05. leden 2017

Seriál: Lékaři bez hranic v Libanonu

Lékaři bez hranic působí v Libanonu od roku 1976. Tato malá blízkovýchodní země patří mezi deset států s největšími projekty Lékařů bez hranic. Ve zvláštním seriálu představujeme práci organizace v zemi. Na co se můžete těšit?

  • Šéf mise Paul Yon uvádí naši pomoc v zemi do souvislostí.
  • Český laboratorní technik Václav Pech popíše jeden svůj den na misi.
  • V reportáži představíme kliniku v Baalbeku, kde léčíme zejména syrské uprchlíky s chronickými nemocemi.
  • Přiblížíme vám osud Syřanky Ayi, která se svým synem dochází do kliniky Lékařů bez hranic.

S Lékaři bez hranic jsem byl na své první misi jako laboratorní technik. Mým úkolem bylo během tří měsíců otevřít laboratoře na stanovení hodnot vybraných krevních parametrů a vyškolit místní personál v klinikách ve městech Majdal Anjar (údolí Biká) a Abdeh (město Tripoli) . Po prvním týdnu schůzek s dodavateli (a střevních problémů) jsem se přesunul z Bejrútu do Baalbeku, kde jsem bydlel společně s dalšími mezinárodními spolupracovníky Lékařů bez hranic.

Majdal Anjar se od Baalbeku nachází jižně asi hodinu cesty autem. Do Sýrie to z města trvá pěšky přes hory deset minut. V tamní klinice jsem nejprve musel identifikovat místnost, která by vyhovovala laboratorním přístrojům. Máme dva, s jejichž pomocí dokážeme určovat hladiny např. hemoglobinu A1c, kreatininu, draselných iontů a dalších parametrů v krvi. Používáme je pro diagnostiku převážně syrských uprchlíků trpících nejčastěji cukrovkou nebo vysokým krevním tlakem.

Takto vypadal jeden z mých dní, které jsem strávil v Libanonu:

DEN 31

Majdal Anjar, Baalbek

Naše diagnostická laboratoř na klinice v Majdal Anjaru už zdárně funguje a kolegové Asma s Abduláhem a Mohammadem zvládají testy prakticky sami. Já mám tak víc času věnovat se pacientům. Většinou se jedná o lidi nad 45 nebo 50 let, ani 68 let není výjimkou. Dnes mě zaujal jeden kluk, kterému mohlo být asi 22 let. Nevím, jestli se jedná o jeho jediné oblečení, nebo jestli si na sebe vzal něco slavnostnějšího (protože šel k lékaři), ale má na sobě bílou košili (na rameni špinavou od růžové barvy). Má krátké vlasy a knírek. Tváří se nešťastně a ustaraně.

Asma mu teď do žíly zavádí jehlu, na který má nasazenou zkumavku s heparinem. Moc to neteče. Kluk vypadá, že z toho brzo omdlí, a já taky. Nakonec se krev podaří nabrat. Testujeme a já koukám, že má cukrovku 1. typu. Chudák. Prosím Asmu, ať se ho zeptá, jestli bych mu mohl položit pár otázek. Prý jo.

Tak jsem se dozvěděl následující: je to sirotek a pochází z města Rakka, kde takzvaný Islámský stát údajně zničil jeho dům. Rozhodl se tedy - jako spousta dalších Syřanů - uprchnout do Libanonu. Normálně se převaděčům platí 200 dolarů za osobu. Jemu si řekli o 4000. Dal jim všechno, co měl, jen aby se zachránil. Žije tu někde pod plachtou. Pracovat nemůže, protože mu cukrovka „zabíjí tělo“. Je strašně pohublej… Do Sýrie se prý nevrátí a co bude dělat, to neví.

Strašně rád bych mu nějak pomohl, ale nemám moc jak. Každý z našich pacientů má svůj příběh…

S kolegyní Caroline pak opouštíme kliniku v Majdal Anjaru. V Baalbeku máme hodinu na to se dát dohromady a připravit se na návrat zpět. Čeká nás totiž noční směna. Beru jídlo na dva dny (další do sebe hážu cestou), teplou bundu, kalhoty, čepici, čelovku,… Cestu do Majdal Anjaru znám nazpaměť, nikdy jsem tam ale nejel v podvečer. Fotím zapadající slunce nad horama po pravici. Caroline je na tento výjev zvyklá.

Tamní klinika Lékařů bez hranic je jediná v celém regionu, která bezplatně poskytuje porodnické služby. Caroline vysvětluje, že ženy zde rodí velmi často v noci a naše místní kolegyně - porodní asistentky - pomáhají rodit až tři děti za noc.

Po příjezdu jdeme pozdravit rodinu ze Sýrie, která žije vedle kliniky v rozestavěném baráku. Vlastně to jsou rodiny dvou bratrů. Ti jsou ale někde pryč. Na rohoži před stavením nás vítá stařenka a její dvě dcery (každá s půlročním miminkem). Pak je tu ještě malý kluk a holčička. Ti koukají do mobilu a nás si moc nevšímají. Miminka na nás ale valí oči a očividně chtějí za náma. Jsou roztomilá. Sedáme si na rohož a jedna z hostitelek nám za chvíli přináší turecké kafe a cukr. Je mi trapně, že jsme sem tak vtrhli a že jim pustošíme jejich nejspíš tenké zásoby. Po chvíli přijíždí první táta a pak i druhý. Všichni nás vítají v Libanonu, ačkoli jsou ze Sýrie, což je podle nich překrásná země plná památek a historie.

Je zima a my se vracíme na kliniku. Po návratu domů něco sníme, já jsem chvíli na mobilu, pak Hala a Heba (naše místní kolegyně – jedna je zdravotní sestra, druhá porodní asistentka) přinášejí a rozbalují novou porodnickou hračku – vakupumpu. Pomáhá to vytáhnout děti z dělohy, když už matka nemůže tlačit. Caroline mi ukazuje sešit, kam si píše všechny porody, u kterých byla jako porodní asistentka. Začala v roce 2011 a průměrně pomohla na svět 50-65 dětem za rok.

Někdo ťuká na okno. Otec právě narozeného dítěte se dožaduje vidět svoji manželku a potomka, alespoň na chvíli. Musí ale počkat do zítra. Jeho žena je totiž v místnosti s další pacientkou a on musí respektovat její soukromí. No, já už jdu pomalu spát na vyšetřovací lůžko v přípravně. Slyším, jak vedle hlasitě sténá prvorodička, všichni mluví nahlas. Strkám si do uší špunty a usínám. Ve vedlejší místnosti právě přichází na svět nový človíček.

Čtěte dále: 

Zobrazit větší mapu

Příbuzné články a publikace