30. leden 2017

V době, kdy se vyostřil konflikt v Jemenu, žila Sana v zahraničí a právě dokončila své lékařské vzdělání. Jakmile uslyšela o zprávách z Jemenu, cítila povinnost vrátit se do Taízu, ve kterém probíhají nejsilnější boje. Nyní pracuje v centru pro léčbu podvýživy na klinice pro o matku a dítě  , kterou provozují Lékařů bez hranic.

Právě jsem zakončila studium medicíny v Káhiře, když se vystupňovaly boje doma v Jemenu. Moje rodina mi říkala, abych zůstala v bezpečí v Egyptě, ale já jsem se chtěla vrátit domů.  Do Jemenu jsem přijela 25. května 2015.

Na začátku jsem žila se svojí rodinou – rodiči, dvěma bratry a sestrou – v našem domě v centru Taizu. Jednoho dne jsme se sestrou seděly u okna a bavily se o nějaké knize, když kulka zasáhla kovový rám hned vedle okna. Měly jsme štěstí, že jsme přežily.

V červnu jsme se museli přestěhovat. V té době cesta kolem našeho domu cesta plná vojáků a v blízkém okolí probíhaly těžké boje.  V ulicích byly tanky a neustále byla slyšet střelba. Ocitli jsme se tváří v tvář smrti.

Vedle našeho domu bylo obchodní centrum, které využívali ostřelovači. Jednoho dne jsem viděla, jak postřelili chlapce. Šel zrovna po ulici kolem našeho domu. Nebyl to voják, bylo mu jen asi osmnáct let a nebyl ozbrojený.

Další den jsme odešli. Neměli jsme čas zabalit si věci. Vzali jsme si nějaké oblečení a naše nejdůležitější dokumenty. Přestěhovali jsme se k mému strýci, který bydlel blízko taízské univerzity, ale zůstali jsme tam jen šest týdnů, protože začalo být nebezpečno i tam. V okolí se střílelo a rakety zasáhly vedlejší dům. Proto jsme se rozhodli, že opustíme město.

Vedle našeho domu bylo obchodní centrum, které využívali ostřelovači. Jednoho dne jsem viděla, jak postřelili chlapce. Šel zrovna po ulici kolem našeho domu. Nebyl to voják, bylo mu jen asi osmnáct let a nebyl ozbrojený.

Odešli jsme k dědečkovi, má dům na vesnici dál od Taizu. Tam jsme zůstali tři čtvrtě roku. Bylo to velmi frustrující období. Rozkřiklo se, že jsem lékařka, a lidé za mnou chodili pro pomoc jeden za druhým. Ale já jsem pro ně mohla udělat tak málo. Mohla jsem sehnat antibiotika, ale nebyla jsem schopna sehnat léky proti astmatu nebo inzulin. Mnoho lidí mělo kožní choroby a ekzémy, protože museli opustit svoje domovy a žili ve velice chudých poměrech, v ruinách. Neměli peníze na to, aby si koupili léky. Občas jsme jim zajistili dopravu do nemocnice v Saná, která byla vzdálená šest sedmi hodin jízdy.

Jednoho dne přišla žena s rakovinou. Potřebovala lékařské ošetření, ale ve vesnici to nebylo možné a ani já jsem jí nemohla pomoci. Dala jsem jí alespoň svůj zlatý prsten, aby se mohla nechat odvézt do Saná.

Život na venkově byl bezpečnější než ve městě, ale zároveň to tam bylo velmi frustrující. Moje možnosti pomáhat z domova byly tak omezené. Tři měsíce jsem pracovala v malé ordinaci v okolí, ale nesouhlasila jsem s tím, jakým způsobem předepisovali léky – předepisovali jich víc, než bylo nutné, aby vydělali víc peněz. Proto jsem tam skončila.

Vloni v létě jsem zahlédla nabídku práce pro nemocnici Lékařů bez hranic v Taizu. Hned mě napadlo, že to je to, co chci dělat. Na pohovor jsem musela jet objížďkou pes hory, protože hlavní cesta byla uzavřená.  Obvykle to trvá hodinu, já jsem jela čtyři hodiny.

Pro Lékaře bez hranic jsem začala pracovat v červenci, a tak jsme se zase stěhovali. Teď jsme s rodiči žili půl hodiny od nemocnice. Bylo by bezpečnější zůstat na venkově, ale já jsem potřebovala pracovat. Nevadí mi, že jsme ve větším nebezpečí – prostě jsem musela pracovat.

Jednoho dne mě jel otec vyzvednout z práce zapůjčeným minibusem, naše auto bylo dost poškozené kulkami, ještě než jsme se přestěhovali z města. To odpoledne jsme slyšeli explozi – v blízkosti vybuchla bomba nebo dopadla raketa. Věděla jsem, že je otec na cestě za mnou a hrozně jsem se o něj bála. Naštěstí se objevil, jen o trochu později než jsme se domluvili. Také se o mě bál, i když věděl, že jsem v nemocnici.

Na jednotce intenzivní péče o podvyživené pacienty pracuji velmi ráda. Máme tady většinou malé děti, neboť u nich je riziko podvýživy největší. Měli jsme tu dvojčátka – chlapce a holčičku, jejichž rodiče pro ně neměli nic k jídlu. Vzali jsme je do nemocnice a od začátku se jim dařilo docela dobře. Brzy mohli začít docházet do ambulantní péče, docházeli jednou týdně na kontrolu a pro dávku terapeutické výživy. Najednou se ale holčička zhoršila. Jednoho dne přijela v takovém stavu, že jsme ji nemohli zachránit. Chlapeček naštěstí stále žije, ale stále je v lékařské péči.

V budoucnu bych se chtěla stát dětskou lékařkou. Chtěla bych pomáhat lidem na začátku jejich životů. Mám připraveny všechny podklady pro studium v Káhiře, ale zatím to nijak nepostupuje, protože Ministerstvo zdravotnictví nemá na studium peníze. Doufám, že se mi podaří získat státní stipendium a stanu se dětskou lékařkou později, pokud tady bude pořád něco takového, jako stát.

Lékaři bez hranic ke konfliktu v Jemenu

  • Civilní obyvatelstvo platí za válku v Jemenu extrémně vysokou cenu. Velké potřeby, vyvolané konfliktem, se přidaly k už tak velké nouzi, v níž bylo místní zdravotnictví před válkou.
  • Válčící strany musí udělat vše, co je v jejich silách, aby snížily utrpení lidí v Jemenu: všechny strany konfliktu musí respektovat Mezinárodní humanitární právo, zajistit ochranu civilního obyvatelstva i zdravotnické infrastruktury a umožnit přístup zraněných a nemocných ke zdravotní péči.
  • Je úkolem mezinárodních organizací, světového společenství a všech bojujících stran, aby se pomoc dostala ke všem, kdo ji potřebují.

Více informací o situaci v Jemenu najdete ve zvláštní zprávě, kterou vydali Lékaři bez hranic dnes (PDF, 1,1 MB)

Zobrazit větší mapu

Příbuzné články a publikace