"Nejsem žádný spasitel" (Rozhovor s MUDr. Oliverem Šafránkem)
Zdroj: MF plus, 18.9.2009
Autor: Mirjana Červenková
Vlídné modré oči za kovovými brejličkami. A třídenní strniště vousů po dvoudenní službě na IV. interně Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Rozhovor se na jeho přání odehrává v parku, protože dva dny pořádně neviděl slunce.
Říká o sobě, že ho láká pomáhat kdekoli na světě a vyzkoušet si, co umí. MUDr. Oliver Šafránek byl během pěti let na čtyřech misích: v Afghánistánu, Uzbekistánu, v Barmě a Mosambiku. A chystá se na další.
* Vzpomenete si na úplně první impulz, který vás vedl k tomu, abyste vyjel hodně daleko?
V dětství mě strašně přitahovala Afrika, hlavně kvůli zvířatům, proto moje první volba byla přírodověda. Nakonec jsem ale studoval medicínu, a i při ní mě to táhlo ven. Četl jsem si o Albertu Schweitzerovi a moc jsem si přál zkusit léčit mimo Evropu.
* Je pro lékaře obtížné se na takové zahraniční mise dostat?
Ještě jako medik jsem se snažil najít uplatnění v cizině, ale řekli mi, že potřebují hotové lékaře, což dnes plně chápu. Vím, jak je to náročné. V terénu je člověk často odkázaný jen na sebe a nemá mu kdo radit. U Lékařů bez hranic, mezi které jsem se později dostal, je po dokončení medicíny jednou z podmínek dvouletá praxe. Udělal jsem si navíc atestaci a čekal, až tím vším projde i má přítelkyně, lékařka Dora Tomíčková, abychom mohli jet spolu. Těch pět let odkladu nebylo na škodu – rok po škole nic nevíte, pak zase máte pocit, že víte všechno, až pak se dostanete do reálu.
* Jde o úplně jiný přístup k medicíně?
Zjistil jsem, že jsme u nás hodně závislí na přístrojích a dokonalém zázemí. Zajímalo mě, jestli bych byl schopen zůstat někde venku, uprostřed pouště nebo džungle, a fungovat jen tak, s fonendoskopem a odbornými vědomostmi. Lékaři bez hranic nás oba pozvali na vstupní pohovor, následoval kurz tropického lékařství. Pak jsme se ale dověděli, že dva začátečníci na stejné místo nesmějí, proto jsem odjel na první půlroční misi sám.
Tam jsem jakési zkušenosti nasbíral a na druhou misi jsme už mohli vyjet spolu, já „šéf“, ona doktorka.
* Adepti prý musí být připraveni vystartovat v případě potřeby do 48 hodin...
V případě různých katastrof a nezvladatelných epidemií nás mohou takhle narychlo kontaktovat, i pak ovšem záleží na pochopení nadřízeného. Obecně vzato, i pro nás platí normální výpovědní lhůty. Než jsem vyrazil na první misi, zvládl jsem očkování a v nejbližším středisku Lékařů bez hranic ve Vídni pohovor. Odtud mě poslali do Ženevy na týdenní kurz.
* Jste neplacení dobrovolníci nebo si tam normálně vyděláváte?
Jsme dobrovolníci, nepracujeme za plat. To, co dostáváme, je odměna, která se vypočítá z životního minima země, jejíž operační středisko (Barcelona, Paříž, Amsterdam, Brusel, Ženeva) nás vyšle. Rozhodně to není tedy cesta ke zbohatnutí. Na misích jsou náklady hrazeny Lékaři bez hranic. A v místě působení dostáváme navíc kapesné. To dělalo například v Afghánistánu třicet dolarů měsíčně.
* Nebál jste se jet do tak nebezpečné země, jako je Afghánistán?
Bylo to v roce 2003, relativně brzy po pádu Tálibánu. V té době tam byli Američané, takže jsem naopak věřil, že by to mohlo být docela bezpečné. A měl jsem štěstí, protože jsem byl v horách, v zapadlém kraji nepoznamenaném válkou. Oblast, kde jsme působili, se nacházela v dlouhém, úzkém výběžku horského masivu, přirozené hranice, která za koloniální éry sloužila jako pomyslný nárazník mezi carským Ruskem na severu a britským impériem na jihu. V posledních desetiletích tudy přijížděla sovětská vojska z Tádžikistánu, Tálibán se sem nikdy nepropracoval.
* Byl jste „doktor na všechno“ nebo jste měl speciální program?
Dělal jsem v podstatě všechno, co bylo třeba. Důležitou částí programu však byla péče o matky a děti. Ženy mají v muslimské společnosti daleko slabší pozici než suverénní muži. V té horské vesnici panovaly volnější poměry, místní nepatřili ke striktním muslimům, ovšem mezi obyvatele se vmísili přistěhovalci z hlavního provinčního města vzdáleného 150 km, kde chodily ženy zcela zahalené, v burce, s mřížkou pro oči. Vznikl tak zajímavý mix. Pokud žena navštívila ordinaci, vždy ji doprovázel nějaký muž z rodiny.
* Jaký život vedli horalé?
Podobný jako u nás před sto lety. Maso, mléko a vejce mají z domácích zvířat, brambory, rýži, zeleninu a ovoce z pole a zahrady. Žijí od úrody k úrodě, která je chabá, mnozí jsou podvyživení. Když jsme dávali dětem balíčky s jídlem, vždycky jsme něco přidali. Bylo jasné, že to potřebuje celá rodina. Chodili ke mně pacienti ze vzdálenosti třeba i patnácti kilometrů, pěšky nebo na koni. V zimě se běžně stávalo, že matka nesla celou tu dlouhou cestu v šátku na zádech dítě se zápalem plic. Nebo se sotva dovlekl někdo, komu selhávaly ledviny. Problém byl i s evidencí. Málokdo ví, kdy se narodil, jména bývají často stejná. Kartičku, s níž má pacient přijít příště, ztratí. Člověk musí být pořád připravený na všechno.
* Zvali vás místní lidé k sobě domů?
Ano, každý chtěl mít „doktora- cizince“ chvíli pro sebe. Bylo to hezké, ale nezvyklé, starali se o mě výhradně muži, o zdravotní sestřičku pečovaly zase jen ženy. Něco jako pánská a dámská jízda. Byla to ovšem příležitost, jak nahlédnout do denního života vesničanů. Zjistit, co a jak vaří a jedí, jaké mají zvyklosti. V podstatě žádná z domácností nemá elektřinu a tekoucí vodu, ta se nosí z nejbližšího potoka. Jedině bohatí si mohou koupit generátor a sledovat televizi.
* Byla druhá mise v roce 2004 do Uzbekistánu hodně jiná?
Ano. Jednak jsem jel s přítelkyní, a hlavně – nebyli jsme mimo civilizaci, nýbrž v malé nemocnici na oddělení, kde se léčila TBC. Bylo to v Karakalpakstánu, což je autonomní republika Uzbekistánu. Trápí ji sucho vyvolané megaprojekty SSSR na Amudarje a u Aralského jezera, kde se dnes nedaří zemědělství ani rybolovu. Není už kde a co lovit – z Aralského moře zbyla čtvrtina a lidé jsou tam velmi chudí. Problémem všech postsovětských zemí je TBC – po pádu SSSR zde nebyly žádné léky, poté byla léčba placená, a tím často nedostupná. Mnozí lékaři se příliš neřídili terapeutickými předpisy a dost pacientů naopak nedbalo na rady lékařů. Proto část nemocných podstupovala léčbu několikrát – a pokud ji opakovaně nedokončili či brali jen část léků, nahrávalo to vzniku rezistence, bakterie už na léky nereagovaly. Taková forma TBC se nazývá multirezistentní, léčí se déle a hůře než „obyčejná“.
* Je to pak už beznadějné?
Není, ale musí podepsat, že 18 až 24 měsíců budou brát léky a několik prvních měsíců zůstanou dobrovolně v izolaci a podrobí se terapii, kterou nesmějí přerušit, jinak by se z rezistentní formy stala ještě odolnější – extenzivně rezistentní. Rodina za to dostává balíčky jídla. Jednak proto, že když muže zavřou do nemocnice, chybí hlavní živitel, ale i z toho důvodu, že dobrá strava obsahující všechny nutné prvky pomůže, aby se nemoc nerozvinula u dalších členů rodiny. Nechápali to – a protože výsledky léčby nejsou patrné hned, mysleli, že je tam držíme zbytečně. Docházelo k nedorozuměním a dalo práci je přesvědčit, že musí vytrvat. Navíc jim některé léky způsobovaly zažívací potíže, jiné zase přechodné psychózy. Když začal mít první pacient halucinace, byli všichni zděšení. Žili jako uzavřená komunita jen s námi, zdravotníky, takže jsme znali i jejich rodinné problémy. Jednu sympatickou babičku jsme týden přesvědčovali, aby zůstala, jenže ona to tam už nezvládala. Tvrdila, že se stejně nevyléčí. Odešla – a zemřela. Na druhé straně bylo příjemné vidět ty, kteří se zdárně uzdravovali.
* Copak neznají očkování?
Od rozpadu sovětského bloku procházelo zdravotnictví Karakalpakstánu krizí, Uzbekistán si nechával větší část rozpočtu. Očkování vás ale ochrání jen od nejhorších forem nemoci, proočkovanost je v Uzbekistánu naopak hodně vysoká. My jsme se v nemocnici chránili speciální maskou na ústech, ovšem nakazit se dá snadno. Stačí jet v autobuse, kde na vás nemocný člověk při kašlání prskne...
* Jak jste spolupracovali s místními lékaři?
Posláním Lékařů bez hranic není jen pomáhat nemocným, ale předat vědomosti a systém léčby místním lékařům. O to jde při všech misích. Ti uzbečtí měli zprvu dojem, že jim „cizinci“ do všeho moc mluví a bylo by lepší, kdyby jim dali peníze a oni si to už udělají po svém. V podstatě by se ale vrátili k sovětskému systému, kdy na základě rentgenu uměli říct: máš, případně nemáš TBC. Ale skutečnost, že k této diagnóze je třeba další vyšetřování, třeba sputa pod mikroskopem, případně kultivace, mnozí nebrali příliš v úvahu.
* Třetí mise vedla v roce 2005 do Barmy...
Ano, tam jsme byli s Dorou sice v jednom státě, ale každý jinde, dělilo nás 300 km. Můj program byl zaměřený na sexuálně přenosné nemoci včetně HIV/AIDS, hodně tam bylo i malárie. Město Phakant se nacházelo v džungli. Kopce pokryté bambusovými háji byly skrznaskrz provrtané – těžilo se tam zlato a nefrit. Takže tam žila spousta chlapů- zlatokopů – a samozřejmě prostitutky. Naštěstí se podařilo přimět je, aby chodily na vyšetření, měli jsme i tým osvětářů obcházejících noční podniky. Věděl jsem, že když vyléčím jednu, a tím „jeden zdroj infekce“, zachráním klidně i deset mužů. To byl úspěch, protože oni považují sex s kondomem za málo zajímavý.
A hlavně – když má žena u sebe kondom, je podle policie, která ho u ní může najít, prostitutka. Nějakou osvětu a prevenci neberou příliš vážně.
* Pomohly vám zkušenosti s léčbou sexuálně přenosných nemocí, když jste pak o rok později vyrazil do Mosambiku?
Jistě. Předtím jsme se ale museli naučit portugalsky, což nebylo snadné. Absolvovali jsme jazykový kurz, pak chodili do nemocnice, kde jsme se snažili komunikovat s pacienty. Čekali jsme dost dlouho na povolení ministerstva, abychom mohli začít léčit. Klinika byla zaměřená jen na HIV/ AIDS, zasahující 18 % populace. Léčily se oportunní infekce a nasazovaly léky proti viru HIV – antiretrovirotika. Zatímco u nás je to stále ještě spíš nemoc rizikových skupin, v Mosambiku jsou postiženi muži, ženy, i děti. Zkrátka všichni.
* Jak se virem HIV nakazí děti?
Během těhotenství, porodu nebo mateřským mlékem. Adolescenti pak nechráněným pohlavním stykem. Chodilo k nám mnoho HIV pozitivních těhotných žen, u kterých jsme zahájili terapii antiretroviry. Program byl obrovský, navštěvovaly ho tisíce lidí. Registrováno bylo zhruba sedm tisíc lidí. Proto program nezahrnoval nutriční podporu – rozdávat ještě jídlo nebo Sunar, to by bylo logisticky neúnosné.
* Zasáhly vás dramatické osudy některých pacientů?
V tom množství lidí nešlo vnímat každého zvlášť, s celou jeho osobní historií, ale na dva příběhy asi nikdy nezapomenu. Začnu tragikomedií – nejstarším pacientem byl osmdesátiletý léčitel, jehož jihoafrická klientka neměla na zaplacení terapie, tak se mu nabídla. A dědeček dostal místo peněz za „odměnu“ AIDS. Smutný byl případ asi šestnáctileté těhotné dívky, která měla Kaposhiho sarkom, obrovské kožní léze. Chudák holka ani nevěděla, jak otěhotněla, o HIV pozitivitě a samotné nemoci netušila vůbec nic. Než začneme terapii s antiretroviry, trvá to dny až týdny. Pacient se na to musí připravit, léčí se infekce, snažíme se dát tělo trochu do pořádku. Nemocný musí pochopit podstatu choroby a zásadu, že léky má brát doživotně, jinak by vznikla rezistence. V případě té dívky jsme zahájili terapii antiretroviry téměř okamžitě, odeslali ji na indukci těhotenství a záhy i na onkologii k terapii sarkomu. Bohužel, během několika málo týdnů po porodu zemřela.
* Součástí práce „lékaře bez hranic“ je podávání svědectví o porušování lidských práv. Setkal jste se někde s tímto problémem?
V menší či větší míře všude. Již před odjezdem nás upozornili co můžeme vidět nebo čeho bychom si mohli všimnout – nucená práce, dětská práce, potlačování menšin, domácí násilí...
* Teď jste už tři roky doma, v České republice. Nepálí vás půda pod nohama?
Touhu vyjet ven mám, všechny mise byly úžasně zajímavé a naplňující. Ale protože mezi nimi nebyly větší pauzy, neměl jsem možnost rozvíjet se doma, ve své specializaci. Člověk se po určité době odtrhne a dál se nedovzdělává nebo jen zvolna. V Evropě se u každého složitého případu radíme s řadou odborníků, na misi je někdy člověk na všecko sám. Na druhé straně si přiveze ohromné zkušenosti, mnohem širší, než kdyby byl celý život na jedné klinice.
* Zažil jste někdy pocit, že byste si řekl: Tady už nebudu, balím a mizím?
Takové myšlenky mě napadnou na každé misi, ale vždy mě rychle přejdou. Nejvíc jsem o odjezdu domů uvažoval v Barmě. Měl jsem tehdy šéfovat pěti lékařům, což se mi nelíbilo. Jsem především doktor a chtěl jsem léčit. Asie je navíc hlučná, všude spousta lidí. Hned vedle našeho obydlí si otevřeli karaoke bar. První měsíce jsem skoro nespal, byl jsem pak ráno strašně unavený. Naštěstí v baru začali zvedat ceny, ubylo lidí a nakonec ho – k mé velké radosti – zavřeli. I na Barmu ale vzpomínám rád, stejně jako na ostatní mise.
* Poznával jste různé národy, filozofie a náboženství. Oslovilo vás něco z toho?
Nevím. To je složitá otázka. V každé zemi, nezávisle na tom, zda tam byli muslimové, buddhisté, animisté, či křesťané, jsem pozoroval jistou oddanost, smíření s osudem a obrovskou dávku trpělivosti. Jestli to způsobuje náboženství, je to dobře. Sám sebe ale nikam nezařazuji. V něco věřím, ale nevím přesně v co. Neumím to nazvat. Chvílemi jsem možná i animista, pak zase muslim nebo křesťan a buddhista... Nevím, jestli mi nějaké náboženství něco dalo, spíš jsem došel ke smíření s tím, co je, pokud věci přes veškeré úsilí nelze změnit.
* Jste lékař bez hranic. Jaké etické hranice jste si vytyčil sám pro sebe? Co je u vás na prvním místě?
Neexistují v podstatě žádné hranice, které bych si vytyčil. Beru život takový, jaký je. Snažím se respektovat okolí a lidi, s nimiž přicházím do kontaktu, reagovat na situace. Někdy to není snadné, většinou je každá jiná a z kontextu vyplyne určitá hranice, za kterou by se nemělo jít.
