15 Led 14 15 Zář 17

Svědectví z Filipín: Pomáháme Taclobanu zpátky na nohy

Dr. Natalie Roberts strávila dva měsíce na Filipínách, kde pracovala v nafukovací nemocnici Lékařů bez hranic v Taclobanu. Speciální mobilní stavba o ploše 445 metrů čtverečních poskytla prostor pro poskytování zdravotní péče obyvatelům tohoto města, které 8. listopadu drtivě zasáhl tajfun Haiyan.

Do Taclobanu jsem přijela týden po úderu tajfunu. Už pohledem z letadla bylo zřejmé, jak moc je město zasažené. Ranvej letiště obklopovaly trosky – auta, kusy střech, polámané dřevo. Letiště bylo také plné vojenských letadel a balíků s humanitární pomocí. Do letištní haly se vstupovalo dírou ve zdi, kterou obklopoval zohýbaný ostnatý drát.

Cestou z letiště nás obklopil apokalyptický obraz. Pár domovů ještě vypadalo jako budovy, ale ze zbytku zbyly jen ruiny. Bylo smutné pozorovat lidi, jak v nich sedí u jídla. Ještě týden po úderu tajfunu to vypadalo, že jsou obyvatelé zcela bezradní. Situace je úplně přemohla.

Shodili jsme batohy ze zad v nepoužívaném hotelu, kde jsme bydleli, a vydali se na místo, kde měla stát nafukovací nemocnice – na parkoviště vedle poškozené nemocnice Bethany. Naše auto se muselo prodírat těsnými cestami, protože uprostřed silnic byl jen úzký pruh odklizený od trosek. Všude byl příšerný zápach. O to horší bylo, že pocházel z rozkládajících se těl mrtvých.

Nemocnice dostala pořádný zásah. Přišla o střechu a v pokojích byly nánosy bahna. Podařilo se nám zachránit několik místností, které jsme přeměnili na operační sál, sterilizační jednotku a rentgen. Zřídili jsme také mateřské a novorozenecké oddělení. Pro Lékaře bez hranic není obvyklé provozovat taková oddělení v krizových projektech, počítali jsme ale s tím, že pacientky s porodními komplikacemi by neměly kam jinam jít. Pohotovost, ambulance a lůžkové oddělení jsme plánovali umístit do stanů.

Tvrdě jsme pracovali na tom, abychom plochu parkoviště odklidili. Měli jsme 20členný tým logistiků, ale zapojili se všichni ostatní – dokonce i chirurgové a lékařský tým.

20. října konečně dorazila stavební sada nemocnice. Ten den neskutečně lilo, ale my jsme i přesto neúnavně pracovali až do noci. Nakonec jsme první den stačili postavit tři stany. Několik hodin jsme se prospali a v pět ráno jsme se zase pustili do stavby zbylých stanů. Ve čtvrtek převzaly práci zdravotnické týmy, které celou noc montovaly police, sestavovaly postele a rozbalovaly krabice s léky a obvazy. Myslím, že během 60 hodin jsem spala maximálně tři. Ambulantní oddělení jsme otevřeli v pátek, zbytek nemocnice den poté.

Foto © Sophie-Jane Madden/MSF - Dr. Natalie Roberts vyšetřuje předčasně narozenou Janel Corate.
Dr. Natalie Roberts vyšetřuje předčasně narozenou Janel Corate. Foto © Sophie-Jane Madden/MSF.
 

Netrvalo dlouho a pacienti si k nám našli cestu. Přicházeli s problémy, které jsme očekávali: měli poranění od poletujících trosek, infekce dýchacích cest nebo je trápilo zhoršení chronických obtíží. Na Filipínách hodně lidí trpí vysokým tlakem a cukrovkou a mnohé z nich tajfun připravil o léky.

Zranění některých pacientů se zhoršovala. Zdejší horko a vlhko nahrává infekcím. Lidé se museli brodit špinavou vodou a nemohli se včas dostat ke zdravotní péči. Museli jsme provést i několik amputací. Zaznamenali jsme také hodně žen s preeklampsií – vysokým tlakem v těhotenství. Ta může být velmi nebezpečná. Na Filipínách postihuje hodně těhotných žen a stres v době tajfunu její výskyt ještě zvýšil.

Setkali jsme se i s několika šokujícími případy tetanu. Jeden 17letý chlapec přišel s hlubokou ranou na holeni. Měl klasické příznaky tetanu: kontrakci čelisti, svalové spazmy a extrémní citlivost na světlo a hluk. Jeho zranění bylo vážně zanícené, nemohli jsme mu ho ale chirurgicky ošetřit, protože jsme mu nemohli dát anestetika. Jeho čelist byla hrozně silně přimknutá, a to mohlo ohrozit jeho dýchání. Po týdnu na antibiotikách jsme ho každý druhý den brali na chirurgii, aby mu lékař ránu čistil. Celý tým případ tohohle chlapce sledoval, přestože každý věděl, jak vysoká je při tetanu úmrtnost. Když náš pacient mohl z nemocnice sám odejít, byl to pro nás všechny úžasný okamžik.

Už dřív jsem na Filipínách pracovala a vím, že zdejší lidé jen zřídka otevřeně mluví o smutných nebo těžkých věcech. Po pár týdnech začali nakonec naši filipínští spolupracovníci o tajfunu mluvit. Někteří byli viditelně rozčílení, jiní plakali. Něco takového jsem ještě neviděla.

Jedna sestra mi řekla, že když tajfun udeřil a voda začala stoupat, přenesla všechny děti z novorozeneckého oddělení do jedné postýlky, aby je zachránila. Jiní zdravotníci zůstávali dlouho u svých pacientů, než se vypravili na dalekou cestu domů, kam se museli brodit špinavou vodou plnou mrtvol. Celou cestu nevěděli, co se stalo s jejich rodinami doma. Jen doufali, že všechny najdou živé.

Krize v Taclobanu už pominula, většina města je ale stále zničená. Před nemocnicí je kus země, který vypadá, jako by ho přejel parní válec – dřív na něm stála spousta domů. Vždycky mě zarazí, když míjím pozemek, kde neprobíhají žádné opravy. Člověk pak přemýšlí, co se asi stalo s majiteli…

O naše služby je pořád velký zájem, a proto Lékaři bez hranic Filipínách zůstanou ještě po nějakou dobu. Zatím jsme ambulantně ošetřili 6.000 pacientů, léčili jsme 1.000 pohotovostních případů, provedli přes 250 chirurgických zákroků a pomohli na svět více než 100 dětem. Nemyslím, že by nás v současné míře přestalo být potřeba nějak brzy.

O silvestrovské půlnoci jsme vyšli na střechu našeho hotelu. Ještě před pár týdny byla kolem dokola jen zkáza, teď všude v okolí lidé odpalovali rachejtle. Po tom všem, co jsme zažili, to byl pořádný zážitek. Na vlastní oči jsme viděli sílu a nezdolnost Filipínců. V Taclobanu na každém rohu uvidíte plakáty a trička s nápisem „Tindog Tacloban“, což v místním dialektu znamená „povstaň“. Zdejší lidé tenhle vzkaz berou vážně.

{{{ labels.morehistories }}}