Mark Hopkins
Rozhovor s režisérem filmu Markem Hopkinsem
Režisér filmu Mark Hopkins začal svoji filmovou kariéru jako asistent newyorského producenta Scotta Rudina, s nímž spolupracoval mj. na filmech „Truman Show“, „Andělin popel“, „Ospalá díra“ či „Drsnej Shaft“. Později založil nezávislou produkční společnost zaměřující se na tvorbu dokumentů. V roce 2001 začal spolupracovat s dokumentárním režisérem Georgem Butlerem, s nímž natočil několik filmů. Film „Living in Emergency” je Hopkinsův režisérský celovečerní debut.
O: Jak vznikla myšlenka natočit film o Lékařích bez hranic?
Téma humanitární pomoci mě hodně zajímá a práci Lékařů bez hranic sleduji dlouhodobě. Měl jsem pocit, že by to mohl být skvělý filmový námět, z části také proto, že se zaměřují na poskytování akutní zdravotnické pomoci, což je oblast, která představuje pro humanitární pracovníky extrémní výzvu. A to je podle mě velmi zajímavé.
O: Jak byste popsal film jednou větou?
Jako hledání hranic idealismu. Postavili jsme film tak, aby ukázal cestu, jak se proměňuje zkušenost s prací pro Lékaře bez hranic od nováčků až po zkušené veterány, jak se mění jejich ideály, perspektiva a motivy v průběhu času stráveného v terénu. Chtěli jsme sledovat cestu překážek prověřujících a proměňujících jejich názory.
O: Co chcete, aby si lidé odnesli po zhlédnutí Vašeho filmu?
Doufám, že porozumí tomu, co pro lékaře život na misi obnáší, a pocítí zájem o humanitární oblast. Doufám, že pochopí, že tito lidé nejsou hrdinové, kteří zachraňují svět, že jejich práce je poutavá a sama o sobě odměnou. Nepotřebují svou práci obhajovat slovy o velkých úspěších, uzdravený pacient je mnohem víc než to. Nedělali jsme tento film proto, abychom přinesli nějaké poselství, chtěli jsme spíše lidi vtáhnout do prostředí Lékařů bez hranic.
O: Měli jste nějaká konkrétní očekávání o tom, co vás v terénu potká?
Ani ne. Měli jsme představu o tom, jaký příběh bychom chtěli vyprávět, a měli jsme velké štěstí, že jsme nasbírali dostatek materiálu, abychom mohli udělat takový film, jaký jsme chtěli.
O.: Neměli jste z natáčení strach? Ocitli jste se někdy v nebezpečí?
Strach jsme neměli, spíše obavy, jestli se nám podaří najít takový materiál, jaký jsme si představovali. Tyto obavy byly ale rychle rozptýleny. A pokud jde o nějaké nebezpečné situace, tak v těch jsme se neocitli, protože většinu času jsme trávili s Lékaři bez hranic, kteří mají přísná bezpečnostní opatření a většinou jsou chráněni před násilím v oblastech, kde pracují. Vzpomínám si jen na několik málo potenciálně nebezpečných situací, ale je také možné, že jsme někdy byli v mnohem větším nebezpečí, než jsme si v tu chvíli mysleli.
O: Co vás během natáčení nejvíc překvapilo?
Jak všichni ti ostřílení terénní pracovníci přistupovali ke své práci se skromností a zodpovědně s pocitem, že dělají smysluplnou věc.
O: Co bylo při natáčení nejtěžší z pohledu logistiky?
Natáčení v SMS baru v Keni, protože to byl jediný bar v okolí a často tam chodili vojáci. Nebylo to zrovna nejbezpečnější místo pro natáčení. Nejdřív jsme museli točit interview na HD kameru a pak přejít na jiný záběr scény, kdy přicházejí ostatní lékaři. Světlo se během té doby měnilo a pozdní odpoledne přecházelo v noc. Museli jsme všelijak provizorně upevnit světla a napojit je na nespolehlivý generátor. Kromě výkyvů v osvětlení to ale dopadlo dobře.
O: Co podle vás diváky nejvíce překvapí?
Možná je překvapí, že tam neuvidí pacienty s okázalými projevy vděčnosti, protože ty tam nebyly. Pacienti jsou vděční, že jsou léčeni tak, jak si zaslouží, a to je všechno. Film se také moc nezabývá tím, odkud lékaři pochází nebo proč se přidali k Lékařům bez hranic, a nesleduje ani osobní příběhy pacientů. Chtěli jsme se soustředit na to, co přináší práce humanitárního lékaře v terénu. Pro lékaře je pacient jako pacient a nemělo byt záležet na tom, jaké politické nebo osobní důvody vedly k jeho trápení.
O: Lékaři bez hranic se v minulosti zdráhali poskytnout filmařům přístup na mise. Jak se vám povedlo získat jejich souhlas?
Byl to dlouhý proces navazování důvěry, kdy jsme se snažili porozumět jejich práci a tomu, jak ji oni sami vnímají, a přesvědčit je o tom. To nám umožnilo dostat se s nimi do terénu. Pak už to byla jen otázka toho dokazovat stále naši kompatibilitu s týmy v terénu, účastnit se jejich diskusí a držet krok s tím jejich agresivním stylem „tvrdě pracovat a bavit se naplno“.
O: Měli Lékaři bez hranic obavy z toho, jak jejich organizaci ve filmu vykreslíte?
Samozřejmě, že ano. Je to ve své podstatě malá skupina lidí, kteří se chovají jako soudržná rodina. Žijí a dýchají tím, co dělají. Věnovali tomu své životy, takže je pochopitelné, že měli obavy.
O: Cítili se lékaři před kamerou dobře?
Když pracovali, tak kameru téměř nevnímali.
O: Proč jste se víc nezaměřili na pacienty nebo na politické pozadí?
Film je o krizové medicíně z pohledu lékaře a myslím, že věrně odráží jejich život na misi a problémy, se kterými se potýkají. Lékaři bez hranic jsou apolitická organizace a důvody, které vedou k lidskému utrpení, nejsou jejich hlavní zájem. Jejich zásahy se týkají především poskytování akutní zdravotnické pomoci. Cílem filmu není vyvolat nějakou reakci, ale vtáhnout diváky do prostředí Lékařů bez hranic.
O: Čím se Lékaři bez hranic a jejich pracovníci liší od jiných humanitárních organizací a jejich zaměstnanců?
Neorientují se na rozvojové projekty a jsou realističtí v tom, čeho mohou dosáhnout. Je tam silný dobrovolnický duch a jsou velice otevření kritice z vlastních řad. Každý, bez ohledu na své zkušenosti, se může zapojit do diskuze. Neustále prověřují své poslaní a výsledky jednotlivých operací, což jim umožňuje dynamický a nebyrokratický přístup, který je podle mě v organizacích takové velikosti vzácný.
O: Některé záběry, jako třeba amputace nohy, jsou velice názorné. Proč jste se rozhodli ukázat je právě tímto způsobem?
Myslím si, že je důležité, aby lidé viděli vše očima lékaře. Alespoň natolik, aby pochopili, co je v sázce.
O: Bylo těžké točit film, při němž jste byli svědky takové bolesti, a pak to všechno ještě několikrát prožívat při práci ve střižně?
Někdy to těžké bylo. Víc mě se mě ale dotýká, když si představím, kolik hrůzy ti lidé ze záběrů vydrželi nebo viděli a jak se s tím vyrovnali.
O: Co bylo na tomto filmu vůbec nejtěžší?
Vytvořit ze záběrů trvajících pět hodin devadesátiminutový film.
O: Co říkáte kritice, že ve filmu není dost naděje?
Myslím si, že film věrně odráží život lékaře v terénu. Pokud se někomu zdá, že pohled lékaře je pochmurnější, než by se mu líbilo, je to jen odraz toho, jak by chtěl věci vidět, a ne toho, jaké ve skutečnosti jsou. Předpokládám, že někteří lidé budou muset přehodnotit své představy o naději. Z mého pohledu však tento film nese sebou naděje docela dost, protože navzdory té hrozné situaci ukazuje lidi, kteří jsou ochotni se zapojit a pomoci, aniž by si přitom potřebovali myslet, že změní svět. Stačí jim ta práce samotná a to je ohromně silné tvrzení, obzvlášť v takovýchto podmínkách. Nehledě na to, že kdybychom vytvořili hezký příběh se šťastným koncem, neodráželo by to skutečnost.
O: Jakou další možnou kritiku očekáváte?
Může se zdát, že celá záležitost je zobrazena jen z pohledu „západních“ lékařů bez dostatečného přispění místních pracovníků. I když je pohled místních zaměstnanců samozřejmě velmi důležitou součástí práce Lékařů bez hranic, je úplně jiný, a bylo by proto třeba natočit film jenom o nich, abychom byli spravedliví. Tento film je o příbězích dobrovolných humanitárních lékařů, takže místní zaměstnanci jsou jeho součástí jen do té míry, v jaké v těchto jejich příbězích figurují.
O: Nebojíte se ale, že diváci budou film považovat za příběh západních lékařů, kteří zachraňují bezmocné Afričany?
Ne tak docela. Pokud nic jiného, tak ve filmu je vidět, že i cizinci mají při práci v tak drsných podmínkách potíže. Film určitě nevyvolává pocit, že dobrotiví lidé ze západu můžou vyřešit všechny problémy světa. Práce Lékařů bez hranic je jen kapka v oceánu.
O: V některých ohledech váš film více otázek otevírá, než zodpovídá.
To doufám.
