Tři povědomé zvuky

Chris Anderson je z Kanady a s Lékaři bez hranic spolupracuje jako logistik. V roce 2015 byl na misi v Jemenu, po návratu zapsal tuto vzpomínku:

Bylo 19. října, krátce po sedmé hodině večer, když do naší kanceláře v jemenském Taízu dorazil Nawaf. Byl úhledně oblečený do bílého hávu sahajícího mu po kotníky a elegantního saka, nesl opotřebovanou lepenkovou krabici. Kolem pasu měl dlouhý, kvalitní, stylový pásek s pouzdrem na tradiční dýku. Nawaf ji ale nechal venku, na sedačce v autě, protože znal pravidla: do budov Lékařů bez hranic se nesmí vstupovat se žádnými zbraněmi. Předal mi krabici, ve které bylo 62 zubatých kousků kovu, z nichž ani jeden nebyl označený a já jen stěží krotil své nadšení. Byly to dlouho očekávané klíče od budovy hotelu a nákupního centra, kterou jsme se chystali přestavět na nemocnici pro péči o matku a dítě, kde budou všechny služby zdarma.

Hned další den jsme zahájili logistické práce nutné ke zprovoznění nemocnice: stavbu vnitřních stěn, abychom vytvořili pokoje, instalaci elektrického a naftového generátoru, budování skladu se zdravotnickým materiálem, příjem více než 40 tun zdravotnického materiálu a vybavení, výstavbu oplocení, abychom mohli kontrolovat přístup do nemocnice, montáž nemocničního nábytku a mnoho dalšího.

Ani ne o tři týdny později, 7. listopadu, jsme otevřeli a začali jsme  příjímat první ambulantní pacienty. I přesto, že jsme otevření nemocnice neoznamovali, první ráno jich přišlo tolik, že jsme už v poledne museli zavřít! Následující týden jsme zahájili nutriční program. Dva týdny poté jsme otevřeli pohotovost a narodilo se nám tu první miminko, krásná holčička.

Jedním z nejčastějších problémů lidí, kteří přicházeli do nemocnice, byl svrab. Náš lékařský tým zjistil, že se šíří u velké části lidí z města Taíz,  kteří jsou kvůli váce vysídlení a musejížít ve stísněných a často nehygienických podmínkách. Tým pak navrhl, že než léčit tyto lidi v naší nemocnici, problém se lépe vyřeší přímo u zdroje – v komunitě. Tým Lékařů bez hranic v Taízu proto naplánoval zprovoznění speciální mobilní kliniky, setkal se se zástupci komunity, zorganizoval dodávky benzylbenzoátu, postavil velký bílý stan poblíž místa, kde žije spoustu vysídlených lidí, a 1. prosince začal s léčbou.

Následujícího dne, ve středu 2. prosince, jsem přišel do nemocnice Lékařů bez hranic pro péči o matku a dítě, abych zkontroloval práci různých dodavatelů, například instalaci pracovních stolů a systému pro filtrování vody pro novou laboratoř, která se měla otvírat další den. Dále pak přípravu systému pro spalování odpadu, instalaci dveří do horních odpočinkových místností pro personál a dokončování zednických prací v části, kde se bude nakládat s odpadem.

Měl jsem také v plánu strávit hodinu se správcem skladu zdravotnického materiálu, se kterým úzce spolupracuji, abychom dokončili fyzickou inventuru našeho obrovského, 315 m²  velkého skladu.

Do nemocnice jsme dorazili kolem 14:00 a já jsem ještě stál venku za budovou a povídal si s kolegou, když jsme v 14:08 uslyšeli letadlo, které nám prolétalo těsně nad hlavou. Je to až příliš povědomý zvuk, který je obvykle následovaný dalšími dvěma známými zvuky. Natáhl jsem ruku nahoru k nebi a ukazováčkem sledoval letadlo a jeho trasu, která směřovala na severozápad od nás. Ve zlomku sekundy jsme uslyšeli druhý povědomý zvuk: zvuk z nebe padající bomby, která mířila na svůj cíl.

Ukazováčkem jsem pokračoval ve sledování zvuku bomby, kterou jsem neviděl až do doby, kdy moje paže byla ve vodorovné poloze a prst ukazoval přímo na horizont, když jsme v ten moment uslyšeli poslední z nám velmi známých zvuků: bomba dopadla na svůj cíl.

Ozvala se hlasitá rána a následovala taková vlna, která otřásla námi i se skleněnou výplní oken naší pětipodlažní nemocnice. Z místa pár stovek metrů od nás, na které jsem předtím ukazoval, se vynořil hnědý kouř. 

Po krátkém hovoru s jedním ze zaměstnanců o tom, jak blízko tahle bomba mohla dopadnout, jsem se vrátil ke své práci. Věřil jsem, že nemohla dopadnout na naši nedalekou stanovou kliniku. Koneckonců, koalice vedená Saúdskou Arábií, která byla zodpovědná za svržení těchto bomb, znala přesné GPS souřadnice našeho stanu, stejně tak jako znala souřadnice naší nemocnice pro péči o matku a dítě.

Zrovna jsem mluvil s inženýrem o další práci na nemocniční zóně pro odpad, když mi zatelefonoval náš projektový koordinátor. Chtěl, abychom se okamžitě vrátili do kanceláře. Naše stanová klinika byla zasažena a několik lidí bylo zraněno – z nich dva v kritickém stavu, řekl nám.

Jeden z těchto dvou lidí svým zraněním následující den bohužel podlehl. Jak řélí náš vedoucí mise v Jemenu: „GPS souřadnice zdravotnického zařízení jsme pravidelně sdíleli s koalicí vedenou Saúdskou Arábií, naposledy 29. listopadu, kdy jsme ji informovali o této konkrétní činnosti v čtvrti Al Houban. Není možné, že by koalice o přítomnosti Lékařů bez hranic v této oblasti nevěděla.“

Několik náletů v dopoledních hodinách, pouze dva kilometry od naší mobilní kliniky, otřáslo naším personálem, takže Lékaři bez hranic pro jistotu zavolali koalici vedené Saúdskou Arábií, aby ji znovu připomněli provoz své mobilní kliniky. Kliniku jsme zřídili ve velkém bílém stanu, na jehož střeše se nachází obrovská vlajka Lékařů bez hranic. Jasně červené logo Lékařů bez hranic bylo snadno viditelné ze vzduchu, koalice byla několikrát informována o mobilní klinice a její poloze, a přesto bylo kvůli tomuto náletu saúdsko-arabské koalice několik lidí zraněno a jeden člověk zemřel.

Je to už druhé zařízení Lékařů bez hranic v Jemenu, které se stalo terčem náletu koalice vedené Saúdskou Arábií, již podporují Spojené Státy, Velká Británie, Jordánsko a další významní aktéři. První objekt, jenž se stal terčem náletu, byla nemocnice podporovaná Lékaři bez hranic v Haydanu. Po sérii náletů se v říjnu proměnila v hromadu trosek.

Tento nálet ovlivnil naše aktivity v oblasti Taíz, kterou kontrolují Hútíové. Ti mezitím pokračovali s blokádou dodávek život zachraňujícího, zdravotnického materiálu Lékařů bez hranic do nemocnic v obleženém centru města, které je enklávou řízenou několika opozičními skupinami, kde byly nemocnice již několikrát bezhlavě ostřelovány. Lékaři bez hranic už v říjnu informovali o tom, že je jim bráněno v poskytnutí této naléhavé lékařské pomoci.

Jeden z dopadů tohoto náletu je dočasné snížení počtu zaměstnanců v Taízu. Já, mezi jinými, jsem byl přemístěn do hlavního města Sana’a. Jelikož se už blížil konec mé mise, na návrat do Taízu mi před odjezdem z Jemenu nezbylo moc času. Domů do Kanady jsem se vrátil o pár dní dříve. Je mi to líto, protože jsem doufal, že budu moci dokončit některé věci v nemocnici, do nichž jsem vložil tolik energie a nápadů. I tak jsme ale v několika málo týdnech od předání klíčů pracovali v plném nasazení a podařilo se nám zprovoznit nemocnici pro péči o matku a dítě, o které jsem přesvědčený, že se i nadále bude rozšiřovat a komunitě bude sloužit dlouhou dobu.