{{ subitems[item.mlid].body }}
{{ subitems[item.mlid].linktitle }}
Zdravotnická pomoc v Sýrii se stává otázkou lidskosti
Tankred Stöbe, ředitel Lékařů bez hranic v Německu, se před odjezdem na misi na Filipínách vrátil z pohraniční oblasti mezi Irákem a Sýrií. Byl součástí týmu, který poskytoval pomoc lidem prchajícím před válečným konfliktem ze Sýrie. Ve své úvaze se znovu vrací k nutnosti humanitární pomoci uvnitř Sýrie a k výzvám, které poskytování pomoci představuje.
Po znovuotevření hranice mezi Irákem a Sýrií letos v létě jsme za pouhé 4 týdny ošetřili ve stanové klinice 860 pacientů. Většinou se jednalo o děti, staré lidi, těhotné ženy a ženy těsně po porodu. Byli zcela vyčerpaní několikadenní cestou, kterou podstoupili. Někteří trpěli těžkými průjmy, jiní chronickými nemocemi, jejichž léčba nesnese odkladu.
Už nemůžeme dál
Lidé, kteří dokázali překonat hranice, jsou obvykle na pokraji sil. Museli toho tolik vydržet! Stále je slyším: „Už nemůžeme dál.“ Je zřejmé, že lidé s vážnými zraněními se až na hranice nedostanou. To je jen další důvod, proč je nutné kromě péče na hranicích poskytovat zdravotnickou pomoc také uvnitř samotné Sýrie. Při práci ve zdravotnickém středisku je zdravotní péče prioritou. Vyšetřoval jsem pacienty, stanovoval jejich diagnózy a poskytoval jim adekvátní léčbu. Mnoho času jsem ale také strávil rozmluvami s pacienty a jejich rodinami. Lidé se často při vyprávění svých příběhů rozplakali. Takové chvíli byly velmi silné. Být tam, naslouchat pacientům a sdílet s nimi jejich utrpení je pro mě stejně důležité jako samotná práce lékaře. Zastaveni u silniční závory
Velmi mě zasáhl příběh jedné mladé rodiny. Od začátku občanské války se museli už šestkrát přestěhovat. Lidé se snaží zůstat v zemi za každou cenu. Teprve když už nemají žádnou jinou šanci, rozhodnou se odejít. Tuto rodinu zatkli na silničním zátarasu a propustili je až po dvou dnech. Proto uprchli ilegálně do Turecka, potom na východ, pak znovu do Sýrie a nakonec překročili iráckou hranici. Jejich synové ve věku jeden rok a pět let měli horečku a těžký průjem. Poskytl jsem jim potřebnou péči a doprovodil je na místo, kde se registrují uprchlíci, protože jsem se bál, že už na to sami nemají dost sil. Příběh této rodiny vypovídá o strašlivé situaci, která Sýrii drtí.
Naše pomoc je potřebná a žádaná
Nepracuji v Sýrii poprvé. Loni jsem byl na severu, v nejméně stabilním projektu, jaký jsem kdy zažil. Pracovali jsme na frontové linii v hornaté oblasti, která byla terčem pravidelného ostřelování. Každý výbuch znamenal ohrožení našeho života. Využíváme nejlepší možné způsoby ochrany: přímé vyjednávání se všemi stranami konfliktu, neustálé diskuze s místními lidmi, realizaci konkrétních aktivit. Hlavně si ale musíme být jisti, že je naše pomoc potřebná a žádaná. Situaci v Sýrii komplikuje skutečnost, že zdravotnická zařízení představují velmi vyhledávaný terč útoků. Neptáme se však, zda můžeme či nemůžeme v Sýrii pracovat, ale jak doručit pomoc těm, kteří ji nejvíc potřebují.
Zachránit život
Je nutné udržet si odstup, jinak by míra utrpení v Sýrii člověka naprosto ochromila. Když se zaměřím na určitou oblast, nemocnici a pak na pacienty, skutečnost ztrácí na abstraktnosti a brutalitě a dostává konkrétní, lidské rozměry. Jedině takový pohled činí naši práci snesitelnou a přináší jisté uspokojení. Můžu si říct: „Ano, zachránil jsem život tohoto člověka a můžu zmírnit utrpení dalších.“ Na to bychom neměli nikdy zapomenout.