Pět důvodů, proč by vás mělo zajímat uzavření tábora Mpoko

Děsivá krize ve Středoafrické republice nevyvolává větší mezinárodní zájem. Výjimkou snad je jediný obraz: zástupy vysídlených obyvatel, namačkaných v troskách opuštěných, rezavých letadel. Ten bylo možné spatřit na mezinárodním letišti Mpoko, ve středoafrické metropoli Bangui. Na vrcholu krize v tomto táboře žilo 100 tisíc lidí. Ti, kdo nenašli úkryt v trupech starých letadel, se těsnali v prázdných skladech, nebo si postavili přístřeší z čehokoliv, co se jim podařilo sehnat.

Nyní, tři roky od začátku krize, přistávají mezinárodní letadla v Bangui na ranvej vedle prázdného místa. Buldozery přijely a odjely. A většina z 20 tisíc lidí, kteří ještě stále žili v táboře Mpoko, se vrátili tam, odkud přišli.

Uzavření tábora by vás ale nadále mělo zajímat. Tady je pět důvodů, proč:

1) Protože ještě není po všem

Uzavření tábora Mpoko je dobrá zpráva: je znamením stabilizace Středoafrické republiky, státu, kde si i nejstarší obyvatelé pamatují jen velmi krátké období relativní stability. Toto uzavření je ale velmi symbolické. Vysídlení obyvatelé se nemají k čemu se vracet: vratká bezpečnostní situace, chabá nebo žádná infrastruktura, zničené domy, ještě stále poseté střelami. A hotovost odpovídající zhruba 4 000 Kč, se kterou mají šestičlenné rodiny začít svůj život od nuly. Čtvrtina všech obyvatel Středoafrické republiky je stále mimo domov, ať už uvnitř nebo za hranicemi státu.

Uzavření tábora bylo prioritou po téměř tři roky. V září 2015, téměř po roce relativního klidu v Bangui, klesl počet obyvatel tábora na 6000 lidí. Lékaři bez hranic tehdy začali připravovat uzavření své zdejší nemocnice a klinik. Jen pár dní před plánovaným omezením aktivit organizace, se ale konflikt znovu rozhořel. Tisíce lidí opět prchalo na letiště, kde bylo poměrně bezpečno. Naše nemocnice byla zaplavena lidmi: počet konzultací v nemocnici vzrostl z 250 na 400 denně.

Takže zatímco máme důvod k opatrnému optimismu, historie tábora Mpoko nám dává jistotu, že každý další den ve Středoafrické republice je nejistý.

2) Protože to nebyla (jenom) hrůza a děs

Konflikt ve Středoafrické republice, který zapříčinil vznik tábora, dosáhl především hrozivé úrovně násilí. Zvěrstev se dopouštěly obě strany. Týmy Lékařů bez hranic, které začaly poskytovat zdravotní péči jen den poté, co do tábora Mpoko přijely první rodiny, byly svědkem příšerných zločinů, mezi něž patří třeba rozsekání těla na kusy.

Životní podmínky v táboře byly pro tisíce traumatizovaných lidí, kteří tu hledali úkryt, obtížné. Ale jako kdekoliv jinde na světě, život a smrt jdou vedle sebe. Tři roky tu rodiny dělaly vše, co bylo v jejich silách, aby si zachovaly důstojnost navzdory všemu, co se dělo okolo. V nemocnici Lékařů bez hranic v Mpoko se narodilo 5 807 dětí.

Díky táboru zde navíc byly poskytovány služby, kterých využívali i lidé žijící poblíž. V době, kdy se tábor zavíral, pocházely dvě třetiny pacientů nemocnice Lékařů bez hranic v Mpoko z okolních oblastí. Někteří lidé šli i několik hodin, aby se dostali do nemocnice, protože neměli jiný přístup k bezplatné a spolehlivé zdravotní péči. Teď, když je nemocnice zavřená, se však musí spoléhat na omezenou nabídku veřejné péče v Bangui. Středoafrická republika rozhodně nevyřešila své hluboké problémy.

3) Protože se jednalo (v podstatě) o mezinárodní zájem

Rada bezpečnosti OSN vyzvala 4. prosince 2013 k ukončení násilí, které, již v roce 2012, kdy konflikt začal dosahovat nepřijatelné míry. O pár hodin později se k výzvě přidala i Francie. O den později se v Bangui, které už tou dobou bylo dějištěm bojů, rozhořela regulérní válka. První lidé utekli do Mpoko, kde hledali ochranu u jednotek OSN a Francie, které měly na letišti základnu. Mezinárodní jednotky hrály klíčovou roli v nedávné minulosti Středoafrické republiky, ať už v dobrém, nebo zlém. Stále ještě nevyšetřená obvinění vojáků Francie a OSN ze sexuálního zneužívání místních obyvatel zůstávají šrámem na jejich zdejší reputaci.

Mimo mobilizaci vojenských zdrojů ovšem Středoafrická republika zůstává na konci seznamu mezinárodních priorit. I přes rozsáhlé a palčivé potřeby obyvatel v nouzi, není příliš velký zájem poskytovat základní služby v tomto nebezpečném a napjatém prostředí. Tři roky bylo – kromě stálé přítomnosti zdravotníků Lékařů bez hranic – v táboře jen velmi málo pomoci, Mpoko bylo většinou dost příšerné místo k životu. Tábor Mpoko a celá Středoafrická republika nikdy nezažily mobilizaci mezinárodní pomoci na takové úrovni, jakou zažili vysídlení obyvatelé nebo uprchlické tábory jinde na světě.

4) Protože upoutal pozornost a přispěl k určitému jednání

Příšerný – ano. Zapomenutý – ano. Přesto byly události v táboře Mpoko prvním momentem, díky kterému se začalo mluvit o hrozné humanitární krizi ve Středoafrické republice. Vysídlení obyvatelé žili přímo na asfaltu mezinárodního letiště v tomto vnitrozemském státě. Byla to doslova první věc, kterou jste viděli, když jste do Středoafrické republiky přijeli. Cestování napříč zemí bylo i v nejlepších dobách obtížné, jen málokdy jste narazili na alespoň trochu slušnou silnici. Nemluvě o velkém nebezpečí v době krize. Takže pro přijíždějící novináře a jejich čtenáře po celém světě se Mpoko stalo obrazem málo dokumentované krize ve Středoafrické republice, která by mohla být ignorována úplně, nebýt tohoto jediného ikonického obrazu.

Mpoko je dnes zavřený. Symbol velké tísně lidí ve Středoafrické republice zmizel, to se ovšem nestalo s problémy státu. Jak je možné bez tohoto symbolu nadále mobilizovat štědré veřejné i soukromé dárců, aby pomohli polovině obyvatel Středoafrické republiky, kteří jsou stále ještě závislí na humanitární pomoci?

5) Protože jste udělali něco prospěšného (pokud jste podporovatelé Lékařů bez hranic)

Tábor Mpoko byl pro Lékaře bez hranic zvláštním projektem. Všechny týmy si pamatují velkou výzvu, kterou byla výstavba šedesátilůžkové nemocnice v průběhu několika dní, na kousku země, kde nebylo vůbec žádné zázemí. Přitom v pozadí zuřil neobvykle brutální konflikt. Naše týmy tam pracovaly každý den. Tisíce dní, kdy naši kolegové z celého světa pracovali spolu se statečnými národními pracovníky. Naši kolegové ze Středoafrické republiky museli spolu se svými blízkými přetrpět nejhorší část konfliktu. Přitom řada z nich žila v táborech pro vysídlené, protože přišli o všechno. Společně poskytli 440 tisíc konzultací, 46 zdravotnických zákroků na pohotovosti a 11 tisíc hospitalizací v dočasné struktuře z dřevěných planěk a plachet.

To vše bylo možné díky darům od soukromých dárců z celého světa, kteří podporují Lékaře bez hranic.

Jménem všech našich pacientů:

Děkujeme vám.

Krize ve Středoafrické republice ještě neskončila. Lékaři bez hranic jsou stále jedním z hlavních poskytovatelů zdravotní péče v zemi. Provozují zde 17 zdravotnických projektů, včetně chirurgického programu a kliniky pro matky v Bangui.

Zobrazit větší mapu