19. únor 2014

Ženeva/Praha, 19. února 2014 – Mezinárodní humanitární zdravotnická organizace Lékaři bez hranic / Médecins Sans Frontières (MSF) prohlásila během setkání s novináři na půdě OSN, že extrémní násilí páchané na civilistech i cílené zabíjení příslušníků minorit dokazuje absolutní selhání mezinárodních snah chránit populaci ve Středoafrické republice. Nedostatečnost mezinárodní reakce na krizi je ohromujícím důkazem, že byli obyvatelé země ve skutečnosti necháni napospas.

Lékaři bez hranic vyzývají členské státy Rady bezpečnosti OSN i dárcovské země, aby se zasadily o urychlené ukončení zvěrstev, která jsou na obyvatelích Středoafrické republiky páchána. Lidé potřebují, aby bylo nastoleno bezpečí a aby se mohli pohybovat bez strachu o život. Humanitární potřeby obyvatel vyžadují organizaci rozsáhlé pomoci. Místní i národní vysocí představitelé musí učinit vše, co je v jejich silách, aby zastavili násilí a zlepšili ochranu civilistů.

Video: Nespoutané násilí ve Středoafrické republice

„Setkáváme se s dopady extrémního násilí – léčíme tisíce raněných. Další statisíce lidí prchají z domovů ve strachu z vyvražďování,“ prohlásila Dr. Joanne Liu, mezinárodní prezidentka Lékařů bez hranic, která se právě vrátila ze Středoafrické republiky. „Nedostatek zapojení a mobilizace politických vůdců v Radě bezpečnosti OSN je šokující. Reakce afrických států a Africké unie je příliš omezená, než aby dokázala odpovědět na násilí, které doslova trhá Středoafrickou republiku na kusy.“

Civilisté z obou hlavních náboženských komunit křesťanů a muslimů jsou rukojmími násilí, které na nich páchají ozbrojené skupiny. Lékaři bez hranic léčili od 5. prosince 2013 v hlavním městě Bangui a dalších částech země více než 3 600 raněných. Většina měla zranění způsobená střelbou, výbuchy granátů, mačetami nebo noži.

„Když jsem byla v Bozoumu, narazili jsme na 17 lidí zraněných střelbou, granáty a mačetami, kteří se skrývali na malém dvorku,“ vypověděla Dr. Liu. „Tak strašně se báli dalších útoků, že se nevypravili do nemocnice. Seděli bez hlesnutí, i když krváceli a jejich zranění byla vážná. To jen dokazuje obrovský strach obyvatel vyhledat zdravotní péči. Ti lidé tam seděli v tichosti bez jakékoli naděje.“

Týmy Lékařů bez hranic se neustále vyrovnávají s důsledky násilných útoků, které se odehrávají nedaleko nemocnic, někdy dokonce přímo v nich. Například 12. února vnikl do nemocnice v Berberati, kde Lékaři bez hranic pracují, muž ozbrojený mačetami a pistolemi. Začal střílet a vyhrožovat pacientům. Dva z nich ve strachu o život z nemocnice uprchli. Místní vůdci, duchovní a spolupracovníci Lékařů bez hranic museli několikrát fyzicky zasáhnout v okamžicích, kdy ozbrojenci napadli lidi nebo jim vyhrožovali zabitím. Několikrát ohrožovali i nemocné a raněné pacienty. Ti velmi často v obavách z dalšího násilí odmítají převoz sanitkou. Některé cesty jsou navíc z důvodu všeobecného ohrožení v podstatě nepoužitelné.

Na osmi místech, kde Lékaři bez hranic pracují, se shromáždilo kolem 15 000 civilistů, kteří se musí skrývat v nemocnicích, kostelech nebo mešitách ve strachu, že by je ozbrojenci zabili. V Bouaru uvízlo 6 000 muslimů, kteří se obávají, že by se při pokusu opustit město stali terčem útoků. Lékaři bez hranic v mnoha takových enklávách otevřeli svá zdravotnická stanoviště. Lidé jsou natolik vyděšení, že se neodváží jít do nemocnice, i když je vzdálená jen několik set metrů.

Lékaři bez hranic byli v posledních dvou týdnech svědky toho, jak desetitisíce lidí z muslimských komunit ve městech Bangui, Baoro, Berberati, Bocaranga, Boucy, Bozoum a Carnot prchají pěšky, auty nebo na nákladních vozech do sousedních zemí. Na cestě je doprovázeli mezinárodní ozbrojené síly, které je ale nebyly schopny chránit. Další lidé byli evakuování ze severozápadu země do hlavního města Bangui, kde žijí v táborech a enklávách paralyzovaní hrůzou z násilí. Strach z pronásledování přinutil desetitisíce civilistů ze všech komunit uprchnout do buše, kde přežívají bez jakékoli ochrany nebo humanitární pomoci.

Zničující dopady násilí navíc umocňuje nedostatečná humanitární pomoc, která by se snažila pokrýt alespoň nejzákladnější potřeby lidí. Její úroveň byla doposud v Bangui zcela nedostačující, mimo hlavní město prakticky žádná neproběhla. Zcela zásadně chybí distribuce primární pomoci: vody, jídla nebo přístřeší. Jedním z příkladů, které nejvíce bijí do očí, je fakt, že na mezinárodním letišti M’Poko v Bangui žije okolo 60 000 vnitřně vysídlených obyvatel v naprosto otřesných podmínkách – lidé mají k dispozici 4 litry vody denně, sanitační zajištění v táboře je zcela odsouzeníhodné. A to vše jen pár set metrů od přistávací plochy letiště.

„Děsivé podmínky na letišti M’Poko vyvolávají otázku, jestli není pomalé doručování pomoci formou záměrného opomíjení, které by mělo lidi odradit od příchodu do tábora,“ řekla Dr. Liu. „S ohledem na míru násilí v Bangui musí mít lidé možnost vybrat si, zda zůstanou ve svých domovech, nebo tam, kde se cítí bezpečněji. Pomoc by jim měla být poskytnuta kdekoli, kde se budou cítit nejvíce v bezpečí.

I když bezpečnostní incidenty denně ztěžují aktivity Lékařů bez hranic, fakt, že přes 2 240 jejich mezinárodních a místních spolupracovníků pracuje v 16 městech po celé zemi, dokazuje, že se humanitární pomoc ve Středoafrické republice dá poskytovat.

„Středoafrická republika je roky opomíjenou zemí. Krize, které jsme zde svědky, je neslýchaná,“ dodala Dr. Liu. „Pomoc se musí zmobilizovat – teď hned, ne za měsíc nebo půl roku. Každý den jsme svědky strašných zvěrstev. Vedoucím mezinárodním představitelům se před očima jasně ukazuje masivní katastrofa. Rozhodnutí nereagovat na situaci je vědomou a záměrnou volbou opustit obyvatele Středoafrické republiky.“

Milice známé jako anti-Balaka zahájily odvetné útoky zaměřené proti menšině muslimských civilistů, které jsou odplatou za extrémní násilí páchané silami z bývalé koalice Séléka. Anti-Balaka na tyto minority cílí, protože je považuje za možnou politickou základnu Séléky. Odveta vyústila v zuřivé násilí, které zasahuje zejména muslimské komunity, nejsou ho ale ušetřeny ani komunity křesťanů.

Lékaři bez hranic pracují ve Středoafrické republice nepřetržitě od roku 1997. V současné době zde provozují 8 dlouhodobých projektů ve městech Batangafo, Boguila, Carnot, Kabo, Ndélé, Paoua, Bria a Zémio a 7 krizových projektů ve městech Bangui, Bangassou, Bozoum, Bossangoa, Bria, Yaloké a Berberati. V zemi pracuje více než 240 mezinárodních a 2.000 místních spolupracovníků Lékařů bez hranic. Další týmy podporují uprchlíky ze Středoafrické republiky v Kamerunu, Čadu, v Demokratické republice Kongo a Kongu-Brazaville.

Příbuzné články a publikace