04 Bře 15 15 Zář 17

Ukrajina: „Když začalo bombardování, stihli jsme tak akorát doběhnout do nejbližšího sklepa“

Svědectví ze 13. února 2015

Aljona, 24 let, pochází z Debalceve, města ležícího na frontové linii na východě Ukrajiny. Nějakou dobu se se svým manželem a dvouletým synem ukrývala před intenzivními boji ve sklepě jejich domu. Nakonec před neúnosnou situací z města uprchli. Útočiště našli v jednom z dříve vyhledávaných rekreačních zařízení v lese u Svjatogorsku, kde se nyní ubytovávají lidé prchající před konfliktem a kde teď žije více než 350 lidí. Aljona dostává spolu s dalšími vysídlenými obyvateli psychologickou podporu od Lékaři bez hranic. Bojí se, jaký dopad bude mít konflikt na jejího syna. Ve Svjatogorsku Lékaři bez hranic spustili také mobilní kliniky, které vysídleným poskytují primární zdravotnickou péči.

„Poprvé jsme Debalceve opustili v červenci, dva měsíce před začátkem vojenských útoků na město. Jeli jsme do Konsťantynivky, ale v říjnu jsme se museli do města vrátit, protože manželovi hrozilo, že kvůli absenci přijde o práci.

Teď už víme, že situace byla nesrovnatelná s tím, co se děje ve městě nyní. Už před vypuknutím bojů 19. ledna jsme málokdy mohli zůstat v našem bytě, celou dobu jsme se ukrývali ve sklepě. Lidé si tahle útočiště zařizovali celé měsíce, vyčistili je, přinesli matrace a všechno, co si mohli dovolit koupit, aby místo vypadalo lépe. Ale nakonec, když začalo bombardování, jsme si nevybírali, kam půjdeme, stihli jsme tak akorát doběhnout do nejbližšího sklepa.

Posledních 10 dní v Debalceve jsme strávili ve sklepě bez elektřiny a bez topení. Některé úkryty pocházejí z 2. světové války, jsou vlhké a zanedbané. Venku byla zima, okolo 8 °C, a ve sklepě nás bylo mezi 20 a 25. Lidé si přinesli jídlo, ale bez elektřiny se nedalo vařit. Pak jsme připojili malou troubu na plynovou bombu.

Všechny sklepy ve městě byly přeplněné. Byli tam staří lidé, děti, někteří byli nemocní. Do 19. ledna se ještě v lékárnách daly sehnat léky, ale ne žádná speciální léčba. Potraviny byly velmi drahé, protože se čím dál více komplikovalo zásobování. Lidé už neměli peníze, ve městě už fungovala jen jedna banka, lidé už si ale stejně neměli co vyzvednout. Všechny továrny pozastavily činnost, lidé nedostávali plat.

Evakuovali nás dobrovolníci. Autobus pro nás měl přijet v 8 hodin ráno, ale nakonec jsme čekali až do 15 hodin, protože kvůli bombardování musel zůstat na zastávce. Cítili jsme hrůzu, jak jsme tak celý den čekali venku, poblíž budovy, která už byla několikrát ostřelovaná. Jediná střela by nás na tom místě pohřbila. V 7 hodin ráno dopadl granát a jedna žena přišla o nohu. Zemřela dřív, než za 5 hodin přijela sanitka.

Skoro celá moje rodina byla z Debalceve evakuovaná, jen někteří se rozhodli tam zůstat. A teď už nemůžou odejít. Čas od času se jim podaří dobít si telefon, ale opravdu jen zřídka. Je těžké trpělivě čekat, až od nich dostaneme nějakou zprávu. Pořád tak musíme myslet na to, co se stalo, hrozně nás to vyčerpává.

Dr. Wael Kilani vyšetřuje pacientku v Kutějnikovu, kam mobilní klinika Lékařů bez hranic vyjíždí dvakrát týdně.

Psycholog Lékařů bez hranic mluvil s mým synem a říká, že je v pořádku. Jedna paní, která pracuje pro sanatorium, si pravidelně chodí s dětmi hrát, snaží se je zabavit. Dobrovolníci nosí hračky, ale podívejte, s čím si děti hrají… (Aljona se dívá na svého syna, který si hraje s plastovými zbraněmi). Všimla jsem si, že se můj syn ode mě nechce vůbec vzdálit. Je pořád vyděšený. Doufám, že na něm tyhle události nezanechají stopy, ale to nám ukáže teprve čas.

Tady díky různým organizacím a dobrovolníkům dostáváme jídlo a doufáme, že ho příští dny dostaneme ještě trochu víc. Přežíváme jen díky penězům, co jsme si vzali při odjezdu z města.

Nemáme žádné plány do budoucna. Je pro nás těžké dál doufat. Zasáhlo to všechny, ať už fyzicky nebo psychicky. Lidé měli všechno, co potřebovali. Ale můj syn teď nemá domov. Čas bohužel nejde vrátit zpátky…“

{{{ labels.morehistories }}}