{{ subitems[item.mlid].body }}
{{ subitems[item.mlid].linktitle }}
„Nejsou to čísla, jsou to lidé“
Lindis Hurum pracovala jako krizová koordinátorka na Bourbon na Argos, jedné ze tří pátracích a záchranných lodí, na nichž týmy Lékařů bez hranic působí ve Středozemním moři. Její svědectví bylo základem proslovu, který přednesla před Evropským parlamentem 18. září 2015.
„Než se vrátit do Libye, to radši skočím zpátky do moře.“
Muž naproti mně se drží rukou kolem pasu, jako by objímal sám sebe. Mluví tichým, ale silným hlasem. Má v očích vztek a strach. Je oblečený v černé: černé spodky a tričko. To je vše, nic víc. Jeho oblečení promáčela slaná mořská voda a palivo z člunu. Všímám si jizev od cigaret na jeho rukou. Ujišťuji ho, že míříme do Itálie. Říkám mu své jméno a usmívám se. Vysvětluji mu, kdo jsou Lékaři bez hranic. Vidím, že mi nedůvěřuje.
Snažím se představit si hrůzy, jakými v Libyi prošel, než se dostal na potápějící nafukovací člun, z nějž jsme ho právě zachránili. Umím si je představit, protože takové pohledy už jsem viděla a slyšela jsem spoustu podobných příběhů od jiných zachráněných. „Libye není země, je to peklo.“ „Chovají se tam k vám jako ke zvířatům.“ „Riskoval jsem cestu po moři, protože v Libyi bych tak jako tak umřel.“
Teprve po pár hodinách si získám jeho důvěru. Říká mi své jméno: „Jsem Johnson, z Nigérie.“
Lidé zachránění na moři skončili v Libyi z různých důvodů. Ze stejného důvodu z ní ale prchají: aby se zachránili před násilím, mučením, otroctvím, znásilňováním a vězněním. Utíkají, aby si zachránili život. Strach a útěk – společní jmenovatelé všech, s nimiž se na moři setkávám, nehledě na jejich původ.
Být na Bourbon Argos, záchranné lodi Lékařů bez hranic, je jedinečná a neuvěřitelná skutečnost. Je úplně jiná než vše, co jsem zažila během devíti let práce při humanitárních krizích. Blízkost, v jaké jsme se zachráněnými, je ohromná a krásná. V jiných projektech ji někdy trochu ztrácíme a zapomínáme, protože jsme ve víru počítačů, mítinků a reportů.
Na Argosu nelze vytvořit žádný odstup mezi námi a stovkami lidí zachráněných z malých člunů uprostřed mezinárodních vod. Jsme doslova na jedné lodi, bez hranic.
Každého člena mého týmu se tahle zkušenost silně dotkla. Kontrast mezi dramatičností a intenzitou záchranné operace a potom extrémní radostí a úlevou, když jsou zoufalí lidé v nouzi konečně v bezpečí na palubě Argosu, vás zasáhne přímo do srdce. Když si něčím takovým projdete, nemůžete se už na zachráněné dívat jako na čísla nebo o nich mluvit jako o migrantech a uprchlících. Jsou to zkrátka lidé – opravdové trojrozměrné bytosti, které mají duši stejně jako já. Není už žádné „oni“, je jenom „my“.
Každý ze zachráněných na loď přinesl svůj příběh a my jsme je pomalu odkrývali jeden po druhém, zatímco jsme pluli směrem k Itálii. Ta cesta trvá 48 hodin, což je oceán času na to, abychom se vzájemně poznali.
Některé z těch příběhů vám musím odvyprávět, protože jsou klíčem k tomu, aby se změnil způsob, jakým se o uprchlické krizi mluví. Dnes vám chci říct, že jedině tehdy, když se vžijete do lidí z naší lodi, budete se moci zasadit o skutečné řešení krize.
Vžijte se do Rosalin
Rosalin na sobě měla bavlněné šaty s modrými a bílými pruhy, které vypadaly podobně jako ty, které jsem nosila letos v létě. Mají trochu námořnický nádech a hodí se na cestu po moři. Oblečení Rosalin ovšem není mokré od slané vody, ale od nafty. Přestože se usmívá, přiznává, že jí palivo popálilo kůži. Zeptala jsem se, odkud pochází. „Z Pobřeží slonoviny,“ odpovídá. Pak se začervená a řekne trochu tišeji: „Pracovala jsem s vámi. S Lékaři bez hranic.“ Rosalin je pomocná zdravotní sestra, jedna z místních obyvatel, na nichž stojí všechny projekty Lékařů bez hranic.
Říká mi, že pracovala v projektu v Bangolo až do roku 2006. Zarazím se: Já jsem také pracovala v Bangolu. Moje první mise s Lékaři bez hranic v roce 2006 byla v Manu, nedaleko od Bangola. A často jsme tam jezdili, spolupracovali a střídali se. Hned jsme se začaly bavit o ostatních lidech, kteří pracovali v Bangolu, o banánovém fufu, sedmi horách na které jsme obě vylezly, tanci „Grippe aviaire“ a společných zkušenostech z Lékařů bez hranic.
Rosalin a její vysoký, pohledný manžel, uprchli z Abidžanu do Ghany v roce 2011 kvůli válce. Nemluví anglicky a nenašli žádnou práci. Pokračovali do Demokratické republiky Kongo. Její pohled se změnil, když řekla: „Ani tam to nebylo dobré. Museli jsme odejít. Tehdy jsme byli jen já a můj muž“. Neptala jsem se na detaily; její bolestná vzpomínka na to, že zřejmě přišli o dítě, byla dost patrná. Strávili několik měsíců v Libyi, udělala jazykem takový ten tichý zvuk, který dělají ve východní Africe, když zavrtí hlavou a kouknou radši někam jinam. Ten tichý zvuk, vyjadřující hrůzu a zděšení, mluvil za všechno. „V Libyi je to šílené. To si neumíte představit“.
Měla pravdu, opravdu si neumím představit, jaké to je, mít život a práci a pak strávit čtyři roky přecházením přes Afriku, přežít několik válek a pak být zachráněn na Argosu. Nemít nic, než manžela a pruhované šaty. Ale přesto se usmívá, objímá mě a říká, že ty popáleniny na jejích stehnech nejsou tak zlé, přestože jsou a náš doktor říká, že musí jít ihned do nemocnice. Hlavně, že jsem naživu, říká. Opravdu si to neumím představit.
Vžijte se do Diomande
„Máte infekci na kůži. Nesvědí někdy vaše kůže? Ano, tito lidé se o to postarají a ošetří vás. Ale musejí spálit vaše oblečení, aby infekci zničili.“ Nikdo v italském přístavu nemluví jinak, než italsky, takže jsem si stoupla blízko zóně ošetřování svrabu, abych lidem alespoň vysvětlila, proč jsou svlékáni, proč na ně stříkají něco bílého a proč jim pálí oblečení. Je to pokaždé stejné: V okamžiku, kdy opustí naši loď a vstoupí na pevninu, se z nich stává číslo a nakládá se s nimi, jako by nic necítili, nemysleli. Jsou svlékáni z vlastní důstojnosti a lidství. Setkávají se s lidmi, od hlavy až k patě oblečenými do ochranných oděvů, jako kdyby všichni měli nějaké smrtelné infekční nemoci.
Zeptala jsem se Diomande, mladého muže z Pobřeží slonoviny, s knírkem, na který můžou být hrdí jen muži, kterým zrovna začaly růst vousy, jestli má něco v kapsách. Jeho oblečení se spálí, takže by si to měl vyndat. S námahou vytáhl něco z malé kapsičky uvnitř velké kapsy jeho džínů, takové té, kterou jsem já na svých kalhotách nikdy nepochopila. Objevila jsem jeho poklad, když ho přede mnou rozbalil: Černobílý obrázek, trochu vybledlý, ale pořád v dobrém stavu. „Na lodi se namočil, ale usušil jsem ho na slunci. To jsou moji rodiče.“ Obrázek ukazoval vysokého muže a vysokou ženu, oblečené v nejlepších nedělních šatech, opatrně držící malé dítě, jak pózují fotografovi před nařasenými záclonami v jeho studiu. „To jste vy?“ Zeptala jsem se, a ukázala na dítě. Usmál se a přikývl, pak řekl, že to je jediná věc, kterou měl v kapsách. Věděla jsem, že neměl batoh.
Vžijte se do Sako
Byl vysoký jako já, měl oválný obličej a nakrátko ostříhané vlasy s blond melíry. Zuby měl bílé jako kostky cukru. Měl modrou mikinu a vypadal jako sportovec. „Jsem sportovec,“ řekl mi. Do Libye přišel v roce 2011, aby tam hrál fotbal. Říkal, že je v něm moc dobrý a dolíčky jeho úsměvu to potvrzovaly jako vykřičníky. Neměla jsem o tom pochyby. Pochází z Guineje, je to fanoušek Konakry. Vyprávěla jsem mu, že jsem se právě nedávno vrátila z boje s ebolou v Guineji. Byl opravdu ohromený a říkal, že je rád, že se ebole vyhnul, když v zemi nebyl. Než jsem mu odpověděla, řekl to, co jsme si mysleli oba: „Libye ale možná není o moc lepší než ebola…“
Za pět let, co Sako strávil v Libyi, sledoval, jak se země propadá do bezpráví, anarchie a násilí, Vyprávěl, že strýc, který ho tam přivedl, zemřel. Že jeho nejlepšího přítele zabili před rokem. Zemřel poté, co ho dětský voják asi stejného věku udeřil do hlavy železnou tyčí. Neumřel hned, trvalo dlouho, než se vzdal. V zemi ale nejsou žádné nemocnice.
„Dětský voják mého věku.“ Najednou mi došlo, jak mladě vypadá. „Je mi sedmnáct,“ odpověděl s širokým úsměvem. Zase se mi zatmělo před očima. Takže mu bylo jedenáct, když do Libye přišel? Ještě pořád je to dítě, i když už viděl a přežil víc, než kolik toho jiné lidé poznají za celý život. Vysvětlila jsem mu, že Evropě je člověk pořád dítě, dokud mu není osmnáct, a že pokud bude chtít, dohlédnu na to, aby byl s ostatními dětmi, které máme na palubě. Nikdy jsem jich neviděla tolik jako tenkrát – 74 dětí na cestě bez doprovodu. Sako přikývl a klopil pohled. Najednou zase vypadal docela jako dítě.
Dovolte, abych citovala, co řekl bývalý mezinárodní prezident Lékařů bez hranic Jamese Orbinski. Jeho slova shrnují podstatu toho, o čem naše pátrací a záchranná operace je, a proč nenosíme ochranné obleky, ale vítáme zachráněné na palubě úsměvem a podáním ruky. Vypovídají o tom, proč si myslíme, že stojí za to všem těmto lidem alespoň na 48 hodin poskytnout lidskost, zdravotní péči a bezpečné místo ke spánku.
„Humanitární práce není zdaleka jen o lékařské výkonnosti a technické zdatnosti. Volíme si být s lidmi, kteří trpí, ale náš soucit není jen o lítosti, ale o solidaritě. Solidarita v sobě nese požadavek alespoň minimálního respektu k lidskému životu, požadavek uvědomit si důstojnost a samostatnost druhých. Je o tom trvat na právu ostatních činit vlastní rozhodnutí o svém osudu. Humanitární práce je o snaze vytvořit prostor pro to být zcela lidský.“