19 Led 15 15 Zář 17

Jižní Súdán: Životní podmínky v táboře v Bentiu jsou urážkou lidské důstojnosti

V zaplavené základně OSN v Bentiu v Jižním Súdánu se tísní 40.000 utečenců. Zdejší životní podmínky jsou příšerné, je to ale jediné místo, které tito lidé nalezli úkryt na útěku před občanskou válkou, jež v zemi propukla loni v prosinci.

„Většinu tábora voda zalila v červenci během prvních lijáků, které přišly s obdobím dešťů. Více než tisíc provizorních přístřeší zaplnila povodňová voda kontaminovaná splašky. Lidé se snažili vodu vylévat v hrncích a pokoušeli se postavit hráze z hlíny, ale to nemělo žádný výsledek.

Opětovné odvodnění tábora je velice nesnadné a lidé zde musí žít v děsivých podmínkách, které jsou urážkou lidské důstojnosti. Většinu tábora zalily splašky do výše kolen a tisíce lidí si nemají kam lehnout. Spí proto vestoje a v náručí drží své děti.

Každý den zde umírá jedno dítě

Více než třetinu obyvatel tábora tvoří děti mladší pěti let. V naší nemocnici od května 2014 zemřelo přes 200 pacientů a většina z nich byly právě děti. Údaje o míře úmrtnosti se v posledních týdnech zlepšily, stále ale nejméně jednoho dětského pacienta denně ztratíme.

Mnoho úmrtí přímo souvisí s příšernými životními podmínkami v táboře. Kvůli nedostatku latrín a zdrojů bezpečné pitné vody zdejším dětem neustále hrozí infekce. Jejich zdraví ohrožuje uzavřený kruh problému: infekce způsobuje ztrátu na váze a ta zase vede k větší náchylnosti vůči infekcím. Takový začarovaný kruh vede k tomu, že tu děti umírají na akutní podvýživu, přestože je jídlo k dispozici.

Proč odsud lidé neodejdou? Příliš se bojí vyjít z tohohle kilometru čtverečního bažiny, kterou lemuje hradba ze zeminy a vodní příkop. Plochu obehnanou ostnatým drátem drží vojáci Mise OSN v Jižním Súdánu (UNMISS). Snaží se navzdory extrémně těžkým a složitým podmínkám zachovat alespoň nějakou míru bezpečí. Vojenská policie tábor střeží, stráže jsou rozestavené po jeho obvodu a hlídán je i jediný vstup do tábora.

Násilí v okolí tábora

Za jeho okrajem panuje stále vysoké napětí a je tam mnoho vojáků. Skupiny ozbrojenců ovládají každý dům a veřejné prostranství ve městě. Normální život se zastavil a jen pár posledních civilistů ještě zůstalo doma. Všude se vrší odpadky a vyrabované zboží. Ve vzduchu pořád visí hrozba násilí a z dáli je slyšet zvuk drobných přestřelek.

Civilisté procházející vstupem do tábora se stávají obětí násilí a obtěžování ze strany ozbrojenců, kteří postávají jen pár metrů od brány. Ženy a dívky hledající dřevo na otop mimo tábor obzvlášť ohrožuje riziko sexuálního násilí. Lékaři bez hranic už několik takových obětí léčili.

K odpovědnosti za takové násilné činy vůči civilistům by nejen měli být hnáni jejich pachatelé, ale mise UNMISS by měla zajistit ochranu civilního obyvatelstva i za okrajem tábora. Pomohly by k tomu buď speciální patroly chránící ty, kdo jdou sbírat dřevo do okolí, nebo zřízení druhé brány na východní straně tábora. Tam se prý lidé cítí méně ohroženi násilím.

Je zcela pochopitelné, že jsou obyvatelé tábora rozhořčení. Odvodnění není snadné, ale je možné při odhodlaném nasazení. Dostupné zásoby a vybavení UNMISS na místě (jako jsou bagry a rypadla) se musí prioritně použít pro tento účel. Navíc je k dispozici část pozemku, který má menší pravděpodobnost zaplavení. Přesun obyvatel tábora na toto místo by jejich největšímu utrpení ulehčil. Je jasné, že současná je bez zlepšení neudržitelná. Lidé by měli být chráněni před nemocemi stejně jako před násilím.“

{{{ labels.morehistories }}}