24 Dub 17 20 Led 18

Rodičky v Domízu jsou nesmírně statečné. Na nic si nestěžují, za vše děkují.

Blog porodní asistentky Kateřiny Holečkové z Domízu

březen 2017

Se zpěvem mešity se budím do dalšího dne v Dohúku. Venku je šero, generátor na střeše hučí a já se choulím pod dvěma dekama. Snažím se ještě na chvíli zabrat před dlouhým dnem v uprchlickém táboře Domíz, kde mají Lékaři bez hranic středisko péče o matku a dítě. Usnout se mi už nedaří, tak si jdu uvařit kávu. Cestou z kuchyně potkávám další kolegy z krizového projektu - trochu mi to tady připadá jak v mraveništi, každý pobíhá a telefonuje… a to je teprve ráno.

V kanceláři si stihnu pročíst e-maily a je čas odjezdu směr Domíz. Beru si bundu, vestu Lékařů bez hranic, batoh. Cestou do tábora projíždíme městem, kde lidé spěchají do práce, děti blbnou ve školních autobusech. Před táborem je rušno, auta jezdí sem a tam, lidé přecházejí ze strany na stranu. Kousek za branou je malý trh, který je (zatím) prázdný, jen pár prodavačů vybaluje zeleninu. Zabočujeme do nitra tábora na blátivou cestu, kterou lemují obchody se svatebními šaty, mobily, cukrárna, prodejny šavarmy. Míjíme místní „zverimex“, kde jsou k mání andulky.   

Dnes už jsou v táboře vidět zděné domky, většina obyvatel dostala povolení ke stavbě. Stany mizí, skoro tady už nejsou. Takřka u každého domku je zameteno nebo se zametá, i za tak nelehkých podmínek se lidé snaží udržet pořádek.

Zastavujeme před porodnicí Lékařů bez hranic. Každý měsíc se tady narodí kolem 100 dětí. Poskytujeme také bezplatné prenatální a postnatální konzultace. Pacientky jsou vesměs vysídlené Syřanky, které nyní žijí v táboře. 

Začínám den na oddělení, kde třídíme pacientky. Už tady na nás čekají budoucí rodičky a matky po porodu s dětmi. Všem se zde změří tlak a pak jdou do příslušné poradny. Před oddělením jsou v řadě zaparkované kočárky, což znamená, že dnes máme i poradnu po porodu, očkovaní a kojení. Čekárna v hlavní budově je plná lidí.

Na stole v místnosti, kde poskytujeme postnatální konzultace, vříská rozzlobený novorozenec, kterého jsme kvůli měření a vážení vyrušili ze spánku. Maminka ho konejšivě přikládá k prsu a on se spokojeně přisaje. V další části chodby je místo pro očkovaní, registr novorozenců a koutek na kojení. Mířím k porodnímu sálu, na chodbě potkávám zdravotní sestry, které lidem představují služby Lékařů bez hranic. Vcházím na sál, kde sedí porodní asistentka Abla, která se v prosinci vrátila z mateřské dovolené. Společně procházíme, co se dělo minulou noc i plán na dnešek. Na porodním sále je zatím klid. V poporodním pokoji podřimuje rodička společně s novorozencem.


Poklidné dopoledne utíká rychle, doděláváme statistiku, ale většinou se spolu s místními porodními asistentkami věnujeme rodičkám.

Je čas na oběd. Přesouváme se do malé kuchyňky s pár plastovými stoly. Všichni vybalují obědy, dělíme se. Nikdo nejí sám, každý své jídlo nabízí dál.

Po obědě přijímáme na porodní sál rodičku, která se chystá přivést na svět své třetí dítě. Je už v pokročilém stádiu porodu. Chodila k nám do poradny, takže máme její údaje. Přesouváme ji z vyšetřovny do předporodního pokoje. Vyplňujeme kartu a čekáme, až to přijde. Mezitím se dozvídáme, že do Domízu přišla ze Sýrie s celou svojí a manželovou rodinou. Na život v táboře si zvykla, nyní ho považuje za domov. Kontrakce zesílily a rodička začíná tlačit. Přesouváme ji na porodní sál. Zayna, naše mladá porodní asistentka si připravuje porodní stolek. O pár kontrakcí později se narodí krásný kluk. Je to druhý, který se této ženě narodil v naší porodnici. Jméno zatím ještě neví. Po porodu se vrací na pokoj, aby po dvou hodinách odešla domů.

Matky tady jsou nesmírně statečné, na nic si nestěžují, za vše děkují. 

Po chvíli nám na sál vezou další rodičku. Tentokrát ženu, která předešlé dítě porodila pomocí císařského řezu. Přijíždí na vozíku, je v bolestech. Spěšně ji vyšetříme, poslechneme srdíčko dítěte a připravujeme ji na převoz. Musí do nemocnice ve městě. Voláme ambulanci, aby se připravila, vyplňujeme papíry k transportu, chystáme naši krizovou sadu, ve které máme připravené věci, pro případ, že by se dítě rozhodlo nečekat a narodit se cestou do porodnice. Vše je připraveno a jedna z našich porodních asistentek odjíždí se ženou do nemocnice.


Odpoledne se nám porodní sál plní dalšími a dalšími rodičkami, obvykle přicházejí s ženským doprovodem. Muži čekají venku. Rodičky se prochází po sále a čekají na porod, doprovod polehává na postelích a všude vládne klid. Porodní asistentky poslouchají každou půl hodinu srdeční ozvy dítěte, a ujišťují se, že maminka je v pořádku.

Nastává pozdní odpoledne, což pro mě znamená návrat na základnu. Konzultace pro dnešek končí, na porodním sále zůstává jen noční služba, která zajišťuje 24hodinový chod centra.

Míříme zpátky na základnu. V táboře je rušno. Potkáváme děti, které se vracejí ze školy, míjíme zverimex s pohupujícími se andulkami v klecích, obchod s mobily, kadeřnictví, restaurace… všude je rušno a veselo. Původně prázdný trh ožil, dá se na něm pořídit skoro všechno od čerstvých ryb až po směnu peněz. Vyjíždíme z tábora, slunce se schovává za okolní kopce. Po návratu do města jdu ještě kanceláře dodělat papíry, napsat zprávu o dnešním dnu. Pak je čas jít domů.

Beru to přes pekárnu, kde místní pečou velké chlebové placky, pár jich kupuji k večeři. Ještě zastávka v malém obchodě se zeleninou, a pak už opravdu domů. Je příjemný večer, klid. Užívám si atmosféru. Domů mezitím dorazil zbytek spolubydlících. Všichni se potkáváme v kuchyni, kde nad večeří probíráme zážitky a trable z dnešního dne.

Tábor Domíz leží v iráckém Kurdistánu a od roku 2012 poskytuje útočiště pro uprchlíky ze Sýrie. Koncem minulého roku žilo v táboře podle UNHCR přes 31 tisíc uprchlíků. Lékaři bez hranic tam v současné době provozují ve spolupráci s místním zdravotním ředitelstvím středisko péče o matku a dítě včetně porodnice, která funguje 24 hodin denně, sedm dní v týdnu.

{{{ labels.morehistories }}}