{{ subitems[item.mlid].body }}
{{ subitems[item.mlid].linktitle }}
Narozena v exilu
Hassan Nasser už v roce 2012 uprchl se svou rodinou do Turecka před válkou v Sýrii. Jeho další svědectví vypovídá o obtížných podmínkách, ve kterých i více než rok a půl po útěku žije s rodinou, do které v letošním říjnu přibyla malá Zein al sham.
Zein al sham se narodila 25. října 2013 v Istanbulu. Její rodiče jsou syrští uprchlíci. „Když se narodila, řekli nám, abychom šli na syrský konzulát, kde se dá zažádat o pas. Tam jsme se dověděli, že to bude trvat šest měsíců a že budeme muset zaplatit 300 euro. Tolik peněz nemáme,“ říká Hassan Nasser, její otec. Syrský pas je potřeba, aby Zein al sham dostala povolení k pobytu v Turecku. Zatím nemá pas ani povolení.
Hassanův život se za posledního půl roku změnil. V květnu se nastěhoval do suterénního bytu se svou ženou a třemi dětmi. Jejich příbytek je teď tmavší a stísněnější. Žije v něm totiž už třináct lidí. K Hassanově rodině se v létě přistěhoval jeho bratranec s rodinou. Museli uprchnout z Egypta, kde jim do domova vtrhly bezpečnostní síly. „Nemáme peníze. Včera jsem o nějaké požádal jiného Syřana ze sousedství. Je to půjčka, kterou budu muset splatit,“ povzdechne si.
Rodina nezvládá platit nájem a do konce prosince se má vystěhovat. Hassan nemůže pracovat, hlavně proto, že si zranil záda, když v roce 2011 na útěku před syrskými bezpečnostními složkami skočil z okna ve třetím patře. Rodina uprchla do Turecka, kde se jim dostalo psychologické léčby ve specializovaném projektu, který podporují Lékaři bez hranic spolu s tureckou organizací Helsinki Citizens’ Assembly (HCA). Hassan dnes dochází do nemocnice v sousedství. Tamní lékaři ještě nerozhodli, zda bude potřebovat operaci poraněných zad. Stále se mu špatně chodí, nezbývá mu ale, než čekat.
Zdeptaný Hassan přiznává, že nemá žádné plány do budoucna. Jeho problémy se hromadí a navíc ho pořád trápí bolesti. Jediným útěkem z kruté reality jsou pro něj vzpomínky. „Každý den se dívám na televizi, abych sledoval, co se děje doma,“ říká. Hassan je také ve spojení se svou matkou, která je stále v Sýrii. Svou nejmladší vnučku zatím viděla jen na obrazovce počítače.
„Jsem smutný, protože se mě matka a bratři stále ptají na dcerku a přitom ji nemohli ve skutečnosti vidět,“ stěžuje si Hassan. Bombardování ničí naději rodiny na návrat zpátky domů. Nadějně nevypadá ani přestěhování do jiné země. Právě teď se potýkají se zásadními obtížemi v Istanbulu.
„Je mi tak smutno,“ říká Hassan, když se podívá na svou nejmladší dceru. „I když se nám podaří získat turecké občanství, nikdy se nevzdáme syrského. Tam jsou naše kořeny.“
Lékaři bez hranic v Turecku spolu s místní neziskovou organizací Helsinki Citizens’ Assembly (HCA) podporují kliniku, která měsíčně poskytuje průměrně 170 vyšetření. Podporují také projekt péče o duševní zdraví syrských uprchlíků ve městě Kilis.