Terézie Hurychová: výňatek ze zápisků

(Čad, Hadger Hadid, září 2004)

Uprchlický tábor Hadger Hadid na hranicích s Dárfúrem. Kolem 50 000 uprchlíků. De facto nově postavené město těch, co stačili utéct před genocidou v Dárfúru.

Uprchlický tábor je plný, už není nikde místa, přesto každý den přicházejí noví a noví vyčerpaní a hladoví lidé s dětmi na zádech. Kojící maminky už pár dní nic nejedly a jen stěží se jim tvoří mléko. Nechápu, jak mohli tuhle cestu vůbec přežít. Přišli o všechno, jejich vesnice byly vypáleny, domy shořely, dobytek byl sebrán. Šílená představa, co museli zažít…

Lékaři bez hranic zde provozují kliniku pro celý uprchlický tábor a také tzv. „therapeutic feeding center" – výživové centrum pro podvyživené děti. Když přijíždím, v akutní fázi podvýživy je naštěstí jen pár dětí, takže už je veseleji! Všechno je zde provizorní, ve stanech. Maminky s jejich batolátky, přivázanými v šátcích na zádech, přicházejí každé ráno do denního výživového centra, kde děti dostávají pětkrát denně speciální mléko.

Každé ráno je potřeba všechny děti zvážit, zkontrolovat a do karty zapsat, jak přibírají na váze. Na začátku léčby dostávají dávku Albendazolu na očištění od parazitů a vitamín A. Zkontrolujeme jejich očkování proti spalničkám a případné příznaky malárie.

Denní rozpis dávky - hlavně všechno po troškách. Těm, co už jsou na tom lépe, nadělujeme „Plumpy Nut“ - arašídovou pastu, která nutričně obsáhne potřebnou denní dávku živin. Větší děti, které už jsou ve druhé fázi, dostávají něco jako ovesnou kaši. Těm už chutná, těm je veselo. Nejhorší jsou ty úplně maličké v akutní fázi - apatické, bez chuti do života, podchlazené, i když všude kolem je aspoň 40 stupňů ve stínu. Hlavně je zavodnit! Ty, které už nepotřebují terapeutickou dávku, musí pokračovat s doplňkovou stravou, aby se předešlo nové podvýživě. Je jasné, že se musí nakrmit i maminky, které přišly o mléko a těžko se jim daří děti nakojit…

Dneska jsem zjistila, že maličký půlroční chlapeček tu nemá maminku. Tak kdo s ním přišel?! Jeho pětiletá sestřička Asra. Je neuvěřitelná! Pětiletá a každé ráno putuje do centra s malým šestiměsíčním bráškou na zádech. Velká tmavá posmutnělá očka - je vidět, že se jí sem moc nechce. Přesto přichází ráno co ráno a celý den po lžičkách krmí svého maličkého brášku. Je to až dojemné, jaká je z ní maličká mamča! Je krásná a odvážná! Jediná mezi všemi dospěláky! Večer dojde její tatínek, aby ji doprovodil „domů“, do stanu. Vypráví mi, že mu ženu zastřelili a že jemu se podařilo s dětmi uprchnout. Jeho maličká Asra je teď „mamčou“ pro dva malé brášky. Dva měsíce ji prý nikdo nečesal a neupletl ty jejich malé africké copánky. Tak musíme zítra zaměstnat nějakou maminku, aby se o ni postarala…

Bude konec dne a je čas se vrátit na základnu. Maminky s dětmi odcházejí do svých stanů. Ti, co přišli pozdě, stany ani nemají, ale postavili si „domečky“ z igelitových pytlů a klacků - když v noci náhodou prší, tak je to všechny vyplaví a nikdo se moc nevyspí. I malá Asra odchází se svým bráškou na zádech.