„Potřebujeme, abys tam hned vyrazila.“ Život v pohotovostní jednotce v Demokratické republice Kongo

Zírám na obrazovku notebooku a snažím se pochopit seznam konžských měst a vesnic, mezi kterými se lidé pohybují. Jsem v Demokratické republice Kongo dva týdny a zdejší názvy jsou těžké, často obsahují mnoho samohlásek a souhlásek „k“. Hledám na mizerné mapě ve formátu A4. Je pokrytá bahnitými otisky palců a obvyklými skvrnami od čaje. Britové dokáží reprodukovat svůj klasický rukopis i uprostřed afrického kontinentu.

Fakt, že lidé musejí kvůli násilí opustit své domovy a pracoviště, je v provincii, jako je Severní Kivu, celkem běžným jevem. V provincii operuje na 70 ozbrojených skupin, a tak koloběh bojů, vysídlování, klidu, návratu nebo dalších bojů a dalšího vysídlování nikdy nekončí.

Lidé mohou utrpět zranění od bojovníků, anebo trpí v důsledku rychlého útěku. Často jsou mezi nimi zranitelné skupiny – těhotné ženy, děti nebo starší lidé. Může se jednat o lidi s chronickými onemocněními jako je tuberkulóza nebo HIV, kteří potřebují pravidelně dostávat léky. A navíc, ať už skončí kdekoliv, může se stát, že nebudou mít přístup k dostatečnému jídlu, přístřeší a sanitaci. Potřebujeme vědět, co se stalo a kam lidé míří, abychom mohli posoudit bezpečnostní situaci a zdravotnické potřeby.

Kikuku…není nikde k nalezení. Kanayabayonga…nic. Katsiru…taky nic.

Už vím, budou určitě na mapách Google!

Vyťukám „Kikuku“ a čekám, až mi satelitní internet doručí tu zelenou změť pozemků, pixel po pixelu. Německo? Ne, jsem si celkem jistá, že to není ono.

„Kanyabayonga“…žádné výsledky.

Dobře, tak „Katsiru“. Není internetové spojení: Zrušit? Zkusit znova?

Projdu dřevěnou kanceláří, která mi připomíná nějakou velkou jezerní chatu v Nové Anglii, a klepu na dveře asistenta koordinátora projektu. Chci vědět, jestli mi může na mapě ukázat tahle místa. Může, což mi hodně usnadňuje život.

Tohle ani není moje kancelář. Jako projektová koordinátorka jednotky mimořádné pomoci, kterou zde většina zná jako NKERU, nemám stabilní základnu. Naše týmy se pohybují mezi provinciemi podle potřeb a podle toho, kde můžeme pomoci. Základny děláme tam, kde je zrovna potřeba. Pokud je to nezbytné, zakládáme dočasné základny.

Do D. R. Kongo jsem přijela teprve před několika týdny a hned mě poslali sem do Mwesa, města, v jehož okolí Lékaři bez hranic podporují pět zdravotnických center. Mohli mě ale poslat i do míst, kde žádná zařízení Lékařů bez hranic neexistují. Náš tým je na takový scénář vždy připraven. Má proto nachystány základní potřeby pro přespání, včetně lékárničky první pomoci, moskytiér, jídla, pitné vody a spacích pytlů. Teď ale nejsou potřeba. Zdá se, že místním zaměstnancům nevadí, že tady přebýváme. Pro nás je velká výhoda, že už máme na místě fungující tým. Mnoho věcí to usnadňuje, můžeme využívat kontakty a znalost oblasti, ke kterým bychom jinak neměli přístup.

Mimořádná situace, která nás přivedla do Mwesa, se netýká jenom vysídlených lidí, i když je může zasáhnout. Oblast se potýká s vysokým výskytem malárie, který nutí naše zdravotnická střediska operovat na hranici jejich možností. V oblasti Kashuga, na sever od Mwesa, jsme v poslední době registrovali přibližně 2 tisíce případů za týden. Rozsahem a trváním je tento stav daleko závažnější, než aby se jednalo jen o obvyklý vrchol epidemie malárie.

V průběhu období sucha většinou případů malárie ubývá. Lidé mi ale říkají, že tentokrát je období sucha nějak „přeskočilo“. To znamená, že komáři i nadále útočili v plné síle. Dospělí i děti onemocněli, někteří z nich smrtelně. To vše se odehrává v oblastech, kde je přístup ke zdravotní péči velice omezený.

Minulý týden jsme léčili především ty, kteří již onemocněli, a připravovali se na sběr dalších dat. A teď, právě když chystáme další plány, propukly na severovýchodě od Mwesa boje. To znamená, že tisíce lidí odtamtud prchá. Mnozí jdou naším směrem.

„Potřebujeme, abys tam hned vyrazila.“

Okamžitě svolávám schůzku týmu. Nejdříve pochopit všechny podrobnosti, než se rozhodneme, co budeme dělat.

Nemůžeme se jen tak vydat do těchto míst, to by ohrozilo celý tým. Ozbrojená vloupání, násilné útoky a únosy nejsou v této oblasti neobvyklé. Zvláště v období, kdy je na silnicích více provozu. Projekt Mweso se dokonce musel kvůli vážnému bezpečnostnímu incidentu zavřít a v posledních dvou týdnech byl znovu otevřen. 

S týmem, který pracuje ve Mwesu, začínáme vytvářet rozsáhlý seznam všech kontaktů, které v oblasti máme: úředníci z ministerstva vnitra, zástupci z každé lokality, vedoucí táborů pro vysídlené, přátelé zaměstnanců, místní prodejci, náboženští vůdci a samozřejmě představitelé ozbrojených skupin.

Lékaři bez hranic si vždy nejdříve vybudují širokou síť kontaktů v každé oblasti, kde pracují. Ta nám pak pomáhá držet krok s bezpečnostní a humanitární situací. Je důležité, aby členové komunity, zástupci vlády i ozbrojené skupiny chápali naši práci – naši neutralitu a nestrannost – a aby nám zaručili bezpečný přístup do oblasti potřebný k poskytování bezplatné zdravotnické péče všem, kteří ji potřebují.

Rozděluji seznam a přiřazuji každému členu týmů různé kontakty. Dáváme se do práce. Voláme jednomu po druhém a sepisujeme informace, které nám sdělují.

„Mám kamaráda, který utekl do jednoho z táborů pro vysídlené, ale dnes se jde podívat do města. Chce zjistit, jestli je tam bezpečno a může se svojí rodinou zpátky,“ říká lékař velice klidným a faktickým způsobem. „Později mi zavolá s novinkami.“

Zapisuji si to.

Emily mnoho věcí zařídí přes telefon.

„Mluvil jsem s někým z nemocnice a ten mi dal seznam lidí žijících v oblastech, kde se bojuje. Těm můžeme zavolat,“ dodává další člen týmu. „Někteří utekli, ale jiní jsou pořád na místě.“

Kousek po kousku shromažďujeme informace. Některé kontakty byly nedostupné kvůli špatnému spojení, někteří byli přerušeni uprostřed vyprávění. Taková je zdejší realita. Komunikační sítě se tu chovají nepředvídatelně. Přestože ve městě Mweso mobilní pokrytí obvykle funguje, v odlehlých oblastech, se kterými se snažíme spojit, je nestabilní a nebo vůbec žádné. Kolegyně mi vyprávěla příběh člověka, který šel pět hodin, jen aby se dostal na kopec, kde byl signál. To vše, aby jí mohl podat zprávy o situaci v oblasti, kde se nacházel.

Poté, co telefonní hovory ustaly a kousky vyprávění začaly dávat dohromady jasnější obraz, rozhodla jsem se pro další způsob sběru informací. Je důležité mít co nejjasnější představu o tom, jak bude potřeba zareagovat. Budeme potřebovat více sester? Více chirurgických souprav? Je pro naše zaměstnance bezpečné zůstávat na místě? S jedním z našich řidičů se domlouvám, že se k nám připojí a bude nám překládat. Jdu s ním a projektovým koordinátorem ve Mwesu do města a sami vyhledáváme vysídlené.

„Podívejte se na dveře“, volá řidič, jen asi dvě minuty od základny v Mwesu. Ukazuje přitom na dveře budovy, která vypadá jako prázdná škola, a já si nejsem jistý, co tím myslí.

„Jsou otevřené, myslím, že jsou uvnitř lidi.“

Přejdeme školní dvůr. Budova je obdélníková z betonu, s rozpadajícími se stěnami a opadanou barvou. Následujeme řidiče. Budova se zdá být prázdná. Volá do otevřené místnosti, slyšíme šoupání nohou, ale stále nikoho nevidíme. O několik minut později se objeví postarší muž, ztěžka se opírá o hůl, kterou asi našel na okraji silnice. Ukazuje na své koleno, sedne si na schod a začne mluvit ve svahilštině.

„Honili nás se zbraněmi a my jsme utíkali,“ vypráví s pomocí řidiče. „Spadl jsem a zranil si koleno a teď se mi špatně chodí.“

Poté se ptám na situaci více obecně. Věřím, že náš řidič, který pochází z této oblasti, nalezne vhodný způsob, jak se na vše zeptat, aniž by se dotkl něčeho příliš citlivého.

„Zabili 18 lidí a jejich těla hodili do latrín,“ vypráví muž. Kýváme a ukazujeme, že posloucháme, a že jsme připraveni si vyslechnout cokoliv dalšího, co by nám chtěl říct.

„Některé rodiny uprchly,“ pokračuje a vyjmenovává názvy měst a vesnic, kam se vysídlené rodiny vydali za bezpečím. Jeho slova více méně potvrzují, co jsme se dověděli z hlášení a od našich kontaktů. Máme tak o něco větší jistotu, že správně předpokládáme, kam lidé prchají.

Muž, který se nyní opět postavil a opírá se o svojí hůl, se dívá na ostatní, shromážděné kolem něj. Jeho oči se upřou na nás. Ptá se, zda máme nějaké jídlo.

Vždy je pro mě těžké reagovat na potřeby zoufalých lidí, které se netýkají zdravotních otázek. Pokaždé si připomínám, že díky zaměření Lékařů bez hranic pouze na péči o zdraví, můžeme poskytovat kvalitní služby, které zachraňují mnoho životů. I kdybychom chtěli sebevíc, nemáme zdroje na to, abychom dělali všechno.

Setkání s komunitními zdravotnickými pracovníky v oblasti Kashuga.

Projektový koordinátor ve Mwesu připomíná naši funkci jako zdravotnické organizace a vysvětluje patnácti dvaceti lidem, kteří jsou teď okolo nás shromážděni, jak mohou využít bezplatné zdravotní péče v tomto městě. Společně naslouchají a přikyvují a muž nám děkuje a slibuje, že našich služeb využijí.

Po zbytek dne sbíráme další informace o situaci na severovýchod od Mwesa a o vysídlených lidech přecházejících sem i do dalších oblastí. Navštěvujeme již existující tábory pro vysídlené, mluvíme se zástupci jednotlivých lokalit a s lidmi na ulici i se zaměstnanci, kteří ubytovávají lidi na útěku.

„Přichází sem mnoho lidí, ale prozatím se to dá zvládnout,“ říkají nám.

Lidé nám vysvětlují, že komunita ve Mwesu poskytuje příchozím jídlo a přístřeší. Někteří z nich jsou členové rodin, které utekly před násilím. Jiní ubytovávají lidi u sebe a poskytují jim střechu nad hlavou.

Po nějaké době máme poměrně rozsáhlou představu o tom, co se děje v oblasti bojů i v samotném Mwesu. Stále ale nevíme, jak dlouhou budou lidé vysídlení. Většina z nich by se ráda vrátila domů, až to bude bezpečné.

S tolika ozbrojenými skupinami v oblasti je vysidlování poměrně časté. Někdy lidé utíkají jenom na jednu noc a pak se vrací domů, přespávají v buši či v horách nebo vyhledávají bezpečí u rodin žijících v bezpečnějších lokalitách.

V jiných případech odcházejí na delší dobu. Žijí u rodin, které je hostí, a v táborech anebo si vytvářejí vlastní provizorní přístřešky v oblastech, které vnímají jako bezpečné. Někteří z nich jsou vysídlení již poněkolikáté, protože konflikt se přesouvá z města do města a někdy se lidé nikdy nevrátí.

Jak se situace vyvine teď ukáže čas. Stejně tak se uvidí, zda budou humanitární potřeby vyžadovat další odezvu NKERU Lékařů bez hranic, který nyní poskytuje zdravotnické služby v Mwesu a okolí. Jediné, co teď můžeme dělat, je nadále sledovat situaci, sbírat informace a rozhodnout se, zda a jak případně reagovat.

Zobrazit větší mapu