Léčba ve stínu citroníku - svědectví mladé syrské uprchlice

18letá Salwah Mekrsh nemůže chodit. Její matka a sestra tlačí Salwah na vozíku ulicemi Kilisu, tureckého města nedaleko hranice se Sýrií. Zastaví se ve stínu citroníku na malém dvorku. Povídají si, jak se jejich životy změnily, zatímco Salwah čeká na psychologickou konzultaci, kterou jí pravidelně poskytují Lékaři bez hranic.

„Před válkou jsme měli všechno, co jsme potřebovali,“ říká Salwah. „Co začala válka, hrozně trpíme.“

Salwah byla přinucena vdát se nedlouho před začátkem prvních protestů v Sýrii v březnu 2011. Bylo jí 15 let a brzo otěhotněla. V době, kdy se protesty změnily v občanskou válku, porodila Salwah dceru. Poté, co se ji manžel pokusil napadnout, se jejich manželství rozpadlo. Otec odešel a vzal s sebou i dítě. „Sebral mi moji dceru a nedovoluje mi ji vídat,“ říká Salwah. „Nemám je jak kontaktovat. Svou dceru jsem neviděla už celý rok.“

Salwah se vrátila ke své původní rodině do staré části Aleppa, které je průmyslovým a ekonomickým centrem Sýrie. 25. listopadu se Salwah se sousedkou vracela domů. Jedna z cest k jejich domu byla uzavřená, rozhodly se tedy jít jinudy. Když přecházely náměstí, zasáhl Salwah do zad ostřelovač.

I když ji rychle převezli do nemocnice, kde jí vyjmuli kulky z těla, byla Salwah v kritickém stavu. Její rodina se ji pokoušela poslat na léčbu do Turecka, ale bylo jim zabráněno překročit hranice. Poté se doslechli o nedaleké nemocnici Lékařů bez hranic. Tamní zdravotnický tým dokázal zařídit, aby byla Salwah přijata v nemocnici v Kilisu na hranici Sýrie s Tureckem. Jakmile směla Salwah do Turecka, odjela do nemocnice v Kilisu a později do Gaziantepu, hlavního města provincie. Strávila 12 dní na jednotce intenzivní péče.

„Cítím se lépe, ale nemůžu chodit,“ říká Salwah. Psychologickou podporu jí poskytuje Lina, jedna z komunitních pracovnic Lékařů bez hranic. „Slečna Lina mi vyprávěla o někom ze své rodiny, koho potkalo to samé neštěstí, i když ne ve válce. Poskytla mu psychologickou podporu a on už je zase v pořádku. To mi vrátilo naději.“

Psycholožka je připravená a konzultace může začít. Matka a sestra Salwah čekají venku, posedávají pod citroníkem a kouří. Až zajde slunce, vrátí se do bytu, který si v Kilisu pronajaly. Nebudou muset poslouchat výbuchy bomb a granátů jako v Sýrii. Nebudou se muset bát o své životy. I tak by se ale rády jednoho dne vrátily domů. Kde budou bydlet, až se znovu potkáme? „V Aleppu, dá-li Bůh,“ odpoví matka Salwah.

• Další aktivity Lékařů bez hranic v Sýrii
• Články o problematice uprchlíků