05 Srp 13 15 Zář 17

Sýrie: Rozpolcení mezi východem a západem

Syrský exodus, den třetí

Vpravo sedí dvanáctiletý tichý chlapec Yaman. Je zapálený fanoušek Realu Madrid. Po útěku ze Sýrie se s rodinou usídlil v Istanbulu na severozápadě Turecka. Stýská se mu po jeho domovském městě, Al Kisswahu, který leží nedlako Damašku. Chtěl by se vrátit zpět do své země, jakmile válka skončí. Až bude velký, chce být matematikem.

Nalevo sedí Yamanův mladší bratr Yanal. Je rád středem pozornosti. Jeho hrdiny jsou útočníci FC Barcelona. Sní o tom, že opustí Sýrii a Turecko a přestěhuje se do některého z evropských hlavních měst. Yanal se chce stát novinářem.

V téhle rodině, jako v mnoha jiných, se mísí stesk po domově s touhou po nových obzorech. Mezi chlapci sedí jejich otec, Hassan Nasser. „Kdybychom odešli,, museli bychom muset cestovat ilegálně,“ říká s nádechem definitivy. „Mnoho Syřanů se do Evropy dostává pomocí převaděčů, je to ale strašně nebezpečné. Moje rodina to neudělá. Jestli se máme dostat do Evropy, tak s řádnými dokumenty.“

Hassan se zavrtí v pohovce, aby ulevil bolesti v zádech. Zúčastnil se prvních syrských protestů v březnu roku 2011. Krátce poté za ním domů přišly bezpečnostní síly, aby ho zatkly. Hassan vyskočil z okna ve třetím patře a zranil si záda. O rok později se dokázal s rodinou dostat do Turecka. Stále není jisté, jestli bude potřebovat operaci. „Kdybych měl šanci odjet do Evropy a léčit se, neváhal bych,“ říká Hassan. „Kéž by to bylo možné.“ Hasssan je ale přesvědčený, že víc než to si přeje vrátit se domů, jen co skončí krveprolití v Sýrii.

V Istanbulu se usídlily tisíce migrantů a uprchlíků z celého světa. Mnozí uprchli ze zemí stižených konfliktem, jako je Afghánistán, Irák nebo Demokratická republika Kongo. Jako poslední se přidali Syřané. Většina z těch, kdo uprchli před boji, žije v uprchlických táborech na turecko-syrských hranicích. Čím dál tím víc jich ale míří do Istanbulu.

„Většina Syřanů, které jsme viděli, čeká v Istanbulu, protože na to mají prostředky,“ říká Ghassan Abou Chaar, koordinátor Lékařů bez hranic v Istanbulu. „Pacienti, které jsme léčili v našich projektech duševního zdraví, jsou hlavně uprchlíci před válkou. Panuje mezi nimi strach – spíše paranoia – sdělovat informace a mluvit s mezinárodními organizacemi nebo tureckou populací. Jsou uzavření, spoléhají jen na sebe. Bojí se, že by je někdo poznal a byli by z Istanbulu deportováni.“

Hassan kvůli úrazu zad nemůže pracovat. Lékaři už měsíce diskutují, zda by mu pomohla operace páteře. Před válkou měl ve svém městě obchod s oblečením a dobře se mu dařilo. Pak začala válka. „O všechno jsme přišli,“ říká Hassan. „Najednou nebyli žádní zákazníci, prostě nikdo. Na začátku revoluce mohli i chudší lidé v mém regionu vyžít. Později mnoho z nich odešlo bez ničeho k živobytí a museli se spolehnout na dobročinnost.“

Příběhy podobné Hassanovu ukazují, čím teď procházejí rodiny, které dříve měly pohodlný život. Kemal Zori, syrský Kurd, také zažil, jak jeho podnikání ztroskotalo. Měl v Damašku restauraci, a i když se jeho rodina cítila diskriminovaná kvůli kurdskému původu, finančně se jim dařilo. „Připadali jsme si ze sociálního hlediska jako páté kolo u vozu,“ říká Kemal. I když ho přímo nezasáhlo násilí, jeho dva syny povolala Assadova armáda. Proto se rodina rozhodla uprchnout. Kemal se ironicky ptá: „S kým by to asi bojovali?“

Přiznává, že se mu stýská po životě, který vedl před válkou. Kemalův bratr vezme loutnu, aby rozveselil všechny kolem. Rodina čeká na čas večeře v rozlehlém byte v oblasti Kanarya na předměstí Istanbulu. Jejich situace není zoufalá, ale stejně jako jiní uprchlíci jsou i oni nejistí v otázce budoucnosti. „Nepomýšlím na cestu do Evropy,“ říká Kemal. „Zůstaneme tady, nemáme jinou možnost.“

{{{ labels.morehistories }}}