{{ subitems[item.mlid].body }}
{{ subitems[item.mlid].linktitle }}
Libérie: Jaká je skutečná cena za ebolu?
Světová zdravotnická organizace ohlásila konec epidemie eboly v Libérii, poté co nebyl 42 dní zaznamenán žádný nový případ. Téměř rok od chvíle, kdy byl v této západoafrické zemi zaznamenán první případ viru ebola, sledují Lékaři bez hranic, jak se obyvatelé Libérie vzpamatovávají a vrací zpět k normálnímu životu. Právě Libérii s 10 212 případy a 4 573 oběťmi epidemie eboly zasáhla nejhůře. Matky přišly o své děti. Děti ztratily rodiče. Bratři a sestry ztratili své sourozence. Komunity jsou zničené. Jsou však i příběhy přežití a naděje.
Pracoval jsem pro Lékaře bez hranic v různých pozicích od srpna 2014 do dubna 2015. Nastoupil jsem jako řidič pro zdravotní tým a o týden později jsem jezdil s týmem odvážejícím mrtvá těla.
Mým hlavním úkolem bylo převážet těla zemřelých z centra pro léčbu eboly do krematoria. Byl to obrovský úkol, který bych za normálních okolností nepřijal. Země byla ale v krizi a bylo nezbytné, aby se zapojil každý občan.
Přijal jsem práci, která se nelíbila mé rodině, a draze jsem za to zaplatil. Řekli mi, ať se nevracím domůdřív, než epidemie skončí.
Každý den byl znepokojující. Truchlil jsem za každý zmařený život. Nic mi tolik netrhalo srdce, jako vidět děti, některé jen dvouměsíční, které mají být spáleny.
Převezl jsem víc než 700 těl, předtím než jsem se těsně před Vánocemi stal vedoucím pohřebního týmu na nově otevřeném národním hřbitově.
Po téměř dvou měsících jsem byl přeložen znovu, tentokrát na pozici hygienika do ebolového centra ELWA3. Až do konce své smlouvy jsem pracoval s výjezdovým týmem rychlé pomoci.
Vrátil jsem se domů k rodině, která je šťastná, že jsem zpět. Nyní mám několik dalších týdnů na odpočinek, než se pustím do nějaké nové práce.
Ztratila jsem devět členů rodiny, včetně své dcery, ale přežila jsem.
Předtím než ebola zavítala do naší rodiny, jsem pracovala v mezinárodním obchodu. Cestovala jsem do sousední Guineje a Sierry Leone, nakupovala jsem oblečení a vozila ho zpět do Libérie, kde jsem ho prodávala. O tuhle práci jsem přišla, když jsem se nakazila ebolou.
Doma jsem měla úspory 50 000 liberijských dolarů (asi 12 000 Kč), když mi začalo být špatně. To ráno přijela sanitka a odvezla mě do zdravotního centra.
Byla jsem přijata, ošetřena a zotavila se z viru. Vrátila jsem se domů a zjistila jsem, že mé peníze někdo ukradl. Nevím kdo.
Někteří z mých zákazníků, kterým jsem dávala na dluh, než jsem onemocněla, mi nepřišli zaplatit. Ne vždy si pamatuji, kteří to jsou. Ebola ovlivnila mou paměť. Má vnoučata musela odejít ze školy, protože si nemohu dovolit platit jejich školné.
Můj muž je hendikepovaný a za všechno je mi vděčný. V současné době žije naše rodina z půjček od příbuzných, což ale není udržitelné. Proto hledám způsob, jak bych mohla vydělávat peníze a pokračovat v podnikání.
Jmenuju se Beatrice Yardolo, je mi 58 let a jsem hrdá na to, že jsem poslední uzdravený pacient z eboly v Libérii.
Víc než 15 let učím angličtinu, hlavně na základní škole. Jsem 32 let vdaná a mám 6 dětí a 6 vnoučat. Chtěla jsem se stát zdravotní sestrou, ale můj sen zmařila skoro dvacetiletá občanská válka a nedostatek peněz. Musela jsem si rychle začít vydělávat, abych zajistila svou rodinu, proto jsem se zapojila do programu pro vzdělávání uprchlíků.
Pracovala jsem v soukromé církevní škole v Saint Paul Bridge, v jedné z komunit nejvíce zasažených ebolou. Já sama jsem se nakazila v únoru 2015, poté, co jsem ztratila 3 členy rodiny – 2 syny a neteř.
Po dvou týdnech v centru na léčbu eboly v Monrovii jsem se uzdravila a k radosti liberijských úřadů a humanitárních pracovníků byla 5. března propuštěna. Liberijské ministerstvo zdravotnictví mě prohlásilo za posledního pacienta uzdraveného z eboly v zemi. Cítila jsem hrdost, i když jsem ztratila své syny a neteř. Netušila jsem, že to zvládnu.
Doufám, že tato smrtelná nemoc konečně opustila mou zemi. Způsobila tolik potíží mnoha rodinám. Je snad jednodušší utíkat před zbraněmi než před takovým nepřítelem.
Dnes se ještě do školy nevrátím, bojím se, že by si rodiče mých žáků mohli stěžovat, že učím jejich děti. Hodně rodičů nechce posílat děti do školy. Rozhodla jsem se téhle nepříjemnosti vyhnout. Raději se pokusím sehnat nějaké peníze a začnu podnikat.