23 Čvc 15 15 Zář 17

Tisková zpráva: Světové financování rozvoje se nesmí opírat o zavádějící ukazatele

Vládní strategie tradičních dárců pro mezinárodní rozvojovou pomoc (včetně financování zdravotnictví) se řídí především rozdělením států podle jejich hrubého národního příjmu (HNP) na obyvatele.

Přestože obecně panuje přesvědčení, že tato umělá statistická měřítka označující země jako státy s nízkým nebo středním příjmem, už neslouží svému účelu, Světová banka i tradiční dárci tyto indikátory používají jako klíčový nástroj ke sledování rozvoje v průběhu posledních 40 let.

Tak krátkozraký přístup nedokáže pojmout různorodost zdravotních potřeb obyvatelstva v rámci jednotlivých zemí a napříč hranicemi. Zároveň přehlíží epidemiologický profil populace, skutečnou schopnost států transformovat finanční výnosy ve výdaje na zdravotnictví a ve výsledky a zvyšuje riziko negativního dopadu, nebo dokonce ztráty úspěchů ve zdravotnictví, jichž bylo dosaženo během posledních patnácti let.

Zdraví jako základní podmínka pro lidský a ekonomický rozvoj bylo součástí Rozvojových cílů tisíciletí (MDG), přijatých v roce 2000. Ty podnítily světovou komunitu k aktivitě vedené společnými cíli, konkrétními zdravotními výsledky, a zvedly vlnu světové zdravotnické solidarity společně s bezprecedentním posílením rozvojové spolupráce v oblasti zdravotnictví, která vzrostla z 6 mld. USD v roce 1990 na 31,3 mld. USD v roce 2013. Součástí tohoto úsilí bylo rovněž vytvoření klíčových globálních zdravotnických iniciativ, jako například Globálního fondu pro boj s AIDS, tuberkulózou a malárií (GFATM) nebo Gavi, aliance pro očkování.

Pohled na problematiku se ale posouvá. Následky ekonomické krize v roce 2008, spojené s neschopností velké většiny dárců alokovat část (0,7 %) svého hrubého národního produktu na oficiální rozvojovou spolupráci (ODA) a dostát tak svým závazkům, vedla k rozpadu světové zdravotnické solidarity. Rostoucí počet států, které se posouvají vzhůru po žebříčku příjmů (především státy, které „povýšily“ na úroveň států se středním příjmem) navíc vedl k chybnému předpokladu, že tyto státy mohou okamžitě a samočinně převzít odpovědnost za potřeby svého obyvatelstva, včetně potřeb zdravotních.

Tento předpoklad je klíčový pro probíhající diskuse o pomoci, jako například pro Konferenci o financování rozvoje spojenou s post-2015 agendou, která tento měsíc proběhla v Addis Abebě, a nastavení udržitelných rozvojových cílů (SDG), které mají být schváleny v září 2015 na summitu OSN v New Yorku.

Nicméně životní podmínky lidí v zemích spadajících do kategorie států se středním příjmem zůstávají nadále neutěšené. Ve státech se středním příjmem dnes žije více než 70 % obyvatel světa trpících extrémní chudobou. Čelí nejvyššímu světovému výskytu hlavních smrtelných infekčních chorob (HIV/AIDS, tuberkulóza a malárie), nepřenosných chorob jako je cukrovka nebo rakovina a zároveň celosvětovým zdravotním hrozbám. Lékaři bez hranic operují ve více než 60 zemích, přičemž přes 50 % z nich tvoří státy se středním příjmem.

K 1. červenci 2015 bylo mezi střední příjmové státy zařazeno 105 zemí včetně Myanmaru, Mauritánie, Keni, Bangladéše, Súdánu, Pobřeží slonoviny, Sýrie, Egypta, Ukrajiny a Jihoafrické republiky. Tyto státy se liší jak svou velikostí, počtem obyvatel, výskytem chorob i příjmem, tak kulturou a zeměpisným charakterem.

Zdá se však, jako by tradiční a multilaterální dárci ignorovali tyto do očí bijící rozdíly ve skutečném lidském rozvoji napříč státy i v rámci států a nebrali na vědomí rostoucí světovou nerovnováhu. Nelogické řazení států jako je Čína a Demokratická republika Kongo do jedné skupiny je nejen nepochopitelné pro obyvatele, ale nemá vliv ani na účinnost politik.

Systémové mezery, které musí vyplňovat Lékaři bez hranic

Ještě horší je, že jakmile země „postoupí“ na úroveň státu se středním příjmem, předpokládá se, že už nepotřebuje další podporu rozvoje a uplatňují se striktnější pravidla financování, především v nahrazování grantů půjčkami. Půjčky se tradičně využívají v soukromém sektoru a zdravotnictví se tak dostává ze hry. K tomu se navíc přidávají přísnější pravidla pro obchod a duševní vlastnictví, která de facto limitují přístup k levnějším lékům, očkování a zdravotnickému vybavení.

Současná debata o zlepšování domácího příjmu a požadavcích na převzetí odpovědnosti za zdraví svých občanů vládou má samozřejmě smysl. Ale jen tehdy, pokud doplňuje, nikoli nahrazuje, globální zdravotnickou solidaritu. Tlak na státy, aby příliš rychle spoléhaly na své domácí financování, navíc přináší riziko neochoty nebo neschopnosti rozvíjet či udržovat stávající zdravotnické programy, inovovat, poskytovat péči zdarma, zajišťovat přístup ke zdravotní péči lidem zranitelným, vyloučeným nebo občanům jiných států.

Státy střední příjmové skupiny jsou ve srovnání s nízkopříjmovými státy v některých případech skutečně méně schopné zajistit život zachraňující očkování nebo nové léky. Rostoucí výskyt multirezistentní tuberkulózy se objevuje ve státech, které jsou sice v kolonce středního příjmu, ale nezvládají finanční zátěž, kterou tyto nemoci představují. Místo aby jako základ diskuse sloužily zdravotní potřeby, zvyšuje se znatelně odpor vůči programům léčby specifických chorob, spolu s tendencí využívat konkurenční logiky (nepřenosné vs. přenosné choroby, HIV vs. cukrovka).

Rostoucí posun v politice a jejích důsledcích na poli způsobilosti, úrovně a způsobu financování zároveň ztěžují Gavi a GFATM naplňování jejich strategické a účinné role v oblasti světové kontroly zdraví a chorob. Týmy Lékařů bez hranic v terénu pozorují omezení financování občanské společnosti, která hraje v mnoha státech po celém světě klíčovou úlohu jak v prevenci, tak v léčbě. Dokládají to například zkušenosti s HIV/AIDS v Jižním Súdánu.

Naše týmy jsou svědky znovuzavádění nástrojů pro bídačení a omezování zdravotnictví, například formou poplatků a úplatků už mezi obyvateli, zatímco vlády hledají cesty jak zvýšit státní výdaje na zdravotnictví. Omezení, stagnace či dokonce odlišení podpory zdravotnictví od ostatních rozvojových cílů je další skutečné riziko, které se nyní objevuje v dokumentu s návrhem sedmnácti „Udržitelných rozvojových cílů“.

Naneštěstí, místo aby se přehodnocovala logika stávajícího rozdělení pomoci založená na národním příjmu a zkoumaly se skutečné zdravotní potřeby v jednotlivých zemích, vytváří se další a další kategorie, jako například LDC (nejméně rozvinuté země) a FCS (křehké a konflikty postižené země), přidávají se nesmyslné výjimky a využívá se stále stejně fundamentálně chybný přístup, který zjednodušuje jakékoli složitější záležitosti.

Naplňování mezinárodních cílů i udržování nemocí pod kontrolou bude za těchto okolností stále složitější a může se promítnout do toho, že začnou vznikat další mezery ve zdravotnickém systému, jejichž vyplnění je čím dál častěji požadováno po organizacích, jako jsou Lékaři bez hranic. 

{{{ labels.morehistories }}}