16 Lis 16 15 Zář 17

Záchranné operace na moři: Zvuky jásotu a radosti dnes nejsou slyšet

Masový hrob ve Středozemním moři je větší a větší. A přesto se pořád díváme jinam.

„Je mi to tak líto, chtěl jsem ti jen dát lepší život…“

Jacob mluví na svého mrtvého osmiměsíčního syna, Habua, na palubě naší záchranné lodi Dignity 1. Jeho tragédie je jen jednou z mnoha, které se odehrávají zde ve Středozemním moři.

Jacob ztratil tři ze svých dětí, svou ženu, bratra, švagrovou a neteř při cestě přes moře. Z vody se nám podařilo dostat jen jeho syna Habua a šestiletou neteř. Aspoň s nimi se mohl Jacob důstojně rozloučit. Ostatní členové rodiny zmizeli, pohltilo je moře.

Malá studená těla jsou poseta popáleninami, které lidem ve člunech způsobuje mix slané vody a paliva. Jsou poznamenána hrůzami, kterými musela projít.

Frans ztratil svou ženu Juth. Na palubu Dignity 1 jsme ji vytáhli téměř bez známek života. Pokusy o resuscitaci byly neúspěšné. Bylo moc pozdě.

Juth je také těžce popálená po celém těle. Frans jí řekl sbohem a následně úplně ztratil kontakt s realitou. Mluví bez přestání a říká Juth, jak moc pro něj znamenala. Také se jí omlouvá. Cítí za její smrt zodpovědnost: „Juth,“ říká. „Nikdy nenajdu ženu, jako jsi ty…“

Další dva pacienti jsou evakuováni helikoptérou, v bezvědomí, poté, co se skoro utopili. Ani neznáme jejich jména.

Jeden den po této mimořádně obtížné záchranné misi, na cestě zpět do Itálie, tragédie pokračuje.  Mohammed už to nezvládá. Jeho tělo oslabuje chronické onemocnění. Už si vytrpělo příliš mnoho a vzdává se. V naší nemocnici dostane srdeční infarkt.

Bojujeme o jeho život. Pracujeme bok po boku s týmem zdravotníků z Italské pobřežní stráže, kteří byli informováni o evakuaci. Je pro něj ale moc pozdě a my nemůžeme udělat víc. Jeho žena Constance pro něj truchlí. Můžeme jí alespoň dát jeho fotografii, která jí pomůže ztrátu zpracovat. Je neuvěřitelně dojemné, jak něžně se na ní dívá a jak pevně ji drží po celou dobu cesty.

Další den některé lidi na palubě naší lodi zklameme. Doufali, že jejich nezvěstní příbuzní nebo přátelé jsou na nějakém jiném plavidle. Ale není to tak. Jsou pryč, mrtví na dně moře.

Na palubě máme syrskou rodinu. Naštěstí o nikoho nepřišli. Jak je ale možné, že se musí vydat na tak nebezpečnou cestu? Jedete ze země, ve které zuří válka. Všichni o ní víme. A přesto musíte riskovat život ještě jednou, abyste se dostali do bezpečí? Kam se podělo právo na ochranu?

Jacob, Habu, Frans, Juth, Mohammed a Constance taky utekli z hrůzné situace. Neriskují život jen proto, že by si chtěli trochu přilepšit. Lidé, které zachraňujeme, utíkají, protože ve své situaci nevidí žádný jiný způsob, jak by se svými rodinami mohli přežít. Utíkají před nucenými sňatky, znásilněním, nuceným narukováním do armády a porušováním jejich lidských práv.

Psát o této situaci – což právě dělám – se mi zdá bezpředmětné. Já jsem jen pozorovatelka této tragédie, ale naši pasažéři jsou uprostřed ní. Můžu jen odhadovat, jak se cítí.

Náš příjezd na Sicílii je tentokrát bez zvuků jásotu a radosti. Pasažéři jsou stále ještě moc otřeseni na to, aby zpívali a tleskali. Doufám, že v příštím zápisku budu moci popsat, jak krásný zvuk to je, když lidé jásají a zvuky jejich radosti se vrací z moře jako ozvěna.

Tento blog chci věnovat pro Habu, Juth, Mohammeda a tisíce dalších lidí, kteří přišli o život ve Středozemním moři.

 

V roce 2016 přešlo Středozemní moře do Evropy celkem 327 800 lidí. Na stejném místě a za stejné období však 4 200 lidí o život přišlo. Záchranné a pátrací operace mohou životy zachránit. Tváří v tvář této nové tragédii žádají Lékaři bez hranic zajištění bezpečných a legální cest. To je jediný způsob, jak zastavit umírání ve Středozemním moři.

{{{ labels.morehistories }}}