04 Květen 17 15 Zář 17

Svědectví lékaře o zoufalé zdravotní situaci v Libyi

Misuráta

Když v roce 2011 začala vzpoura v Libyi, byli Ismael a Masjdi 19letí studenti. Tito dva nadšení idealisté se stejně jako tisíce dalších nechali bez jakéhokoliv tréningu či znalosti vojenských postupů naverbovat do armády proti režimu Muammara Kaddáfího. Oba mladí muži, kteří o vlásek unikli smrti, se poznali mnohem později na Maltě. Během bojů byl Masjdi poraněn na tváři a oslepl, Ismael byl paralyzován a mohl hýbat pouze svojí pravou rukou. Přáteli se stali v momentě, kdy se potkali na jednotce intenzivní péče. Během léčby od sebe byli odděleni, zůstali ale v kontaktu, který udržují i nyní. V Misurátě se potkávají, kdykoliv mají možnost. „Jsme jako bratři,“ řekli mi sborově. Masjdi tlačí svého kamaráda na vozíčku, a Ismael svému slepému příteli předčítá.

Misuráta je historicky významným místem. Město, které se nachází u Středozemního moře je známé svojí hrdostí, nezávislostí, ale stejně tak svými obchodníky, pašeráky a piráty. Mezi únorem a květnem 2011 se tam odehrávaly těžké boje a Misuráta se stala písečným, zaprášeným, ale rušným pouštním městem. Je ekonomicky a vojensky silná, její nemocnice jsou dobře vybavené a zdravotnický systém je lépe organizovaný než na západě země. Oproti Benghází nebo Tripolisu je Misuráta nyní relativně bezpečná, proto jsme se rozhodli postavit si základnu právě tam.

Každý den jsme viděli lidi ze subsaharské Afriky, kteří chodili po městě se svým zemědělským a stavebním náčiním, štětci a vrtačkami a sháněli námezdní práci. Některé z nich zatkli, jiné zadrželi na policejních kontrolních místech a odvedli do táborů, kde přebývají, než je deportují do země jejich původů. V Misurátě je kolem 10 tisíc migrantů, především z Nigeru, Čadu a Súdánu. Pokud onemocní, obvykle si kupují drahé léky, které jim doporučí v lékárně, protože se bojí deportace. Pokud mají vážnější problémy, vyhledají raději soukromá zdravotnická zařízení. Ta jsou sice drahá, ale nemusí hlásit pacienty bez dokladů. Pokud ale trpí chronickou chorobou, jejich jedinou možností je jít domů. Když jsem se jich ptal, proč se nesnaží dostat na loď do Evropy, usmáli se, zavrtěli hlavou a řekli mi: „Je to moc nebezpečné. Nechceme umřít na moři.”


Mezi Misurátou a Tripolis

Životní a hygienické podmínky v detenčním centru na půl cesty mezi Misurátou a libyjským hlavním městem jsou opravdu otřesné. V centru míněném pro 400 uprchlíků bylo pouze 43 lidí, přičemž, 39 z nich byly ženy z Egypta, Guineji, Nigeru či Nigérie, které zde byly měsíc a neměly žádný kontakt s okolním světem či se svými rodinami.  Většina přišla z Nigérie. Říkali mi, že jejich domy byly bombardovány. Libyjská pobřežní stráž zachytila jejich nafukovací člun poblíž pobřeží a poslala je do detenčního centra.

Pokoje byly velmi malé a zarovnané matracemi. Jakmile jsme vstoupili do haly, cítili jsme zkažený zápach. Procházeli jsme kalužemi moči. Nebyly tam žádné sprchy a záchody nesplachovaly. Ženy musely chodit na záchod na kýble. Trochu z pitné vody používaly na to, aby se mohly umýt.  Byly naprosto zoufalé a prosily mne, abych jim pomohl dostat se zpět do Nigérie. Když jsem ji řekl, že jsem lékař, nejprve mi nevěřily. Nakonec ale souhlasily s péčí, kterou jsme jim nabídli. Průměrný věk byl kolem 22 let. Téměř všichni (93 %) trpěli nějakými zdravotními problémy. Mnoho (58 %) mělo svrab, na který jsme jim předepsali léky, jiní (48 %) trpěli nejrůznějšími bolestmi. Další nespecifické problémy byly způsobené emocionálním otřesem – nebo jsme si toto odvodili z toho, co nám vyprávěli o svém útěku a z jejich zjevného strachu. Když jsem se jich zeptal, jestli by znova zkusili dostat se do Evropy, vyděšeně mi odpověděli: „Znovu už nikdy!

Syrte

Naše návštěva Syrte nám opravdu otevřela oči. Město se nachází poblíž ropných polí a je známé jako rodiště Muammara Kaddáfího, který zemřel v říjnu 2011. Na jaře 2015 udělal takzvaný Islámský stát, který tehdy kontroloval 300 km libyjského pobřeží, ze Syrte svoji pevnost. V prosinci se vojákům z Misuráty s pomocí amerického letectva podařilo dobýt město zpět. Boje trvaly sedm měsíců. Mnoho bojovníků zemřelo a 3000 lidí bylo zraněno. Bylo zničeno deset ambulancí a tři záchranáři byli zabiti.

S policejní eskortou a speciálním povolením jsme mohli vstoupit do pobřežního města. Budovy se proměnily v suť, ani jedna z nich nebyla ponechána beze stopy. Syrte bylo dějištěm brutální války, která zanechala město totálně rozbořené. Nad městem se vznášelo mrtvolné ticho, což je zde pravděpodobně unikátní stav.

Šli jsme do nemocnice Ibn Sina, která byla relativně neponičená bombardováním, ale byla vyrabovaná. Dříve to byla moderní nemocnice s 350 lůžky, několika operačními sály, jednotkou intenzivní péče, přístrojem pro magnetickou rezonanci, laboratoří pro srdeční katetrizaci a dvaceti novými přístroji pro dialýzu. Nemocnice je již rok opuštěná. Je kompletně zničená, má rozbitá okna, zatopené podlahy a padající stropy.


Tripolis

Když jsme se dostali do Tripolisu, překvapila mě výška tyčících se ruin. Kolegové od Lékařů bez hranic poskytovali v hlavním městě péči lidem rozesetým mezi sedmi detenčními centry. Většina z těch, kteří chtěli přeplout Středozemní moře, pocházela ze subsaharské Afriky – z Nigérie, kterou zmítá konflikt; Eritrei, kde vládne autoritářský režim a Somálska, kde probíhá občanská válka. Lidé utíkají na sever, aby unikli chudobě a teroru. Aby se dostali k libyjskému pobřeží, musí přejít přes Čad a Niger – dvě velmi chudé země. Podle Mezinárodní organizace pro migraci tak loni učinilo přes 300 tisíc lidí.  Neexistují žádné přesné údaje o tom, kolik jich po cestě zemřelo hladem, žízní, nebo při pádu z nákladního vozu. Podle většiny odhadů zemřelo při přechodu pouště nejméně tolik lidí, jako se utopilo ve Středozemním moři. Statistiky úmrtí na moři jsou spolehlivější. Ať už je to jakkoliv, přeživší říkají, že poušť je zdaleka nejtěžší částí cesty. 

Množství mrtvých migrantů také představuje problém. Navštívili jsme márnice, které byly přeplněné neidentifikovanými mrtvými těly, které moře vyplavilo na pláže. Mnohá z nich tam byly měsíce. Úřady nemají dostatečné zdroje na to, aby prováděly testování DNA a je proto v podstatě nemožné rozpoznat o čí tělo se jedná, přepravit jej zpět domů a pohřbít.  

 

Poznámka:

Článek vychází ze zkušeností lékaře Tankreda Stoeba z ledna 2017. Situace v Libyi je kvůli nestabilnímu kontextu velmi proměnlivá a nyní může být odlišná.

{{{ labels.morehistories }}}