Zprávy z horkého víkendu ve Středoafrické republice: Vizita

V sobotu ráno jsem se rozhodla, že půjdu na vizitu společně s naší okouzlující holandskou doktorkou. Potřebovala, aby ji někdo natočil při práci, protože ji o to požádal komunikační tým z Amsterdamu. Nejprve jsme pacientům i jejich ošetřovatelům vysvětlily, že filmování není povinné. Pak jsme se vydaly do lůžkové části jednotky intenzivní péče pro děti, potom pro dospělé a nakonec jsme navštívily zvláštní případy. Naštěstí se natáčení počítá jako práce pro Lékaře bez hranic, tak jsem ani neměla špatné svědomí kvůli tomu, že jsem na chvíli opustila svoje excelové tabulky.

Jakmile jsme vkročily na první oddělení, jednotku pro děti s doprovodem, všichni se hned začali chystat na natáčení a upravovat postele. Zaujalo mě, jak se snažili vypadat dobře před kamerou – ať už kvůli nim samotným nebo kvůli Lékařům bez hranic. Doktorka hovořila s tzv. secouristes, místními zdravotními asistentkami, o jednotlivých pacientech. Ty pak překládaly z francouzštiny do jazyka sango: „Přijímá vaše dítě potravu, má nějaké potíže, nastaly nějaké změny?“ Zároveň dělaly poznámky do karet pacientů, které můžete vidět všude na světě. Jediný rozdíl je v tom, že tady je personál občas zapomene vyplnit, ztratí je nebo na ně neuvede datum. Ačkoli všechno připomíná obvyklý standard, brzy si všimnete, že mnohé systémy jsou zde pořád novinkou. Proto je tu pravidelný záznam dat neustálou výzvu pro lékařské týmy i týmy, které mají na starost zásobování. Je třeba mít neustále na paměti, že vně naší malé nemocnice není žádná vláda ani žádná jiná struktura, panuje tu bezpráví a důvěra ani dlouhodobé plánování nepatří mezi priority.

Natáčím nemocniční pokoj, děti s malárií a parazity, matky, které se na mě neusmějí, ale když schovám svůj iPhone, vesele a nahlas žertují mezi sebou i s personálem. Pokouším se vzpomenout si na všechno, co jsem se kdy naučila: pořizovat záběry z různé výšky, dívat se na lékaře ze stejné perspektivy jako matka a dítě, dívat se na pacienty seshora a natáčet různé detaily – ruce vyšetřující oteklá těla a zkoušející reflexy chodidel, stetoskopy na hrudníku a na zádech, široce otevřené oči. Pak ustoupím kousek dozadu, abych mohla zabrat scénu jako celek: dvě matky a dvě děti na jedné posteli, lékařka sedí na modré plastové židli a zapisuje informace do karty formátu A4. Zdravotní asistentky stojí poblíž, naslouchají a překládají, smějí se společně se ženami. Pozoruji, jak ostatní sledují tohle představení, ten každodenní rituál, a čekají, až se modrá plastová židle přesune k další posteli.

Po konzultaci s lékařkou některé matky se svými dětmi odcházejí, jiné zůstávají, aby podstoupily další pozorování nebo léčbu. Jedno z dětí musí zůstat několik dalších dní kvůli podezření na sepsi. Místní léčitel mu odstranil krční mandle, což je zdejší tradiční způsob léčby malárie. Šestiletý chlapec trpící srpkovitou anémií je propuštěn společně se svou matkou a malou sestřičkou. Zatímco jsem natáčela pokoj, po očku jsem ho sledovala, jak si hraje se sestřičkou, ale nechtěla jsem ho rušit. Rozesmával ji tak, až jí copánky připomínající pavoučí nožky létaly vysoko nad zvědavýma dětskýma očima. Předklonil se a políbil ji na tvář. Tohle něžné gesto mě utvrdilo v tom, že v téhle rodině je spousta lásky. On sám ale nebude žít dlouho. Flow mi vysvětlila, že deformované krvinky způsobí poškození a ucpání cév a že tady toho pro něj nemohou moc udělat.

Na jednotce pro dospělé máme šedesátiletého pacienta s kýlou, kterou se chirurg pokusil upravit manuálně. Sledovala jsem je, ale nenatáčela. Pacient sténal bolestí. Lékař to nakonec vzdal a se silným holandským přízvukem pronesl: „Operace“. Muž si natáhl kalhoty ve snaze zachovat si navzdory bolesti trochu důstojnosti a my jsme přešly dál. Jiný muž, kterého přivezla naše mobilní klinika před několika dny po nehodě na motocyklu, se probral z kómatu. Lékařka byla v šoku – ten muž seděl na posteli a mluvil. Jediná léčba, kterou tu dostal, spočívala v podání analgetik a infuzí. „Někdy naše práce spočívá jen v tom, že tělu pomůžeme, aby se uzdravilo samo,“ řekla mi.

Posledního pacienta toho rána jsme se rozhodly nenatáčet. Měl tuberkulózu, vychrtlé tělo a utlumené reakce, přestože při vizitě se na posteli posadil. Sledoval, co se děje, ale jinak se nehýbal. Flow si poznamenala: „Pokračovat s testy a medikací“. A také abychom mu ze základny přinesli bublifuk na hraní. A to bylo vše, konec vizity i filmu. Rozhodla jsem se, že se teď každou sobotu připojím k některému z lékařských týmů na vizitu. Ať už na jednotce intenzivní péče, v porodnici s mou spolubydlící – porodní asistentkou – nebo s kýmkoli, kdo mě vezme s sebou. Potřebuji si připomínat, proč se v oddělení zásobování lopotím s nekonečnými seznamy položek, kódů a čísel, ze kterých mě bolívá hlava.

Od mého příjezdu před více než měsícem jsme tu neměli kamion, a tak se musíme spoléhat na zásobovací letadlo, které přilétá jednou týdně. Na to, co jsem viděla, nesmím zapomenout, i kdyby byl v mé části klid. Zásobování je ve všech ohledech neskutečně chaotické, protože cesty z hlavního města nejsou bezpečné. A tak žongluji s položkami na seznamu, zadávám do databáze urgentní medicínské požadavky a odkládám ty méně urgentní, ale také potřebné, jako třeba propisky. Mít na paměti, jaké souvislosti a následky má práce tahle logistická práce, je hodně důležité.