vyžadovat záruky zachování péče, alespoň pro ty nejchudší. Pacienti Lékařům bez hranic za zdravotní péči neplatí. O tomhle aspektu naší práce nevyjednáváme.

Malý Rommy přišel na svět jako první dítě v nemocnici Lékařů bez hranic v Taclobanu.
Foto © Yann Libessart/MSF

A ještě perlička na závěr: První plánovaný chirurgický zákrok v naší nemocnici nebyla amputace infikované končetiny, ale… císařský řez! Lékaři bez hranic pomohli na svět malému Rommymu.

• Rozcestník zpráv o pomoci Lékařů bez hranic na Filipínách