07 Dub 15 15 Zář 17

Svědectví z ebolového centra: „Lesní požár nelze uhasit rozprašovačem“

Američanka Ella Watson Stryker momentálně pracuje jako zdravotní propagátorka Lékařů bez hranic při krizovém zásahu v Kailahunu v Sierra Leone, který jako mnoho jiných měst v západní Africe postihla epidemie eboly.

Poprvé jsem Tewu* uviděla ve stanu pro triáž (třídění pacientů). Dorazila do ebolového centra Lékařů bez hranic spolu s matkou, malou sestrou a několika členy rodiny. Seděla shrbená na plastové židli, protože nedosáhla nohama na zem. Když jsem pacientům během čekání rozdávala svačinu, stydlivě se na mě usmála. Přijali jsme ji, protože měla horečku a její otec už na ebolu zemřel. Její test naštěstí vyšel negativně a Tewa se mohla vrátit domů – vykoupaná, usměvavá a s léky na malárii.

Povzdechla jsem si úlevou, když jsme spolu mluvily a ona pyšně procvičovala svou školní angličtinu. Poslala jsem ji domů s tetou a sestřičkou. Test její matky byl pozitivní, rychle se ale uzdravila a vypravila se za nimi po několika dnech.

Tewu jsem znovu spatřila, když jsme přiváželi zpátky domů další dva členy její rodiny, kteří nad ebolou zvítězili. Zase se na mě usmála a odběhla si hrát s dalšími dětmi.

O týden později mi ale uvízlo srdce v krku, když jsem znovu uviděla Tewino jméno při příjmu pacientů. Stála u něj poznámka „ZNOVU PŘIJATA“. Celý den jsem doufala, že bude její test opět negativní a pořád jsem kontrolovala, kdy se výsledky z laboratoře objeví na tabuli. Tentokrát neměla Tewa tolik štěstí – vedle jejího pacientského čísla bylo připsán symbol + označující pozitivní výsledek. Začal její boj o život.

Tabule se jmény pacientů ebolového centra v Kailahunu. © P. K. Lee/MSF

Dívala jsem se na malý magnet, který na přehledu pacientů Tewu označoval a snažila jsem se neklást zdravotníkům příliš otázek. Její teta byla také v izolačním oddělení, a tak jsem se jí denně přes plot ptala, jak se neteři daří.

Snažila jsem se nebýt přílišná optimistka. „Většina našich pacientů zemře,“ připomínala jsem si, abych si zachovala vlastní ochranný emoční odstup.

Když jsem tetu odvážela vyléčenou domů (což byl jeden z mála šťastných dní), potkala jsem Tewinu matku. Hledala jsem obličej její dcery v záplavě všech zvědavých dětí, co nás obklopily, i když jsem věděla, že marně. Matka se mě zeptala: „Jak je jí?“ – „Včera se dokázala osprchovat,“ odpověděla jsem.

Když jsem se ale na malou pacientku ptala lékaře, potřásl hlavou. „Není to dobré. Začala krvácet,“ řekl. „A tváří se tak…“ Věděla jsem, jaký má výraz. Viděla jsem ho už tolikrát v posledních pěti měsících. Řekla jsem jen „OK“, kousla jsem se do rtu a přála si, abych se nedala do pláče. „Je mi to líto,“ dodal lékař nakonec.

Všem je nám to líto.

Je nám líto, že nemáme bezpečný lék, který by si s virem dokázal poradit. Je nám líto, že proti ebole nemáme očkování. Je nám líto, že se nám zatím nepodařilo epidemii zastavit. Víme, že bychom toho měli udělat víc, ale nemáme zdroje, chybí nám kapacity, nemáme další lidi.

Někdy se zdá, že nezáleží na tom, jak tvrdě pracujeme, protože je nás zkrátka málo. Pokoušíme se uhasit lesní požár rozprašovačem. Místní zdravotníci se snaží starat o pacienty s ebolou bez dostatečného školení nebo vybavení a sami podléhají nákaze, kterou před smrtí šíří mezi své rodiny. Právě takhle vypukla ebola i v rodině Tewy. Děti se vrací s negativními testy do domovů, které jsou kontaminované virem, a není nikdo, kdo by je dezinfikoval.

Média mají o ebolu pořád zájem, ale soustředí se spíš na to, zda virus zabije nějakého Evropana nebo Američana. Novináři přijíždějí, aby nafilmovali personál klinik v exotických ochranných oblecích a aby vyfotografovali vyčerpané zahraniční humanitární pracovníky. Pak odjíždějí domů vyprávět příběhy ubohých Afričanů a statečných cizinců, kteří jim přijeli na pomoc. Jsou zbláznění do romantické kombinace prašných cest a vražedného viru, uniká jim ale pobouření a bezmocnost, s jakými se tu potýkáme den za dnem.


Vídáme zcela vyhlazené vesnice, sledujeme spletitou síť širokých rodin, jejichž členy jednoho po druhém napadá a zabíjí ebola. Žijeme ve světě, kde se hovory točí kolem toho, kam se všemi těly, která nikdo nepřišel pohřbít. Oddělujeme od sebe nemocné rodiče od zdravých dětí, nebo naopak. Slýcháme pláč žen, které ztratily poslední ze svých deseti dětí, a o týden později je znovu vídáme v přijímacím stanu s vnoučkem v náručí. A vídáme je umírat.

Nikdo se neptá, kde je zbytek zásahu, který měl přijít. Neptají se, proč epidemie řádí i po pěti měsících rozhovorů – pěti měsících, během nichž zemřelo přes 1.500 lidí. Neptají se, kde jsou peníze, které slíbili dárci nebo kde jsou posily potřebné v terénu.

Případy dětí jako Tewa nejsou vzácné… Dnes jsem jinou holčičku viděla podruhé na příjmu. Zítra se podívám na její jméno v seznamu pacientů a budu doufat, že až přijdou výsledky z laboratoře, bude negativní a budu ji moci zase odvézt domů. Ale i když se bude smět vrátit, vrátí se do vesnice, kde všichni umírají. Vrátí se do domu, který nikdo nedezinfikoval.

Bude doma, ale nebude v bezpečí.

*Jméno pacientky bylo změněno

{{{ labels.morehistories }}}