Kolumbie

Nejistý život v konfliktních oblastech

Občanská válka v Kolumbii, poháněná především spory o kontrolu nad obchodem s narkotiky, plní zpravodajství relativně často, ale samotné důsledky, jež má na místní obyvatelstvo, se do hledáčku médií dostanou jen zřídka.

Během desetiletí trvajících bojů mezi vládními silami, paravojenskými jednotkami a ozbrojenými skupinami rebelů opustilo své domovy na 3,8 milionů lidí, což Kolumbii řadí na třetí místo ve světě v počtu vnitřně vysídlených osob, hned za Súdán a Demokratickou republiku Kongo.[1]

Ozbrojené skupiny kontrolují zhruba polovinu zemědělských oblastí Kolumbie. Tím, že silnice činí neprůjezdnými, připravují obyvatelstvo v těchto oblastech o přístup ke zdravotní péči, kromě toho násilně odvádějí děti do milicí a vraždí podezřelé ze spolupráce s protivníky. Ti samí civilisté jsou pak v podezření ze spolupráce s rebely i ze strany kolumbijské armády, jejíž časté odvetné akce na ně tvrdě doléhají.

Zoufalé rodiny proto opouštějí své domovy a majetky a uchylují se do městských slumů. Zde pak uprchlíci často nalézají podmínky stejně kruté jako ty, před nimiž uprchli: žijí v přeplněných chatrčích bez odpovídajícího příslušenství, vlivem špatných životních podmínek jsou ohroženi respiračními a průjmovými onemocněními a přístup ke zdravotní péči mají velmi omezený. Jen malá část z nich má později možnost vrátit se bezpečně zpět do svých domovů.

Lékaři bez hranic jsou přítomni ve 13 z 32 kolumbijských departmentů. V izolovaných zemědělských oblastech provozují mobilní kliniky, v městských oblastech, kde se shromažďují vysídlenci, vedou kliniky stacionární. Jejich týmy poskytují lékařskou péči od vakcinace až po reproduktivní a nouzovou péči, včetně pomoci psychologické pro oběti násilí.

Po padesáti letech konfliktu, v němž ozbrojené skupiny nepřestávají terorizovat civilní obyvatelstvo, mnoho Kolumbijců už nepamatuje časy, kdy každodenní život nebyl ovládán zbraněmi a strachem.

[1] Jako „vnitřně vysídlené osoby“ jsou označováni uprchlíci, kteří nepřekročili hranice své země. Tito lidé proto nepožívají ochrany mezinárodního práva ve stejném rozsahu jako přeshraniční uprchlíci. Odpovědnost za zabezpečení jejich životních podmínek nese jejich vláda.