Svědectví z Jemenu: „Obáváme se bojů za zdmi nemocnice“

Koordinátorka chirurgického projektu Lékařů bez hranic v jihojemenském Adenu Valerie Pierre se podělila o svůj pohled na situaci, na poskytování pomoci pacientům v konfliktem postižené oblasti a o strach, kterému na místě čelí.

Když jsem koncem ledna dorazila do Adenu, mohli jsme ještě opustit nemocnici, místo, kde žijeme a pracujeme, a vyrazit do města. Vše se téměř přes noc dramaticky změnilo ‒ poté, co před více než dvěma týdny propukly boje a začalo bombardování. Od té doby jsme uzavřeni uvnitř nemocnice.

Nyní v našem chirurgickém projektu pravidelně ošetřujeme oběti války. Od začátku bojů jsme ošetřili 580 pacientů. Nejhorším dnem byl čtvrtek 26. března, kdy akutní péči potřebovalo 110 zraněných. Dnešek byl relativně klidný, přišlo jen deset pacientů. Vím ale, že jedna z hlavních silnic do nemocnice je neprůjezdná, a tam venku mohou být ranění, kteří se k nám nemohou dostat. Až se silnice opět otevře, přijde nejspíš víc lidí, stejně jako přicházejí každé ráno po šesté po ukončení nočního zákazu vycházení. Rádi bychom vyslali do města víc sanitek, které by svážely pacienty, ale je to příliš nebezpečné.

Většina našich pacientů jsou mladí muži, ale ošetřovali jsme i ženy a děti. Téměř všichni utrpěli střelná zranění anebo byli zasaženi šrapnelem. Viděla jsem dvacetileté muže, které přivezli s rozstřílenýma nohama ‒ nikdy předtím jsem podobná zranění neviděla. Měli jsme tu i děti, které byly těžce zraněné, když si hrály. Provozujeme chirurgický projekt, ale občas se setkáme se zraněním hlavy anebo krku, které je příliš vážné na to, abychom ho byli schopni ošetřit, a pacienta musíme poslat jinam.

Náš malý tým šesti mezinárodních spolupracovníků pracuje 24 hodin denně po boku 140 jemenských kolegů, kteří jsou duší nemocnice. Přesto, že cesta do práce může být pro místní spolupracovníky nebezpečná, mnozí přicházejí denně. Často je pro ně nebezpečné vracet se z práce domů, tak se snažíme přepravovat je sanitkou anebo mohou přenocovat v nemocnici. Pochopitelně mají strach o své rodiny, budoucnost i o to, co se stane s jejich zemí.

Atmosféra je velmi napjatá, je to hodně stresující. Obáváme se bojů za zdmi nemocnice a slyšíme padající bomby. Střídáme se v nočních hlídkách a spíme po několika hodinách, často na zemi v chodbách v bezpečné vzdálenosti od oken.

MSF

Nemocnice Lékařů bez hranic v Adenu.

Zoufale potřebujeme více mezinárodního personálu, který by nám ulevil v práci. Náš jediný chirurg, anesteziolog a hlavní sestra jsou vyčerpaní. Byl shromážděn záložní tým, ale uvízl v Džibutsku. Letiště jsou uzavřena a jedinou cestou do Adenu je cesta po moři, v přístavu ale byla zavedena přísná omezení. Nejde jen o personál, potřebujeme i více léků a zdravotnického materiálu. Něco dnes dorazilo ze San’á, ale pokud se toho k nám nedostane víc, v příštích dnech nám dojdou zásoby.

Není naším úkolem se ptát, jak naši pacienti přišli ke zraněním ‒ naší prací je jen poskytnout zdravotní péči. Přesto se ale ptám, na jakém místě ve městě se to stalo, abych byla schopna ze střípků informací poskládat mozaiku o tom, kde se odehrávají těžké boje a kde je pro naše řidiče nebezpečné se pohybovat.

Někteří, co vyhledají naši pomoc, jsou bezpochyby bojovníci, ale respektují naše pravidla zanechat konflikt za dveřmi nemocnice a vědí, že ošetřujeme pacienty z obou stran konfliktu. Naše neutralita a nestrannost jsou naší nejlepší ochranou a díky nim jsme schopni udržet nemocnici v provozu. Protože jsme tu poskytovali bezplatnou chirurgickou péči od roku 2011, lidé mají jasnou představu o tom, o co se snažíme. Nemocnice je prozatím relativně bezpečná a zatím jsme se necítili ohroženi, ale samozřejmě se občas obáváme o své bezpečí. Bojovníci jsou všude a nevíme, kdo kontroluje oblast kolem nemocnice ‒ zdá se, že se to mění z hodiny na hodinu.

Když dorazí velké množství pacientů, není čas dlouho přemýšlet ‒ musíme být silní, soustředit se a udržet si odstup, abychom byli schopni dělat naši práci. Až když se po práci na chvilku zastavíme a sepisujeme případy pacientů, kteří v ten den vyhledali naši pomoc, teprve tehdy nám dochází, co se tu vlastně odehrává.