21. září 2016

Členské státy Organizace spojených národů se 19. září historicky poprvé sešly, aby společně jednaly o „koordinovaném a humánním přístupu k rozsáhlým přesunům uprchlíků a migrantů“ a schválily tzv. Newyorskou deklaraci. Jen za posledních 12 měsíců zemřelo po celém světě na hranicích 5 749 lidi. Týmy Lékařů bez hranic ošetřili stovky a tisíce mužů, žen a dětí, kteří trpěli kvůli stále tvrdší a více omezující azylové a migrační politice. Toto jednání proto nemohlo přijít ve vhodnější čas.

Ačkoli je návrh Newyorské deklarace zdánlivě dobře míněný, jeho obsah je příliš obecný a chybí v něm příslušná naléhavost, než aby skutečně mohl pomoci zlepšit životy migrantů a uprchlíků. Deklarace, jejímž cílem má být přinést „konkrétní výsledky v roce 2018“ je zcela mimo realitu a vůbec nebere v potaz konkrétní možnosti, jak ovlivnit aktuální migrační krizi. Podle svědectví týmů Lékařů bez hranic, které přinášejí z Mexika, Kamerunu i Řecka, se zdá, že řada členských států Organizace spojených národů, které deklaraci podepsaly, zároveň jednají v rozporu s ní. Jejich škodlivá migrační a azylová politika zvyšuje míru utrpení milionů migrantů a uprchlíků.

K příležitosti setkání v New Yorku je dobré podívat se, jak ve skutečnosti vypadá situace mnoha vysídlených lidí na útěku. Následující příklady ukazují některé z mnoha problematických kontextů, kde Lékaři bez hranic pracují s migranty a uprchlíky:

Skutečnost: Syrští uprchlíci v oblasti Berm

V zájmu zajištění národní bezpečnosti uzavřelo Jordánsko 21. června svou severní hranici se Sýrií. Rozhodnutí předcházel bombový útok s pomocí automobilu, jehož cílem byla vojenská základna poblíž oblasti zvané „Berm“. Nastalá situace znamenala, že 75 tisíc lidí, z nichž 80 % byly ženy a děti, zůstalo bez pomoci uprostřed pouště, s nedostatečným přístupem k vodě a téměř bez jídla (na začátku srpna agentury OSN zajistily s pomocí jeřábu jednorázovou dodávku potravin, které byly určené na celý měsíc). Berm není uprchlický tábor v pravém smyslu slova, ale jedná se spíše o útočiště pro lidi, kteří utíkají před válkou. V současné době na místě nedokáží pomoc poskytovat žádné humanitární subjekty, a proto zůstávají nenaplněné i základní humanitární potřeby místních obyvatel.

Lékaři bez hranic měli přístup k lidem uvázlým v oblasti Berm v období od 16. května do 21. června. Týmy Lékařů bez hranic se setkaly s pacienty s chronickými a život ohrožujícími nemocemi, jako je například cukrovka, rakovina a srdeční nebo vrozené vady. Všechny tyto nemoci vyžadují lékařskou péčí, která může zajistit přežití těchto pacientů. Během 3 501 provedených konzultací naše týmy ošetřily více než 200 podvyživených dětí (10 z nich bylo vážně podvyživených) a 450 těhotným ženám, mezi nimiž byla i riziková těhotenství, a porodily jedno dítě.

Tito lidé uvázli v extrémně nehostinném prostředí, kde nemají přístup k žádné humanitární pomoci a navíc mohou být stále cílem násilí ze Sýrie. Jediným hlediskem, které má hrát roli při hledání řešení jejich utrpení, má být jejich ochrana a zajištění humanitárních potřeb a příslušného právního statusu. Je třeba okamžitě obnovit přísun humanitární pomoci do oblasti Berm. Lidem, kteří zde uvázli a hledají ochranu, je třeba umožnit vstup do Jordánska nebo je přemístit do jiné oblasti. Ačkoli je jasné, že obnovení pomoci do oblasti Berm není dlouhodobým řešením, není možné nechat lidi trpět v poušti.

Skutečnost: Somálští uprchlíci v Dadábu

Rozsáhlý tábor Dadáb v Keni je domovem zhruba 350 000 somálských uprchlíků. To z něj dělá největší uprchlický tábor na světě. I když byl původně před dvaceti lety zamýšlený jako dočasné útočiště, jen se rozrůstal a trpěl nedostatkem zdrojů. Obyvatele tábora sužuje také násilí a nejistota.

V listopadu 2013 byla podepsána trojstranná dohoda mezi vládou Keni, Somálska a zástupci UNHCR. Jelikož se v Somálsku začala zlepšovat bezpečnostní situace, dohodly se vlády s UNHCR, že budou obyvatelům tábora nabízet možnost dobrovolných návratů. Jakmile se ovšem bezpečnost výrazně zhoršila, rozhodlo se pro návrat „domů“ jen pár lidí. Na konci období tříleté dohody však vláda Keni veřejně prohlásila, že se posílí své snahy vrátit obyvatele Dadábu do Somálska, kvůli „bezpečnostním, ekonomickým a environmentálním důvodům“.

Navzdory opakovaným zprávám, že lidem v táboře chybí voda, jídlo a přístřešky, vyjádřili účastníci skupinových rozhovorů a průzkumu v tamních „domácnostech“ organizovaného Lékaři bez hranic v srpnu 2016, že jednoznačně preferují zůstat v Dadábu, kde se cítí bezpečněji a mají přístup k základní zdravotní péči a vzdělání. I když v podmínkách tábora nemohou žít svobodněji a volně se pohybovat, pro většinu lidí je Dadábu stabilnější, bezpečnější a poskytuje lepší zázemí, než jaké je v Somálsku.

V Newyorské deklaraci mají vlády prohlásit, že uprchlické tábory mají být spíš výjimkou, než pravidlem pro zvládání uprchlických vln. Přestože držení stovek tisíc uprchlíků v nejistotě v Dadábu je sotva dlouhodobé řešení, násilné vracení je zpět je nelidské a v rozporu s principem non-refoulement, který zakazuje násilný návrat lidí do míst, kde jim hrozí nebezpečí.

Skutečnost: Uprchlíci a migranti v Libyi

Od doby, kdy Lékaři bez hranic spustili námořní operace v centrální části Středozemního moře, zachránily naše týmy více než 34 tisíc lidí před utonutím a pomohli mnoha dalším. Ať už pocházeli odkudkoliv, na své cestě k evropským břehům takřka všichni zachránění přešli přes Libyi.

Mnoho lidí vypovídá o násilí v Libyi, ovšem téměř všichni zachránění svědčili o extrémním násilí proti uprchlíkům, žadatelům o azyl a migrantům. Mimo jiné bití, bičování hadicí, sexuální násilí a vraždy. Zdravotnické týmy Lékařů bez hranic na palubě tří lodí ve Středozemním moři nadále ošetřují a přinášejí svědectví o fyzických a psychických následcích násilí na mužích, ženách a stále častěji také dětech bez doprovodu (některým je jen 10 let). Přestože může být během krátké doby, po kterou pobývají na našich lodích, těžké rozpoznat s jistotou utrpěné duševní trauma, důkazy o fyzickém násilí jsou nesporné. A evidentně souvisí s nelidskými podmínkami věznění, mučení a dalších případů špatného zacházení, včetně sexuálního násilí.

Týmy Lékařů bez hranic zaznamenaly bezpočet případů týrání a brutálního zacházení, kterým trpěli lidé na cestě přes Libyi. Viděli jsme muže s týden starým infikovaným zraněním na předloktí. Mladou ženu s protrženým ušním bubínkem. To způsobily opakované údery do hlavy. Muže s vážnými otoky z toho, jak byli biti do rozkroku. Muže se zlomenou klíční kostí a rozsáhlými jizvami na zádech, které mu byly způsobeny, když byl vězněn. Muže se zlomenýma rukama od toho, jak byl opakovaně bit kalašnikovem. Ženy vypověděly o znásilňování, o tom, jak byly nuceny k prostituci nebo drženy v zajetí jako otrokyně. Vypověděly také o nechtěných otěhotněních, vyražených zubech a pálení rukou.

Skutečnost: Přechod přes Středozemní moře

Jen za letošní rok zemřelo při pokusu dostat se do Evropy 3 198 lidí. Přechod v centrální části Středozemního moře, mezi Libyí a Itálií, se stal hrobem pro dvojnásobné množství lidí oproti minulému roku.  Ačkoliv očividně chybí vůle poskytovat bezpečné a legální alternativy k smrtelně nebezpečnému přechodu moře, Evropská unie a evropské vlády pokračují v blokování nejbezpečnějších cest a nedávají lidem jinou možnost, než spoléhat na přeplněné lodě.

Zatímco Newyorská deklarace slibuje posílit pátrací a záchranné mechanismy na moři i na pevnině, v současné Evropě zůstává pátrání a záchrana jen jakýmsi vedlejším pozitivním projevem kontroly hranic, nikoliv samostatnou prioritou. Vojenské a protipašerácké operace členských států EU sice také zachraňují migranty a lodě s uprchlíky v nouzi, ale dělají to jaksi mimochodem, nikoliv proto, že to mají v zadání. Zajištění bezpečných a legálních cest je jediný způsob, jak zastavit umírání v moři. Lékaři bez hranic opakovaně žádali spuštění dostatečných a proaktivních záchranných a pátracích mechanismů, které by podpořily úsilí italské vlády ve Středozemním moři. Naše zkušenosti ukázaly, že aby se podařilo zachránit lidské životy, musí být záchranné operace nastavené ambiciózně a je třeba aktivně hlídkovat co nejblíž k místům, odkud lidé vyplouvají. Přesto jsou to dosud pouze organizace jako Lékaři bez hranic, kdo tuto mezeru zaplňuje.

Skutečnost: Příjem a tranzit v Itálii, Řecku a na Balkáně

V posledních dvou letech takzvané „Evropské uprchlické krize“ zůstává situace v mnoha částech Evropy současně chaotická i nehumánní. Po šesti měsících od začátku platnosti dohody mezi EU a Tureckem, podepsané 28 členskými státy EU, kteří budou přítomni v New Yorku, je právo na azyl v EU vážně ohroženo a tisíce lidí uvázlo bez nároku na ochranu na hranicích, kde žijí v zoufalých podmínkách a jen s malou nadějí na lepší budoucnost.

Se souhlasem členských států a za porušení principu non-refoulement, jsou muži, ženy a děti – včetně těch nejzranitelnějších – vytlačováni zpět a odmítáni na hranicích Bulharska, Srbska a Maďarska, aniž by byly zajištěny jejich základní potřeby. Tito lidé jsou pak vraceni do neefektivních azylových systémů v Turecku, Srbsku nebo Řecku a musejí žít v nelidských podmínkách.

Postupné zavírání balkánské cesty přes Makedonii, Bulharsko, Slovinsko, Chorvatsko a Maďarsko, vytvořilo z pašeráků jedinou možnost, jak se dostat přes Evropu. Zbrojení na hranicích těchto států vedlo k výraznému nárůstu násilí. Údaje Lékařů bez hranic ukazují, že téměř třetina pacientů (včetně žen a dětí), kteří vyhledávají naše kliniky na Balkáně, svědčila o násilí a obtěžování. Situace na konci srpna se stala tak akutní, že týmy Lékařů bez hranic v Srbsku musely kvůli vážnosti zranění odkazovat některé pacienty do nemocnic. Přestože velkou část odpovědnosti za toto násilí nesou pašeráci, podle zpráv od pacientů byly viníky v nejméně polovině případech státní úřady.

Přestože Newyorská deklarace slibuje „všem příchozím zajistit citlivé, lidské a důstojné podmínky přijetí, v nichž je člověk na prvním místě a bere se ohled na pohlaví“, Itálie i Řecko mají značný nedostatek zdrojů na to, aby poskytly adekvátní služby zranitelným skupinám. Například více než 90 % nezletilých, kteří přijíždějí do Itálie, nemá doprovod. Některým dětem je sotva deset let. Tyto děti na své cestě zažily hrůzné události nebo byly jejich svědky. Ve chvíli, kdy dorazí do Itálie, jsou často zadržovány v uzavřených přijímacích centrech, namísto struktur, které dokážou zohlednit specifické potřeby dětských obětí traumatu. Situace v Řecku není o nic lepší.

Skutečnost: Prchání před násilím v okolí Čadského jezera

Kvůli násilným útokům prováděným přívrženci hnutí Boko Haram a armádou, která proti ozbrojencům bojuje, muselo zhruba 2,6 milionu lidí opustit své domovy na severovýchodě Nigérie. Civilisté trpí extrémním násilím a mají málo způsobů, jak se vypořádat se svou situací. Někteří dostávají podporu v uprchlických táborech, většina ovšem žije v otřesných podmínkách v hostitelských komunitách, kde jsou zdroje už tak dost limitované. Někteří vyhledali útočiště v místech (nebo do nich byli přemístěni), kde jsou uvězněni a zcela závisí na pomoci zvenčí. Vysoká míra nebezpečí v těchto oblastech komplikuje poskytování humanitární pomoci a nechává lidi v zoufalých podmínkách, bez zajištění základních životních a zdravotních potřeb. Lékaři bez hranic pomáhají na mnoha místech v Nigérii, Kamerunu, Čadu a Nigeru, kde se vyskytuje znepokojivě vysoká míra výskytu epidemií a nemocí spojených s neutěšenými životními podmínkami, včetně nemocí šířených ve vodě a velmi vysoká míra podvýživy.

Násilí a vysídlení zhoršují už tak špatnou situaci v oblasti, která trpí chudobou, extrémní zranitelností, nedostatky jídla, opakujícími se epidemiemi a takřka neexistujícím systémem zdravotnictví. Lidé, kteří jsou ovlivněni probíhající krizí, akutně potřebují jídlo, pitnou vodu, přístřešky, zdravotní péči, ochranu a vzdělání. Je to krize uvnitř krize.

Lidé uvázli na místě – není jisté, zda se budou moci vrátit domů, ani zda budou moci zlepšit své životy a žít v prostředí, kde budou moci vychovávat v důstojnosti a bezpečí své děti.

Skutečnost: Oběti násilí a žadatelé o azyl ze Střední Ameriky v Mexiku a USA

Každý rok zhruba 300 000 lidí prchá před násilím a chudobou v El Salvadoru, Hondurasu a Guatemale (Severní trojúhelník Střední Ameriky, označovaný také jako NTCA) a přicházejí do Mexika s nadějí na to, že se dostanou do Spojených států. Násilí, které zažívají, není o tolik jiné, než násilí ve válečných oblastech jinde na světě. Vraždy, únosy, vyhrožování, verbování nestátními ozbrojenými složkami, vydírání a nucené „zmizení“ je každodenní realitou tisíců lidí, kteří žijí v oblastech de facto kontrolovaných gangy a kriminálními skupinami. Šestnáct procent pacientů z oblasti NTCA, které ošetřili Lékaři bez hranic v Mexiku, jmenovalo přímé útoky jako hlavní důvod, proč opustili svou zemi, dalších 41 procent se rozhodlo odejít kvůli individuálním výhružkám.

Programa Frontera Sur, který zavedlo Mexiko s finanční podporou Spojených států, vystavuje oběti násilí ve Střední Americe dalšímu násilí a systematicky připravuje toto obyvatelstvo o azylové a ochranné nástroje, které potřebují. Navzdory již existujícím pravidlům pro žádání o azyl ze strany obětí organizovaného zločinu, dostalo pouze 0,5 procenta lidí utíkajících z Hondurasu a El Salvadoru azyl v Mexiku. V roce 2015 deportovala vláda Mexika 150 000 lidí z El Salvadoru, Guatemaly a Hondurasu, což je o 44 % více než v předchozím roce. Cesta lidí, kteří prchají do USA, je neméně znepokojivá. Ti, kteří jsou chyceni migračními úřady a požádají o azyl, jsou drženi v detenčních centrech, kde čekají na další osud. Azyl jich však dostane jen pár z nich.

I přes oprávněné obavy o své životy jsou lidé prchající ze Střední Ameriky systematicky deportováni z Mexika a USA do svých zemí původu. To je porušením principu non-refoulement. Nedostatek přístupu ke zdravotní péči, ochraně a humanitární pomoci pro lidi na útěku před násilím ve Střední Americe je potřeba vnímat jako kolektivní selhání všech států v regionu.

Skutečnost: Rohingyové v jihovýchodní Asii

Po mnoho let neměli Rohingyové v Myanmaru jinou možnost, než využívat služeb pašeráků, aby unikli před pronásledováním. Jako menšina bez státní příslušnosti nemají jak jinak opustit zemi a přestože v důsledku rozbití pašeráckých sítí počet prchajících klesá, někteří to stále zkoušejí. Ve státě Rakhine musejí Rohingyové dodržovat řadu vážných omezení pohybu – jak ti, kteří žijí v táborech pro vysídlené, tak ti, kdo žijí ve svých vlastních vesnicích. Kvůli tomu mají už roky omezený přístup ke zdravotní péči. Mimo tábory pro vysídlené jsou Lékaři bez hranic pro tyto lidi jedinou možností, jak se dostat k základní zdravotní péči.

Mnoho Rohingyů uteklo do Bangladéše, kde jich v současnosti žije zhruba půl milionu, ale většina nemá formální status uprchlíka a žije v jakémsi právním vakuu. To jim mimořádně ztěžuje možnost dostat se do zdravotnických zařízení a najít pomoc nebo ochranu před zneužíváním. Jsou mimořádně zranitelní. V posledních letech většina Rohingyů uprchla z Myanmaru a Bangladéše do třetích zemí, obzvláště do Malajsie, ale také do Indonésie nebo Thajska. Stejnou cestou se vydalo také mnoho lidí z Bangladéše, kteří lodě pašeráků viděli jako jediný způsob, jak zlepšit svou životní situaci.

Příbuzné články a publikace