12 Úno 15 15 Zář 17

Středoafrická republika: Ošetřovat ztrápená těla i duše

Klinická psycholožka Hélène Thomas, absolvovala v červnu a v prosinci mise ve Středoafrické republice. Podílela se zejména na otevření programu zdravotní a psychologické péče o oběti sexuálního násilí ve Všeobecné nemocnici v Bangui. Vypovídá o populaci uvězněné v násilí.

„Nejvíce mě zasáhl Sophiin* příběh. Při příchodu do nemocnice se zdála dočista roztříštěná. Nebylo jí ani 37 let, ale vypadala na 50. Měla rány na nohou, malárii a byla podvyživená, traumatizovaná, zmatená, dezorientovaná. Kromě toho ještě trpěla Kaposiho sarkomem, nemoc projevující se kožními nádory. Říkala hrozná slova: „Nevím, jestli žiju nebo ne. Moje existence už nemá žádný smysl. Je v mém životě ještě nějaká důstojnost? Jsem ještě lidská bytost?“


Jednou jela Sophie autobusem na trh do Boguily, města na severo-západě Středoafrické republiky. Autobus zastavili ozbrojenci. Oddělili muže a ženy a ty odvedli do buše. Ženy pak musely dva týdny pochodovat bosy, téměř bez jídla, pod vlivem drog a neustále vystavené kolektivnímu znásilňování. Jednoho dne se část mužů vzdálila, aby zaútočili na vesnici. Ženy toho využily a utekly.

Sophie byla opravdu zničená. Ani si neuvědomovala odvahu, které měly ona i další unesené ženy zapotřebí, aby uprchly – riskovaly, že zůstanou samy v buši nebo budou muset čelit kruté odplatě ozbrojenců. Po útěku se uchýlily do jedné vesnice, kde jim poskytli první ochranu a pomoc před návratem domů. Ale Sophie ještě ani zdaleka nebyla na konci svých strastí.

„Moje existence už nemá žádnou cenu“

Když se Sophie vrátila domů, její manžel ji odvrhl a zakázal jí vídat jejich devítiletého syna. Její bratr slyšel v rádiu o programu pro oběti sexuálního násilí, který Lékaři bez hranic otevřeli v Bangui, a doporučil jí vyhledat tam pomoc.

Nejprve jsme ji museli uklidnit a ujistit, že je v bezpečí. Vyslechli jsme její svědectví v sango, jednom z jazyků Středoevropské republiky, protože nemluvila dobře francouzsky. Nestává se to často, ale Sophii jsme na konec museli hospitalizovat, protože byla příliš nemocná a zesláblá. Udělali jsme jí krevní testy a bohužel jsme zjistili, že je HIV pozitivní. Bylo to pro ni těžké, chtěla dokonce spáchat sebevraždu. Naštěstí se díky péči, psychologické podpoře a komunikaci s lidmi, kteří doprovázeli ostatní pacienty, pomalu dávala dohromady. Zůstala u nás asi měsíc, než se cítila dost silná pro návrat do své vesnice.

Psychologové Lékařů bez hranic poskytují pomoc lidem, které zasáhlo sexuální násilí.

485 obětí sexuálního násilí přijatých do péče v roce 2014

V chaosu panujícím ve Středoafrické republice však Sophiin příběh bohužel ani zdaleka není ojedinělý. Jen ve Všeobecné nemocnici v Bangui jsme v období od července do listopadu přijali 274 obětí sexuálního násilí, z toho 24 bylo nezletilých a z nich asi polovině bylo méně než 8 let. Do skupiny patří i 7 mužů.

Vzpomínám si na devadesátiletou ženu, pro kterou jsme museli jet k ní domů, protože byla zraněná. A také na traumatizovanou tříletou holčičku. Je hrozné vidět takové utrpení.

Lidé k nám přicházejí hlavně proto, že někdo z jejich blízkých o nás slyšel při kampani, kterou jsme se snažili na projekt upozornit při jeho otevření. Některé k nám odesílají z jiných zdravotnických zařízení. Oběti sexuálního násilí nám začíná přivážet také policie v Bangui, zvláště oddíl pro mladistvé.

Náš projekt ve Všeobecné nemocnici spolu s tím, který vedeme ve zdravotním středisku Castor, oba v Bangui, jsou jediná dvě zařízení, která poskytují péči obětem sexuálního násilí v celé Středoafrické republice. Poskytujeme lékařskou a psychologickou péči, jejíž součástí je podpora jejich okolí, nezbytnou pro to, aby se jim jednoho dne snad podařilo překonat traumata a vedlo se jim lépe.

*Jméno bylo změněno

{{{ labels.morehistories }}}