"V mých nočních můrách se neustále vracel dunící zvuk a dřevěné desky, které se na nás řítí. A výkřiky. Moje. Poté, jak zakopávám a padám na podlahu."

Evangeline Cuachirurgyně lékařů bez hranic
05. duben 2016

Dr. Evangeline Cua je filipínská chirurgyně, která byla na misi v traumacentru Lékařů bez hranic v afghánském Kundúzu, když ho 3. října 2015 vybombardovali Američané. Takto popsala onu noc a své noční můry.

Včera v noci se to stalo zas.

Bezhlavě a zmateně jsme pobíhali v absolutní tmě – já a chirurg, který mi asistoval při operaci. Sestřičky, které tam s námi ještě před chvilkou byly, vyběhly z budovy, aby čelily salvě výstřelů přicházející seshora. Kašlala jsem, napůl udušená prachem vířícím všude kolem. Pod chirurgickou rouškou jsem skřípala zuby, jako by mě někdo nutil jíst písek. Slyšela jsem sípání vlastního dechu. Kvůli cloně kouře přicházejícího z vedlejší místnosti jsme skoro neviděli, kde jsme.

Plameny olizovaly střechu na konci jedné z budov, tančily a svítily ve tmě, dosahovaly k větvím nedalekých stromů. Jednotka intenzivní péče hořela. Venku na nebi neustále něco hučelo. Ale co? Letadla? Letecký útok? Proč nemocnice? Proč my? Pak, bez varování, otřásl budovou další obrovský a ohlušující útok. Začal se na nás hroutit strop, poslední zbývající světla zhasla a my jsme se ocitli v absolutní tmě. Vykřikla jsem hrůzou, když mě dráty přišpendlily k zemi. To je poslední věc, kterou jsem si pamatuji.

Probudily mě vlastní vzlyky, byla jsem dezorientovaná. Jsem zpátky doma z Afghánistánu už několik měsíců a až na mizející jizvu na pravém koleni jsem na tuhle strašnou událost z kundúzského traumacentra téměř zapomněla, potlačila jsem ji a uložila někam do podvědomí. Reporty, konzultace s psychiatry, meditační techniky, stránky a stránky úvodníků do časopisů, abych se vyrovnala s hrůzami té noci…. Vše bylo rázem pryč, vzpomínky se vrátily v podobě noční můry, kterou spustil ohňostroj.

Do konce mé překvapivě klidné mise v  Afghánistánu zbývalo čtrnáct dní. Najednou se rozpoutalo peklo, vypukly zuřivé boje mezi vládními jednotkami a opozicí. Město Kundúz se po čtrnácti letech opět ocitlo v rukou Tálibánu.

V nemocnici jsem ztratila pojem o čase. Jen hodiny na stěně mi připomínaly, že už je pozdní odpoledne. Zdálky se ozývaly výstřely a exploze. Zrovna jsem dokončila svou šestou operaci a pomalu jsem si utírala ruce do ručníku v umývárně.

„Paní doktorko, mohla byste se podívat na pacienty na urgentním příjmu a určit, kdo půjde přednostně na sál?“ Z mužského hlasu zaznívala naléhavost.

„Teď?“

„Ano, teď.“

Na podlaze ležel nejméně tucet lidí. Další byli na nosítkách podél obou stěn příjmové chodby. Byly tam ženy v kamízech potřísněných krví, jedna z nich těhotná, jiná nepřítomně zírající do stropu. Muži ve zkrvavených, rozervaných hadrech. Malé dítě naříkající bolestí, kterému se valila krev z míst, kde mělo mít nohy.

Lekla jsem se, když mě zastavil starý vrásčitý muž s plnovousem a milýma očima, který se – na afghánského muže velmi netypicky - pokusil dotknout mé paže. Prosebným tónem mě lámanou angličtinou požádal: „Paní doktorko, prosím. Venku je můj syn. Můžete se na něj, prosím, podívat? Je to hodný chlapec, paní doktorko. Můj nejmladší syn.“ Říkal to pyšně, s náznakem úsměvu ve tváři. Potlačila jsem nutkání zalapat po dechu – byl to muž na nosítkách u zdi. Velká otevřená rána na jeho hrudníku odhalovala pohled na jednu plíci. V očích měl už skelný pohled, puls  nehmatný. Chtěla jsem něco udělat, cokoli, tak jsem mu upravila kanylu. Jemně jsem mu překryla hrudník nemocničním prostěradlem a zlomeným hlasem jsem se starému muži omluvila s tím, že požádám jednu ze sester, aby se o jeho syna postarala.

Vděčný výraz v jeho očích, jako bych jeho synovi dala šanci na druhý život, mě bude pronásledovat do konce života.

V mých nočních můrách se neustále vracel dunící zvuk a dřevěné desky, které se na nás řítí. A výkřiky. Moje. Poté, jak zakopávám a padám na podlahu.

„Vstávej! Honem.“

S tváří zkroucenou bolestí jsem se pomalu postavila a snažila se ho zahlédnout ve tmě. Pak jsem spatřila nezaměnitelnou šikmou střechu. Sklep! Díky Bohu!

Utíkali jsme a skočili do díry. K našemu zděšení a velkému zklamání jsme zjistili, že jsme se ocitli ve vyústění sklepní ventilace. Obklopeni silnou cementovou zdí, asi 7 stop pod zemí, jen pod tenkou střechou. Propast. Slepá ulička. Správný sklep je na druhé straně zdi!

Všimli jsme si, jak z oken nad místem, kde jsme se schovávali, šlehaly plameny. Bez jakéhokoliv zaváhání se zvedl, vyskočil z jámy a rozběhl se do otevřeného prostoru. Zůstala jsem ve tmě… sama.

Panikařila jsem. Byla jsem naštvaná. Chtěla jsem někomu vynadat, komukoliv. Chtělo se mi někoho praštit do obličeje. Nenáviděla jsem obě strany zapojené do téhle hloupé války. Chtěla jsem, aby viděli veškeré utrpení, které působí civilistům a představili si, že to jsou jejich rodiny. Zajímalo by mě, jestli by i tak pokračovali v téhle nesmyslné válce.

Měla jsem také strach. Nechci být upálena zaživa. Slzy mi začaly téct proudem a vyplavily na povrch všechny mé obavy.

Poté překvapivě nastal klid. Opět jsem byla chirurgem. Viděla jsem malý kus oceli vyčnívající ven z pravého rohu. Byl horký, ale nebrala jsem to na vědomí a za pár minut jsem byla z díry venku. Vydechla jsem úlevou a spatřila kolegu, jak leží na zemi u růžové zahrady a čeká. Když mě uviděl, rozlil se mu po tváři úsměv. Když výstřely v okolí ustaly, začali jsme se plazit směrem k budově, která byla několik metrů od místa, kde jsme právě byli my. V půlce cesty se ze tmy vynořila postava. Zachvátil mě strach. Přece jsem nepřežila požár, aby mě hned na to unesli! Prosím, ne!

Pak muž v tradičním afghánském oděvu vyslovil větu, kterou si budu pamatovat do konce života: „Pojďte za mnou, do bezpečí.“

Poloha nemocnice na ohlášených GPS souřadnicích:

Příbuzné články a publikace