26. listopad 2015

Datum 3. října 2015 zůstane navždy černým dnem v historii Lékařů bez hranic. V časných ranních hodinách se stalo traumacentrum v afghánském Kundúzu terčem přesně mířeného a a opakovaného bombardování. Naši kolegové během útoku bojovali o své životy i životy pacientů s neuvěřitelným odhodláním a odvahou. Během tohoto tragického dne zahynulo celkem 14 spolupracovníků Lékařů bez hranic. Všichni v MSF sdílíme smutek s rodinami  obětí útoku. Naši kolegové nám budou velmi chybět a nikdy na ně nezapomeneme.

Jak napsal náš kolega Zabiullah v jedné ze svých  básni:

„Čas uplyne, ale vzpomínky zůstanou,
rány se zahojí, ale stopy po nich zůstanou.“

Abdul Maqsood měl 22 let a v Kundúzu poskytoval informace pacientům. Přátele ho znali jako skvělého hráče kriketu, kterému se oddával s velkým zápalem. V nemocnici začal pracovat nejdříve na částečný úvazek a byl velmi pyšný, když se po pouhých pár měsících stal stálým členem týmu. Abdul Maqsood pracoval obětavě a  považoval za velkou čest pracovat v nemocnici. Jeho pozitivní přístup a oddanost práci budou všem chybět.

Dvaadvacetiletý Abdul Nasir v nemocnici pracoval jako uklízeč. Narodil se v provincii Kundúz, kde také pracoval pro Lékaře bez hranic od roku 2013. Jeho známí ho popisují jako dobrého člověka a neskutečného dříče. Abdul byl vždy připravený pomoci a své práci dával mnohem více, než jeho pozice vyžadovala. Byl velmi zdvořilý a pomáhal pacientům i jejich ošetřovatelům. Často sedával u dveří jednotky intenzivní péče. Jakmile někdo přišel, vždy přispěchal na pomoc jako první. Mnoha lidem nabízel nenahraditelnou podporu.

Čtěte také: První reakce Lékařů bez hranic na výsledky amerického vyšetřování útoku na nemocnici v Kundúzu

Přátelský a pohodový Abdul Salam měl 29 let a působil jako zdravotní bratr na operačním sále. Byl jedním z nejnadšenějších pracovníků v celém traumacentru v Kundúzu. Užíval si každou vteřinu života. Měl nejen velké zkušenosti s prací na sále, ale vystudoval i farmacii. Ve volném čase se rád věnoval kriketu nebo Buzkaši (afghánský národní sport). Během těžkých bojů v týdnu před útokem na nemocnici Abdul skoro nespal a pracoval dlouhé hodiny, aby co nejvíce pomohl svým krajanům a kolegům. Miloval práci v náročných podmínkách. Zůstala po něm žena a dvě děti. Ve chvíli, kdy Abdul Salam umíral, bylo mladšímu dítěti jen 40 dní.

Sedmačtyřicetiletý Abdul Satar Zaheer byl v traumacentru MSF v Kundúzu zástupcem vedoucího lékaře. Řídil mnoho lidí a a všichni ho popisovali jako svědomitého, citlivého a zdvořilého muže. Často pracoval hluboko do noci. Kdyby ho jeho syn požádal, aby pracoval méně, Abdul by odvětil, že nepracuje, ale slouží afghánskému lidu. Vždy naslouchal návrhům ostatních. Přemýšlel o věcech nekonvenčně a neváhal v případě potřeby změnit pracovní postupy. Tím činil práci lékařských týmů  snažší a efektivnější. Byl neuvěřitelně trpělivý a měl skvělý smysl pro humor. V noci během útoku zůstal  namísto odpočinku u svých pacientů. Aby si pozvedli náladu, vyprávěli si vtipy. Abdul Satar Zaheer byl otcem osmi dětí, o nichž rád vyprávěl, jak jsou chytré.

Aminullah Bajawri měl 32 let, byl otcem a lékařem na pohotovosti. Když v Kundúzu propukly boje, tak se (stejně jako mnoho jiných) rozhodl město neopustit. Neodešel do bezpečí, ale zůstal, aby mohl pomáhat svým krajanům, přátelům a kolegům. Cítil se osobně zodpovědný za každého pacienta, jenž by se kvůli jeho případné nepřítomnosti nemusel uzdravit. Kolegové ho obdivovali pro jeho racionální vnímání zdravotnických problémů a pragmatický přístup k léčbě pacientů. Aminullah Bajawri byl člověkem, na kterého se dalo na pohotovosti vždy spolehnout. Měl rozsáhlé lékařské znalosti, stále se chtěl učit nové věci a byl velmi milý ke svým pacientům. Snil o tom, že se stane neurochirurgem. V Afghánistánu je totiž nedostatek lékařů s touto specializací a děti umírají kvůli nedostatku potřebné léčby.  Aminullah Bajawri také učil na univerzitě v Kundúzu, jeho studenti si ho velmi vážili.

Osmadvacetiletý Lal Mohammad se v Kundúzu narodil. Pro mladší zdravotní bratry a sestry byl něco jako učitel. Vždy měl na tváři úsměv, měl přátelskou povahu a byl vždy připraven pomáhat lidem v nouzi. Jeho oddanost pacientům přesahovala úkol poskytovat zdravotní péči. Vždy se jim snažil poskytnout tolik pohodlí a podpory, kolik mohl. Vždy si budeme pamatovat jeho úsměv, pozitivní energii a chuť se učit. Zůstala po něm žena a tři děti.

Mohammad Ehsan Osmani měl 32 let. Působil jako lékař na jednotce intenzivní péče, byl výjimečně entusiastický a byl velmi oddán svým pacientům. Z jeho tváře nemizel úsměv a nikdy neodmítl žádnou práci ani směnu navíc. Když byla nemocnice přeplněná pacienty, často dobrovolně zůstával i ve svém volném čase. Jeho energie a úsměv byly nakažlivé. Byl to ten typ, jenž dokáže místnost zaplnit radostí a soucitem. Doktor Osmani byl vždy ochotný pomáhat ostatním a nikdy neodmítl nikoho, kdo potřeboval pomoc. Během noci, kdy probíhaly nálety, pokračoval ve své práci a dohlížel na pacienty v kritickém stavu, místo aby odpočíval v bunkru s ostatními kolegy.

Osmatřicetiletý Mohibullah byl oddaným otcem a zkušeným zdravotním bratrem na pohotovosti v traumacentru v Kundúzu, kde začal pracovat před třemi lety. Byl nejmladší z osmi bratrů, z nichž někteří také pracovali ve zdravotnictví. Mohibullah začal pracovat jako zdravotní bratr na ambulantním oddělení, ale pak se rozhodl přejít na pohotovost. Učil se rychle a vždy měl s ostatními velkou trpělivost. Kdykoliv měl trochu času, studoval nebo se učil od svých kolegů. Když bylo potřeba, pracoval do pozdních hodin.

Najibullah byl sedmadvacetiletý otec, jenž pro Lékaře bez hranic pracoval jako uklízeč na pohotovosti od srpna 2011. Všichni ho měli velmi rádi, byl výmluvný, veselý a laskavý. Ve volném čase studoval. Když měl službu, byla pohotovost vždy čistá a uklizená. Pro pacienty byl Najibullah pečovatelem.

Třiadvacetiletý Naseer Ahmad byl zdravotním bratrem na jednotce intenzivní péče. S Lékaři bez hranic začal spolupracovat v červnu 2014. Byl laskavý, tichý a dychtil po vzdělání. Co nejdříve chtěl začít kurz angličtiny. Pro povolání zdravotního bratra na jednotce intenzivní péče byl díky svému rozvážnému přístupu ideální. Rád se obklopoval lidmi. Na jednotce intenzivní péče chtěl často přebírat zodpovědnost za pacienty v nejkritičtějším stavu; byla to známka jeho velké oddanosti práci a péči o pacienty. Vždy chtěl dohlížet na ty pacienty, kteří neměli rodinu.

Shafiqullah měl 39 let a pracoval jako ochranka od února 2015. Byl velmi tichý, ale vždy měl velký úsměv na tváři. S každým zacházel laskavě a byl své práci velice oddaný. Byl vždy přátelský a kolegům, kteří jej měli velmi rádi, hodně chybí. Zůstaly po něm čtyři děti.

Pětatřicetiletý Tahseel byl otcem a od počátku projektu velmi oblíbeným a důležitým členem farmaceutického týmu v Kundúzu . Byl pracovitý a lékárna byla vždy  výborně připravená na jakoukoliv pohotovost v nemocnici. Měl skvělý smysl pro humor a vždy měl na své tváři velký úsměv. Jeho zanícení potvrzuje i fakt, že zrušil posledních několik dní své dovolené a vrátil se do nemocnice, aby pomohl týmu ve chvíli, kdy to bylo nejvíce potřeba. Jeho oddanost ostatním nebude nikdy zapomenuta.

Devětadvacetiletý Zabiullah byl ženatý a pracoval jako ochranka v nemocnici od února 2015. Psal básně a pracoval na překladu několika knih z paštunštiny. Psal rovněž knihu o slavném bojovníkovi za nezávislost Khan Abdul Ghafar Khanovi. Díky své přátelské a laskavé povaze se okamžitě spřátelil s mnoha lidmi. Toto je jedna z jeho básní:

تیر به شی وختونه خو یادونه به یی وی

جور به شی زخمونه خو داغونه به یی وی

Čas uplyne, ale vzpomínky zůstanou,
rány se zahojí, ale stopy po nich zůstanou.

Ziaurahman měl 23 let a od prosincee 2013 pracoval pro Lékaře bez hranic jako zdravotní bratr na jednotce intenzivní péče. Byl chytrý a nadaný. Projevoval velkou touhu po vzdělání, nevynechal například ani jedno školení. Zajímal se o vše kolem sebe, byl také velmi laskavý. Pacienti, o které se staral, měli veliké štěstí, že jej mají u sebe. Byl dobrým přítelem všem zaměstnancům a pro všechny zaměstnance a udržoval si pozitivní pohled na život.

Příbuzné články a publikace