Mezinárodní den žen: Sexuální násilí nalézáme ve všech zemích i sociálních vrstvách

Svět si dnes připomíná Mezinárodní den žen. Hodí se proto připomenout, že každá třetí žena na světě zažila nějakou formu sexuálního násilí. Traumatický zážitek mívá nejen krátkodobé, ale i dlouhodobé následky na jejich zdraví – z fyzického, psychického, sexuálního i reproduktivního hlediska. To narušuje možnost žen být aktivními členy společnosti. Lékaři bez hranic se pomoci obětem sexuálního násilí věnují ve svých projektech čím dál více.

„Po cestě do školy jsem potkala skupinu chlapců. Jsou to moji sousedé, i když ne moc blízcí. Když mě tedy požádali, abych se zastavila, udělala jsem to. Nikdy by mě nenapadlo, že by mi ublížili. Jsou to přece moji sousedé. Požádali mě, abych šla s nimi. Odmítla jsem. Popadli mě ale a odvedli. Zamkli mě na dva dny v jejich domě. Zůstala jsem o samotě s jedním z těch chlapců, který mě nutil s ním spát. Odmítla jsem. On mě znásilnil,“ vypráví sedmnáctiletá studentka Wangai* z keňského Nairobi.

Kdysi snila o tom, že bude umělkyní, její sen se jí však vzdálil. Při znásilnění totiž otěhotněla a nakonec se rozhodla dítě si nechat. Nedokázala se ho vzdát. Co mu jednou řekne o jeho otci, zatím neví. Toho policie mezitím dopadla a zatkla. „Pak ho ale propustila,“ podotkla dívka. Proč, to není známo.

Její příběh je jedním z mnoha. Sexuální násilí se objevuje ve všech zemích a ve všech sociálních vrstvách, kolikrát uvnitř rodin či širších komunit. Riziko zvyšují faktory jako je chudoba, vysídlení, přírodní katastrofy či válečné konflikty. Ve válkách bývá často používáno jako zbraň, kdy se násilníci snaží komunity trestat, kontrolovat, ponížit.

„Tady, v kontextu ozbrojeného konfliktu, dochází k znásilnění méně ze sexuálního popudu, ale častěji je využíváno jako válečná zbraň. Útoky se odehrávají před zraky komunity, rodiny a dětí. K tomu se vraždí a zapalují domy,“ popsala porodní asistentka Silvie ze Středoafrické republiky, která pomáhá obětem sexuálního násilí na klinice Lékařů bez hranic v hlavním městě Bangui.

Jodi Bieber

Lékař ošetřuje pacientku v papuánské nemocnici Tari poté, co ji manžel napadl nožem.

Ženy jsou zranitelné i při překračování hranic, kdy mohou čelit útokům banditů, strážců, kteří zneužívají svou moc, či únosům pašeráků. V konfliktech se často stává to, že jsou v nich rodiny rozděleny, ženy či děti zůstávají osamocené a hrozí jim větší riziko. V nestabilním prostředí nebo táborech pro vysídlené lidi mohou být ženy nuceny k prostituci, aby podpořily své rodiny, nebo kupříkladu sexuálně napadeny, když sbírají dřevo nebo jdou pro vodu. Pro vysídlené oběti sexuálního násilí je pak těžší najít pomoc.

Týmy Lékařů bez hranic ošetřily v roce 2014 v jednadevadesáti projektech ve 27 zemích přes jedenáct tisíc obětí sexuálního násilí (za loňský rok souhrnné údaje ještě nejsou k dispozici). Více než 90 procent obětí tvořily ženy a dívky, méně než deset pak chlapci a muži. Více než dvě třetiny pacientů pocházely z těchto tří zemí: z Keni, Demokratické republiky Kongo a Zimbabwe. Většina obětí neměla ještě ani osmnáct let.

Dostupné informace silně naznačují, že se sexuální násilí objevuje ve všech kontextech, v nichž Lékaři bez hranic pracují. Pokud oběti na kliniky nepřicházejí, neznamená to, že neexistují. Péči nemusejí vyhledat kvůli mnoha bariérám. Například mladé dívky se mohou bát toho, že jim nikdo neuvěří, může jim chybět sebedůvěra, ale i kupříkladu znalost jazyka, aby vysvětlily, co se jim stalo. Důležitá je proto vedle dostupné kvalitní lékařské péče také informovanost komunit a snaha snížit stigmatizování obětí. Pomoc Lékařů bez hranic obětem sexuálního násilí začíná bezplatnou a důvěrnou lékařskou i psychologickou péčí. Na mnoha místech, kde působí, je totiž podobná pomoc limitována. Lékaři bez hranic chtějí péči pro oběti sexuálního násilí začlenit do všech svých projektů zaměřených na ženy a rozšířit poskytování této pomoci během reakcí na mimořádné události.

Podařilo se jim to například v roce 2014 ve všech projektech ve Středoafrické republice. Jsou také odhodláni dostat tuto péči blíže populaci, trénují proto zdravotní sestry v menších zdravotnických centrech, aby byly schopné poskytnout prvotní ošetření včetně psychologické první pomoci.

Jodi Bieber

Snímek z herní terapie pro dětské oběti rodinného a sexuálního násilí v Centru pro podporu rodin v papuánské nemocni v Port Moresby.

Obětem sexuálního násilí nabízejí rovněž krátkodobou sociální podporu (než se jim od dalších aktérů na místě dostane dlouhodobé podpory, pokud taková existuje). Dále se snaží odbourávat už zmíněné bariéry skrze informace v brožurách, rozhovory v rádiích či prezentacemi ve školách.

Kromě toho volají po rozšíření projektů zaměřených na pomoc obětem sexuálního násilí – zaměřují se přitom na komunitní lídry, ministerstva zdravotnictví a další národní úřady a také další humanitární organizace. Na mnoha místech objevili výrazné nedostatky v ochraně obětí sexuálního násilí a vyzývají, aby byly co nejrychleji řešeny.

Například na Papui-Nové Guineji zaznamenali zlepšení, roste tam uvědomění, že násilí (v rodinách i mimo ně) je celonárodní problém, jenž musí být řešen na všech úrovních společnosti. Na druhou stranu tam zůstávají zásadní mezery v péči o oběti násilí. Konkrétně v ochraně žen a dětí. V celé zemi je pouze šest ubytovacích zařízení poskytujících bezpečné útočiště, přičemž pět z nich je v hlavním městě Port Moresby. Žádné z nich nepřijímá děti bez doprovodu dospělých. 

Násilníci se jen zřídka kdy zodpovídají ze svých činů před spravedlností, jelikož policie není dostatečně vyškolena a nemá dostatek lidí. Ženy a děti tam tak často uváznou v kruhu rodinného či sexuálního násilí, jelikož jim často nezbyde nic jiného, než se například vrátit k násilnickému partnerovi.

„Pokud úřady nezasáhnou, ženy zůstanou uvězněné v násilných vztazích, bez šance uchránit sebe či své děti před ubližováním. Zranitelné děti, které jsou doma znásilňovány či bity, se budou stále vracet k těm, jež jim ubližují. A zdravotnická pomoc, i když je důležitá, bude degradována na to, aby záplatovala přeživší mezi jednotlivými případy zneužívání,“ varuje vedoucí mise Lékařů bez hranic na Papui-Nové Guineji Angelika Herb.

* Jméno oběti bylo změně kvůli ochraně jejího soukromí.