{{ subitems[item.mlid].body }}
{{ subitems[item.mlid].linktitle }}
Svědectví ze Sicílie: Peklo na druhé straně moře
Chiara Montaldo je projektová koordinátorka Lékařů bez hranic na Sicílii. Týmy Lékařů bez hranic působí ve spolupráci s ministerstvem zdravotnictví uvnitř příjmového centra ve městě Pozzalo, kde poskytují zdravotní péči migrantům, žadatelům o azyl a uprchlíkům po celou dobu jejich pobytu uvnitř centra.
Když se podívám na moře, už pro mě nemá stejný význam jako dřív. Když je rozbouřené, doufám, že se přes ně nikdo nevydá na cestu a zároveň se obávám o ty, kteří již vypluli a o jejichž osudu se možná nikdy nedozvíme. Když je moře klidné, vím, že se lidé na cestu vydají. Vím, že jich bude hodně, a že za sebou vlečou vor plný naděje a iluzí. Někteří se dostanou do cíle. Na pevnině je většinou vítá to, že se na ně nahlíží jako na kriminálníky, i když není skoro nic, co by se jim dalo zabavit. V pekle jménem Libye již ztratili všechno – vše, co jim nebylo sebráno v Sahaře nebo v jejich domovských zemích.
Na tmavé kůži Afričanů a na světlejší kůži lidí ze Středního východu vidím rány. Násilí si nevybírá. Vidím rány na mnoha lidech, kteří se kvůli našim hranicím stali zbožím, které se kupuje a prodává. Každé úsilí, které pro ně vyvineme, je ve srovnání s jejich tíživou situací velmi malé. Když jsme u jejich příjezdu, nejtěžší věc pro nás není být svědky toho, jak jsou přivítáni, nebo toho, jak jsou studení a vyčerpaní. Nejtěžší je pro nás okamžik, kdy si uvědomíme, že v naší době stále dominují zastaralé koncepty jako otroctví a rasismus. Žijeme v době strachu, ignorace a nespravedlnosti.
„Nová Lampedusa“
Náš tým pracuje na Sicílii od října 2013. Od té doby se tempo krize v Sýrii nijak nezpomalilo. Nezlepšuje se ani situace v různých částech Afriky zmítaných konflikty, brutalita ve věznicích v Sinaji nebo smrtící anarchie v Libyi. Dorazí sem ti, co úspěšně přežili všechno to násilí a ruskou ruletu při cestě na moři. Pracujeme přímo na dvou místech, kam běženci přijíždějí: ve městě Pozzallo v provincii Ragusa a pět měsíců také v Augustě, v provincii Syracuse. Těmhle přístavům se říká „nová Lampedusa“.
Naše pohledy jsou obvykle první, které utečenci vidí, a naše ruce jsou první, se kterými si potřesou. I přesto, že námi poskytované lékařské ošetření při příjezdu je velmi omezené, věříme, že je velmi důležité. Nelíbí se nám představa, že po tom všem, co lidé prožili, je tu přivítají pouze ozbrojení muži.
Když dorazí, identifikujeme ty, kteří naléhavě potřebují lékařskou péči, a pošleme je do nemocnice. Poté zahájíme obvyklou triáž, kdy identifikujeme pacienty s možnými infekčními nemocemi nebo jinými závažnými zdravotními problémy. Většina migrantů, jimž se podaří dojet do Sicílie, je v relativně dobrém zdravotním stavu.
„Odkud jste? Kdy jste vyrazili na cestu?“
V minulém roce naším stanem, kde provádíme triáž pacientů, prošlo více než 40.000 lidí (triáž je proces třídění raněných, při kterém se určuje pořadí pacientů pro další léčbu - pozn.). Obvykle nemáme ani dvě minuty na každého z nich, občas ještě méně. Během těch pár chvil prohodíme pár slov. „Odkud jste? Kdy jste vyrazili na cestu?“ ptáme se. Je to divná fráze. Tito lidé navzdory vyčerpání a strachu dorazili a jsou naživu. Usmívají se. Mnoho z nich nám také děkuje. Někteří se ptají, jak se máme. Jiní se ptají, kde jsou.
Vzpomínám si na ochrnutou ženu, která přijela na invalidním vozíku po dlouhé cestě přes celé Somálsko. Pamatuji si na syrské rodiny, jejichž oči byly plné obrazů, které nikdy nevymizí. Starého muže, který opakoval jedinou větu: „Třikrát jsem někoho viděl zemřít.“ Na malou holčičku, která přežila díky záchranné vestě, kterou jí její rodiče stihli nasadit, než se oba utopili. Vzpomínám i na slova jedné dívky ze Senegalu: „Nechci usnout, protože se bojím, že se mi bude zdát o tom, co se stalo. Už nikdy víc nechci vidět moře. Nikdy.“
Naši lékaři, sestry a kulturní mediátoři jsou ti, kdo stojí v první linii. Naslouchají, poskytují první pomoc, nějaké léky, náplasti, prášky na zmírnění bolesti. Provádějí základní diagnostické testy na glykémii a malárii. Pacienti někdy sotva naslouchají a odpovídají. Nikdo z týmu po těchto setkáních nezůstane stejný.
Nekončící cesta
Cesta ale nekončí v těchto přístavech. Na prvních pár dní zůstanou nově příchozí v příjmových centrech a poté jsou převezeni do sekundárních příjmových center. Většina z nich jsou žadatelé o azyl, kteří jsou nuceni setrvat, než se jejich žádosti vyřídí a než budou přijati do „integračního zařízení“. Během této čekací lhůty mnoho z nich pronásledují obrazy z minulosti. Nucená nečinnost a nemožnost pracovat tomu rozhodně nepomáhá.
Psychologové Lékařů bez hranic, které podporují kulturní mediátoři, identifikují ty, co obzvláště potřebují podporu. V případě nutnosti posílají pacienty do místního zdravotnického zařízení. Identifikace těch nejzranitelnějších není jednoduchý úkol, jelikož každý, kdo podstoupil takovou cestu, zažil obrovské utrpení.
Společně můžeme zlepšit příjmový systém
Rok 2014 skončil s rekordním počtem přijíždějících. Tok migrantů nevypadá, že by měl skončit – spíše nabírá na rychlosti. Příjmový systém je stále jen nouzový plán a snaží se poskytovat slušnou úroveň péče. Ti, kdo příjmový systém řídí, jsou často nepřipraveni na počet lidí, kteří přijedou. Dynamika mezi všemi zúčastněnými je velmi složitá a často špatně koordinovaná.
Lékaři bez hranic se rozhodli zůstat na Sicílii kvůli rozsahu krize a také proto, že tu jde o důstojnost a zdraví tisíců lidí. Chceme si udržet naši nezávislost, neutralitu a fyzickou blízkost k našim pacientům a chceme reprezentovat jejich hlas. O naše pacienty se chceme starat individuálně a zároveň podpořit nový a rozdílný přístup. Chceme upozornit na dynamiku, která nutí lidi, aby podnikali takové cesty, a také na určité části příjmového systému, které se musí zlepšit.
Jediný způsob, jak toho dosáhnout, je vytvořit a posílit vztahy s ostatními zúčastněnými stranami, včetně národních činitelů a nevládních organizací. Od 1. února působí Lékaři bez hranic v příjmovém centru v Pozzallu spolu s místními zdravotnickými úřady. Uznávám, že je to náročné: rozhodnutí pracovat v rámci vládního projektu je radikální, a to zejména pro naši organizaci, která stojí na konceptu nezávislosti.
Skutečnou výzvou je pracovat bok po boku s ostatními, aniž by se zapomínalo, kdo jsme a co reprezentujeme. Bez kompromisů, ale zároveň s pochopením všech obtíží, které taková práce zahrnuje. Přispět k vytvoření synergií, což povede k udržitelnému zlepšení systému, zejména příjmového systému pro přijíždějící migranty.
Peklo na druhé straně moře. A na této straně jsme my. Nevím, zda doufat, že moře bude rozbouřené, nebo klidné. Ať tak či onak, zítra opět budeme stát na místě, kam lodě přijíždějí.