{{ subitems[item.mlid].body }}
{{ subitems[item.mlid].linktitle }}
Středoafrická republika: „Ani nemocnice už není bezpečné místo“
Krize ve Středoafrické republice, která začala v březnu 2013, už pokračuje druhým rokem. Podstata násilí se změnila a frontové linie se posunuly, boje ale stále pokračují. Civilisté musí snášet následky střetů mezi čím dál roztříštěnějšími milicemi anti-balaka a bývalými příslušníky skupiny Séléka. Nestability využily také kriminální živly, které jednají zcela beztrestně. Ačkoliv na místo přibývají další příslušníci mezinárodních ozbrojených sil, stále nedokážou chránit civilní populaci. Tu ohrožuje násilí, masové vysídlení, hlad a nemoci. Stefano Argenziano, vedoucí mise Lékařů bez hranic se ze Středoafrické republiky právě vrátil.
Jaká byla situace v zemi, když jste tam v březnu dorazil?
Byl to čas dramatických změn pro muslimskou populaci, která se musela stěhovat z hlavního města Bangui a měst, jako je třeba Bossangoa, kde pracujeme, na jiná místa v zemi nebo dokonce za hranice. Často docházelo k útokům křesťanských i muslimských milicí a lidé se nemohli opustit relativně bezpečné enklávy. Náš tým poskytoval zdravotní péči v PK12, ohrožené muslimské enklávě v Bangui. Když do té oblasti nedopadly více než dva granáty denně, dalo se tomu říkat „normální den“. Přesun těchto lidí do relativního bezpečí se v mnoha případech jevil jako jediné možné řešení, zůstat v původním bydlišti bylo ještě mnohem riskantnější, což jen podtrhuje selhání těch, kteří měli tuto populaci chránit.
Co způsobil útok na nemocnici 26. dubna, během nějž bylo zabito 18 místních vůdců a 3 spolupracovníci Lékařů bez hranic?
Když jsem na začátku dubna poprvé přijel do Boguily, byli tamní obyvatelé čím dál častěji vystavováni násilným útokům ze strany samozvaných rebelů nebo organizovanějších skupin bývalých příslušníků Séléky, kteří přicházeli z východu. Vždy, když byl důvod k obavám nebo když ozbrojenci začali s varovnými výstřely, zachvátil obyvatele obrovský strach. Automaticky se rozprchli do míst, která měli za bezpečná – do buše nebo do zařízení Lékařů bez hranic. Po masakru v Boguile už ale ani nemocnice označená logem Lékařů bez hranic nemohla být považována za bezpečné místo.
Obyvatele Boguily i Lékaře bez hranic zabíjení v nemocnici nesmírně šokovalo. Naše spolupracovníky zachvátila vlna různých emocí, od zármutku po vztek. Lidé ve městě pochopili naše rozhodnutí omezit na protest zdravotnické aktivity v zemi na jeden týden. Požadovali také, aby prozatímní vláda tak i vůdci ozbrojených skupin jasně a veřejně odsoudila útok. Mnoho z nich tak učinilo, ale v Boguile stále není bezpečno. Nemocnice sice zůstává zavřená, ale Lékaři bez hranic obnovili alespoň některé své zdravotnické aktivity – na našich zdravotnických stanovištích se snažíme bojovat s malárií, která je nejvážnější hrozbou pro děti mladší 5 let, s infekcemi dýchacích cest a průjmovými onemocněními.
Proč Lékaři bez hranic začali léčit pacienty na nové frontové linii blízko Grimbari a Bambari?
Fronta se kolem těchto měst asi 80 km od centra Středoafrické republiky zformovala v dubnu. Místo slouží jako vstupní brána na východ země, kde se nalézají přírodní zdroje. Na území se nacházejí muslimští i křesťanští civilisté, velké množství bojovníků anti-balaka a ozbrojenců z bývalé Séléky i mezinárodní síly francouzských jednotek Sangaris a vojáci Africké unie.
Minulý měsíc byla až do základů vypálena řada vesnic v okolí Grimari a Bambari a tisíce lidí musely uprchnout z domovů. V rámci samotného Bambari bylo vysídleno na 20.000 osob, mezi nimiž je část muslimů dříve evakuovaných z PK12 v Bangui. Toto vynucené vysídlení zcela změnilo demografii Středoafrické republiky a jeho následky ovlivní mnoho příštích let.
Lidé v buši by byli zcela odříznuti od pomoci, pokud bychom tam nezasahovali. Naše mobilní kliniky cestují každý den až šest hodin, aby se dostaly k dětem ohroženým malárií i k lidem s válečnými zraněními. Pro raněné byl zřízen systém vesnických ambulancí – převážejí je v autech, na nesjízdných cestách pak používají motorky. I když jsme schopni s oběma válčícími stranami vyjednat přístup na místo, nezaručuje nám to bezpečí našich týmů ani převážených pacientů. Kdykoli se mohou ocitnout uprostřed palby.
S jakými největšími problémy se teď Středoafričané potýkají?
Situace ve Středoafrické republice je kritická už léta. Šokující je, že události, které začaly v roce 2013, jen zhoršily už dříve zoufalou situaci. V této zemi jsem od roku 2006 pracoval už potřetí a zdá se mi, že utrpení tamní populace nemá konce. Na druhou stranu jsou tu ale naši pacienti. Když jsem byl naposledy v Grimari, převáželi jsme jednoho muže do nemocnice v Bangui – do krku měl zaseknutou mačetu a umíral. Doprovázela ho jeho žena a šestiměsíční dítě. Tři týdny poté jsem byl svědkem toho, jak mohl s úsměvem opustit naši nemocnici. Kvůli takovým lidským příběhům stojí naše práce za to.