Svědectví z Jižního Súdánu: „Když jdu kolem vypálených částí nemocnice, odvracím pohled“

Nemocnice Lékařů bez hranic v jihosúdánském Leeru byla zničena před čtyřmi měsíci. Projektová koordinátorka Sarah Maynard popisuje, jak tým nalezl po návratu nemocnici zničenou a jak se snaží znovu obnovit zdravotnickou činnost na místě.

„V leerské nemocnici jsem pracovala od září loňského roku. Vždy to bylo rušné místo, každý den plné stovek pacientů, pečovatelů a návštěvníků. Na naší zdravotní péči v nemocnici záviselo kolem 270.000 lidí. Byli jsme jediné chirurgické zařízení na jihu státu Jednota. Když loni v prosinci začal konflikt, dařilo se nám sice operovat, ale fronta se stále přibližovala. Tým mezinárodních spolupracovníků se musel v lednu evakuovat a o nemocnici se dál staral místní personál. Když jsme odjížděli, nikoho z nás ani nenapadlo, že po návratu najdeme nemocnici tak zničenou.

Není se kam vracet

První momenty po mém návratu do nemocnice v únoru byly vážně šokující: místo, kde jsem trávila všechen svůj čas a kde byl náš tým dnem i nocí tak vytížený, bylo zcela zničené, vypálené a vyrabované.

Hned na první pohled mě zarazila absence jakéhokoli života a pohybu – nikdy jsem nezažila nemocnici bez pacientů. Nikde žádný personál, žádný hluk, žádný dětský pláč. Některé části nemocnice byly natolik zničené, že jsem je ani nepoznávala. Všechna lůžka byla pryč. Museli jsme se vydrápat přes hromady zničeného chirurgického materiálu, abychom mohli nahlédnout do operačních sálů. Jeden byl vypálený, druhý poničený. Všude na podlahách ležely rozbité lékovky a poházený materiál.

Zásoby ve stanech a skladištích, které by vystačily měsíce, útočníci zničili, nebo ukradli. Veškeré léky, obvazy, vakcíny, terapeutickou výživu a laboratorní testy spálili, ukradli nebo rozházeli po zemi. Všechno leželo spolu s kartami pacientů mezi poničeným zdravotnickým vybavením.

Útěk do buše

Měli jsme možnost mluvit s jihosúdánským personálem nemocnice, který uprchl do buše. Místní kolegové nám líčili strašné hrůzy: ustavičně se strachovali o své životy a museli se obejít bez pitné vody a jen s minimem zdravotní péče a jídla. Podařilo se jim ale evakuovat několik pacientů z chirurgického oddělení a vzít s sebou nějaké zásoby, aby mohli provozovat provizorní „kliniky v buši“.

Lidé se časem začali do města vracet a my jsme mohli v květnu obnovit některé naše aktivity. Rozsah potřeb lidí byl na první pohled obrovský a v okruhu mnoha mil nebyla dostupná žádná jiná zdravotní péče. Bylo nám také jasné, že bude extrémně těžké znovu začít operovat ve vypálené nemocnici. Na lavičkách ambulantních oddělení čekali lidé po desítkách, někdy se dokonce rozhodli, že v nemocnici přespí, aby byli přijati co nejdříve.

Bylo strašně těžké vysvětlovat, že nemůžeme hned poskytovat všechny obvyklé služby, protože nemáme léky a vybavení a nemůžeme proto pacienty náležitě léčit. Lidé ale stále přicházeli, mnozí s onemocněními, která přímo souvisela s životem v buši, jako jsou malárie, akutní vodnaté průjmy nebo infekce dýchacích cest.

Nemocnice znovu funguje

Naši zdravotníci museli ze začátku pacienty vyšetřovat vsedě na podlaze, protože jsme neměli jediný kousek nábytku. Začali jsme sledovat děti kvůli podvýživě a výsledky byly silně znepokojivé. Zahájili jsme proto výživový program pro vážně podvyživené děti mladší pěti let. Stovky matek nám přinášely děti kvůli vážení a měření – myslela jsem si původně, že jich do konce prvního týdne vyšetříme asi 500. Nakonec jich bylo za jediný týden 900.

Krok za krokem jsme nemocnici uklízeli. Nejdříve jsme museli z oddělení vyhnat netopýry, kteří se tam zabydleli. Začali jsme odevšad odklízet rozházené léky, rozbité lékovky a zničené vybavení. Potom jsme se pustili do obnovy dodávky elektřiny a vody. Potrubí bylo v jednom místě prostřelené a ovládací panel čerpadla byl vyrvaný ze zdi. Když náš tým logistiků obnovil dodávku vody, byl to pro nás velký den, do té doby se musela dopravovat od vrtu v kanystrech.

Každý den, který jsme strávili úklidem a nahrazováním zásob, byl ale dnem, kdy jsme nemohli přijmout ty nejvíce nemocné pacienty. I když jsme neměli žádné porodní lůžko, přicházely rodičky za námi a rodily na podlaze. Chtěly alespoň mít nablízku zdravotníky.

Velké pokroky

Od té dob doby jsme učinili velký pokrok. Poskytujeme zdravotní péči v nemocnici teď už 8 týdnů a každý týden přijímáme kolem 1.300 pacientů. Znovu se otevřelo hospitalizační oddělení, ačkoli pacienti musí ležet na matracích na zemi, protože nemáme žádná lůžka. V rámci našeho výživového programu jsme léčili více než 2.500 dětí a některé už mohly být dokonce propuštěny, protože dosáhly určenou hmotnost. Každý den použijeme více než 800 kg terapeutické stravy – všechnu jsme museli znovu dovézt, abychom nahradili vyrabované zásoby. Porodnické oddělení se oficiálně znovu otevřelo na konci června a matky už teď mohou rodit na porodním lůžku místo na zemi.

Ještě pořád nemocnici uklízíme. Když jdu kolem vypálených částí nemocnice, snažím se odvracet pohled. Je tak smutné přemýšlet o všech těch lidech, kteří se na tolik měsíců od zničení nemocnice ocitli bez dostupné zdravotní péče. Teď se ale chci spíš zaměřovat na ta místa, kam se znovu vrátil život a obvyklý hluk, pohyb a kde se zase zachraňují životy.“

• Jižní Súdán: Všudypřítomné násilí namířené proti zdravotní péči
• Svědectví z Leeru: „Nemocnice byla jasným terčem útoku“
• Svědectví z Bentiu: „Museli jsme se stáhnout z kliniky“