{{ subitems[item.mlid].body }}
{{ subitems[item.mlid].linktitle }}
Svědectví ze středoafrického Berberati: „Mnoho pacientů jsme zachránit nemohli“
Miriam Kasztura je švýcarská zdravotní sestra, která se právě vrátila z Berberati ve Středoafrické republice. Lékaři bez hranic zde od letošního ledna pracují v univerzitní nemocnici, kde provozují pohotovost, porodní, pediatrické a chirurgické oddělení a poskytují podporu řadě okolních zdravotních středisek.
Berberati, druhé největší město ve Středoafrické republice, leží na jihozápadě země, 120 km od hranice s Kamerunem. Tak jako mnoho dalších míst bylo i toto svědkem násilí a špatného zacházení s civilním obyvatelstvem. Přestože se bezpečnost v několika posledních týdnech částečně zlepšila, je situace nadále extrémně nejistá a zdravotní potřeby lidí obrovské.
„Do Berberati jsem přijela v polovině února. Naše pediatrická JIP tehdy přijímala velké množství vážně nemocných dětí. Nikdy jsem nic takového nezažila, vážnost onemocnění byla šokující. Většina dětí trpěla malárií, mnohé i chudokrevností a infekcemi dýchacích cest.
Mnoho dětských pacientů jsme zachránit nemohli. Kvůli bojům se často nemohli dostat do nemocnic a dorazili k nám, až když už bylo na jejich záchranu pozdě. Občas jsme mohli jen potvrdit smrt dítěte. Bylo jich tolik, že jsme ani neměli čas se nad tím zamyslet, prostě jsme se snažili léčit jedno dítě po druhém. Bylo velmi těžké se s tím vyrovnat.
Hlavním zabijákem je malárie
Na ambulantní oddělení denně přišlo až 200 dětí. 80‒90 % z nich měla malárii. Pacienti se stejnou nemocí tvořili 50‒60 % příjmů na hospitalizačním oddělení. Právě teď mezi dubnem a červnem probíhá první vrchol malárie v roce, a proto můžeme čekat ještě více případů. Malárie je hlavní příčinou smrti ve Středoafrické republice. Na nárůst počtu nemoci jsme se připravili a nyní podporujeme okolní zdravotní střediska, takže můžeme pacienty léčit v dřívějším stádiu, kdy je léčba jednodušší.
Extrémní násilí i všudypřítomné nebezpečí
Přijímali jsme také řadu raněných. Přicházeli se zraněními po útoku mačetami, granáty a puškami, občas i luky a šípy. Konflikt nedělá mezi raněnými rozdíly, na odděleních leželi bojovníci i civilisté. Spousta pacientů měla strašné otevřené tříštivé zlomeniny, někteří byli zasaženi do nohou a byli zcela imobilní. Museli jsme provést spoustu amputací, zvlášť v případě zranění způsobených mačetami a střelbou nebo zanícených ran.
Bylo strašné vidět pacienty, 20leté muže, kteří jsou trvale invalidní. Takové věci se dějí napříč celou zemí. Polovina jedné generace bude nakonec takhle postižená.
Násilí se bohužel nevyhnulo ani dětem. Jednoho dne jsme slyšeli výbuch před nemocnicí. Po několika minutách přiběhl na pohotovost muž s 10letým chlapcem v náručí. Všude byla krev, byla to děsivá scéna. Jeho kamarád při hře na ulici sebral nevybuchlý granát. Naneštěstí ihned zahynul na místě. Přinesený hoch měl kolem hlavy ovinutý ručník, celý od krve. Čekala jsem, že pod ním bude mít roztrhaný obličej. Byl to ale šťastlivec a na nás překvapivě vykoukl krásný chlapec, který otvíral oči na pozdrav. Bylo to to nejsilnější dítě, jaké jsem kdy potkala. Jeho noha byla ve špatném stavu a v těle měl spoustu šrapnelů, ale přežil. Po pěti týdnech léčby v nemocnici už zase dokázal chodit.
Mise ve Středoafrické republice probíhala v těch nejnapjatějších podmínkách, jaké jsem kdy zažila. A to už jsem pracovala na místech leteckých bombardování – vidět ale, jak tu lidé přebíhají s puškami, bylo neuvěřitelné. Občas se na chvíli rozhostil klid, ale byl jen zdánlivý. Dá se jen stěží porozumět takové míře násilí a tomu, jak byla celá část populace mučena a vybíjena, vlastně zcela vyhlazena.
Tisíce lidí musely utéct z domovů kvůli násilí. Například bývalá muslimská čtvrť byla úplně prázdná. I když se bezpečnostní situace v samotném městě zlepšila, lidé nám říkají, že se příliš bojí vrátit. Spousty se jich stále skrývají v buši ve strachu o život. Pro uprchlíky v okolních zemích i pro vnitřně vysídlené Středoafričany už není cesta zpět.
Obrovské zdravotní potřeby
Zemi kromě násilí navíc sužuje fakt, že tu neexistuje péče o mnoho základních zdravotních potřeb. Zdravotnictví tu jen sotva funguje, lidé za něj musí platit a kvalita péče, pokud se vůbec k nějaké dostanou, je extrémně nízká. Lidé tu proto příliš nevěří medicíně a mnoho se jich spoléhá na tradiční léčbu, která má často smrtící následky. Lidé často vyhledají lékařskou péči až jako poslední možnost a obvykle bohužel příliš pozdě.
Stále více lidí začíná mít díky lepší bezpečnostní situaci v Berberati přístup k našim službám v nemocnici. Nemůžeme si ale příliš blahopřát – zdejší situace je stále tak vratká, že i když je teď právě klid, všechno se může ve chvíli změnit.
Moje mise byla jedna z nejobtížnějších situací, v jaké jsem kdy pracovala – kvůli násilí i kvůli extrémním potřebám lidí. Intenzita toho všeho byla odzbrojující. Setkala jsem se ale i s neuvěřitelnou houževnatostí lidí. I poté, co museli sami mnoho vytrpět, jsou místní zdravotníci každý den na svém místě, aby pomáhali své komunitě. To bylo uprostřed všeho toho zoufalství ohromně dojemné.“