{{ subitems[item.mlid].body }}
{{ subitems[item.mlid].linktitle }}
Svědectví z D. R. Kongo: „Život je nebezpečný a plný utrpení.“
Victorine a její rodina byli nuceni uprchnout ze svého domova na konci května, během čtyř dnů ozbrojených střetů mezi konžskou armádou a rebelskou skupinou M23 odehrávajících se v okolí města Goma ve východní části Demokratické Republiky Kongo. Spolu s 4.500 dalšími našla útočiště na stadionu Sotraki, na předměstí Gomy. Nedávno přivedla své děti do mobilní kliniky, kterou zde provozují Lékaři bez hranic.
Victorine sedí na zemi, na stejném místě, už 24 hodin. Pohublá a oblečená ve špinavém černém tričku a sukni se opírá o plot, ale stále jedním okem sleduje své čtyři děti ve věku od dvou do deseti let. Jako většina lidí v Sotraki je i Victorine vyčerpaná. Mnoho z těch, kteří přicházejí, jsou je několik dnů na cestě, jiní se před boji ukryli ve školách a kostelech.
Victorine, její manžel a čtyři děti opustili svůj dům ve vesnici Kibati na severu od Gomy. „Slyšeli jsme výbuchy a byli jsme vyděšení,“ říká. Vzduchem létaly kulky a na domy dopadaly granáty. Jejich souseda zabila zbloudilá kulka.
Rodina musela opustit svůj domov již potřetí od roku 2008. Naposledy tomu bylo před 6 měsíci, v listopadu 2012, když M23 zaútočilo na Gomu. Celá její rodina strávila dva týdny v jedné z místních škol čekáním na konec bojů.
Listopad přežili všichni bez újmy, tentokrát již ale ne. Při chaotickém útěku byl manžel Victorine zabit. Jí a dětem se podařilo dostat do místní školy, kde se schovávaly 5 dnů, a až potom se vydaly na nebezpečnou cestu ke stadionu Sotraki. Jejich vesnice leží na bojové linii a Victorine se proto připravuje na dlouhé čekání na návrat domů.
Napětí stoupalo ve vesnici Kibati již několik měsíců. „Život je nebezpečný, je plný utrpení,“ říká Victorine, která pěstovala soju a fazole na polích za vesnicí, aby uživila svou rodinu. „Když jsme šli pracovat na pole, rebelové nás napadali,“ říká. Výhružky, krádeže a znásilnění byly na denním pořádku.
 |
|
| © Amandine Colin/MSF - Victorine s jedním ze svých dětí. |
Hlavní starostí, kterou musí Victorine při čekání na zklidnění situace řešit, je jídlo pro děti. „Kdybych měla peníze,“ říká, „mohla bych si koupit jídlo na tržnici.“ Podařilo se jí však vzít s sebou jen hromádku oblečení.
Včera vzala dvě ze svých dětí do mobilní kliniky Lékařů bez hranic. Zdravotníci zde ve stanu poskytují základní ošetření uprchlíkům ze Sotraki. Obě děti trpěly průjmem a podvýživou. Nejspíše je způsobily životní podmínky, ve kterých od útěku z domova žijí – nestatek jídla, záchodů a čisté vody. Minulou noc spala celá rodina venku na zemi. „Přímo tady,“ říká Victorine a ukazuje na kus hlíny vedle sebe.
Vdávala se ve věku 13 let, kdy ji její manžel přivezl z Rutshuru do Gomy. V pouhých 23 letech je vdovou se čtyřmi dětmi a nevěří, že má velkou šanci najít dalšího manžela. „Jiný muž by nemiloval mé děti,“ říká s unaveným úsměvem. Obává se o stav svého pole a domu, protože i kdyby přestál bombardování, mohl být vyrabován. Většina jejích starostí se ale momentálně soustředí na to, jak ochránit své děti a pomoci jim přežít těžké časy, které je čekají.
Na východě Demokratické republiky Kongo je momentálně v uprchlických táborech okolo Gomy více než 100.000 lidí. Lékaři bez hranic pracují ve dvou z těchto táborů: Bulengo a Mugunga III. Týmy zdravotníků se soustředí na poskytování základní péče, očkování a prevenci infekcí typu spalniček a malárie.