Kniha, která dokázala zachránit lidské životy

Na oddělení pro léčbu HIV a tuberkulózy v nemocnici Lékařů bez hranic v Bentiu v Jižním Súdánu je kniha, která je neustále pod zámkem. Nevypadá nijak úchvatně: modrý inkoust už zbledl a její stránky silně zapáchají po plísni a bahně. Je ale velmi cenná. Nejen proto, že obsahuje důvěrné lékařské záznamy o 120 pacientech s HIV, ale také proto, že je jedinou věcí, která se zachovala z nemocnice Lékařů bez hranic v Leeru, která byla v květnu 2015 kompletně vyrabována. Tenký sešit formátu A3 toho zažil mnoho a pro pacienty podstupující celoživotní léčbu je jediným pojítkem s minulostí.

Odhaduje se, že v Jižním Súdánu má HIV 2,7 % dospělých lidí a v některých oblastech může výskyt dosahovat až 6 %. Kvůli mizivé nabídce zdravotní péče a velké míře stigmatizace a diskriminace podstupuje antiretrovirální léčbu necelých 6 % z těchto lidí. Po trojnásobném vyrabování nemocnice Lékařů bez hranic se podařilo kvůli masivnímu přesidlování jen 50 pacientům ze 120 kontaktovat Lékaře bez hranic a pokračovat v životně důležité léčbě HIV. Z těch pár, kteří měli to štěstí, jich řada za tuto možnost vděčí Jeremiahovi, poradci a školiteli Lékařů bez hranic pro program zaměřený na HIV a tuberkulózu.

Když Jeremiah utíkal, aby si zachránil život, myslel na dvě věci – na svoji rodinu a své pacienty. S ženou a dvěma dětmi prchli do relativního bezpečí v buši a mokřadech státu Jednota v Jižním Súdánu. Protože jeho pacienti už utekli, vzal alespoň to, co by jim mohlo pomoci: batoh plný antiretrovirálních léků a knihu se záznamy o pacientech.

Přebrodil se přes hluboké bažiny na ostrov, kde zahrabal batoh tak, aby ho nikdo nemohl ukrást, a utíkal zpět do mokřadu, kde se s rodinou schovával. Zůstali zde celý den. Poslouchali zvuky výstřelů a ze všech sil se snažili skrýt. „Měli jsme velký strach. Nevěděl jsem, jak dlouho budeme muset utíkat,” vzpomíná Jeremiah.

Když střílení konečně ustalo, vrátil se Jeremiah na místo, kde batoh zahrabal. Rodinu poslal do tábora na ochranu civilistů v Bentiu, kde našli útočiště. Sám se ale rozhodl zůstat na místě a pomoci lidem, kteří potřebovali léky z jeho batohu. S výjimkou situace, kdy si musel zachránit vlastní život, ho nikdy nespustil z očí.

Jednou musel batoh schovat - když utíkal bažinami. Ozbrojení muži se k němu tenkrát rychle přibližovali a vodou nasáklý batoh se zachycoval o vysokou trávu a zdržoval ho. Ukryl ho tedy a sám se schoval ve vodě. Nad hladinou měl jen pusu a nos, aby mohl dýchat. Skrz vodu slyšel výstřely. Když střílení po několika hodinách konečně ustalo, vrátil se na místo, kde batoh nechal. Začal ho nervózně hledat.

„Když jsem vylezl z úkrytu, snažil jsem se batoh najít. Byl ztracený ve tmě a všude okolo byla tráva a spousta komárů, kteří mě štípali. Po hodině hledání ve vodě jsem batoh našel a nechal na vzduchu vysušit knihu, aby se záznamy pacientů zachovaly. Ten den byl hodně těžký,” vzpomíná.

Krátce poté se ukázalo, že jeho snaha se vyplatila. Když přebýval na malém ostrově v Sudd, narazil Jeremiah na skupinku svých dřívějších pacientů s HIV. Při útěku ztratili sady obsahující tříměsíční dávku antiretrovirálních léků, které jim Jeremiah rozdal. Tři měsíční dávky se totiž podle protokolů Lékařů bez hranic rozdávají v případě, kdy hrozí okamžité vysídlení. Jeremiah jim balíčky dal, když se boje dostaly nebezpečně blízko k nemocnici. Díky záznamům a zásobám, které měl v batohu, mohl pacientům dát nezbytné léky. „Když mě viděli a dostali svou medikaci, byli nadšení a měli radost, že jsem v pořádku.“

Nakonec se Jeremiahovi podařilo spojit s týmem Lékařů bez hranic v Bentiu ve státě Jednota. Místnímu koordinátorovi zdravotní péče ukázal knihu lékařských záznamů, kterou s sebou nosil celé ty měsíce strávené v buši. A díky ní se mohli někteří z jeho dřívějších pacientů znovu zapojit do léčebného programu. V táboře pro ochranu civilistů v Bentiu bylo ale stále mnoho lidí, kteří neobnovili svoji léčbu, protože se báli stigmatizace. Pro některé bylo při rozhodování, zda léčbu znovu zahájit, rozhodující pouto důvěry, které je pojilo s Jeremiahem. Lékaři bez hranic pustili v rádiu hlášení, které namluvil. Mnoho lidí v táboře tak slyšelo jeho hlas. „Během jednoho týdne přišlo do nemocnice deset pacientů, kteří chtěli obnovit svoji léčbu,” říká Jeremiah. „Jeden muž měl takovou radost, že mi dokonce chtěl koupit kozu. Řekl jsem mu, ať si ji prozatím nechá a radši se nejdříve uzdraví.”

„Pacienti si myslí, že jsou ti nejšťastnější lidé. Já jsem ale ještě šťastnější než oni, protože je vidím a vím, že jsou v pořádku. Jsou zdravější a jejich životy mohou pokračovat. Mám velikou, skutečně obrovskou radost.”

Zobrazit větší mapu