Jižní Súdán: Nedostatečné útočiště

Pracovník Lékařů bez hranic vyšetřuje tříměsíční Mary James. První dva měsíce svého života musela spát v přeplněném stanu na posteli bez matrace nebo přikrývky. Před měsícem ji její matka Sarah přinesla k zdravotníkům, kteří jí zjistili vážný zápal plic. Až donedávna musela být Mary napojená na dýchací přístroj. Stále dýchá jen s obtížemi kvůli zánětu plic. Vydechuje jen těžce a s chropěním. Když pláče, často se jí nedostává dost vzduchu.

Uvnitř tábora OSN „Ochrany civilistů“ se před konfliktem, násilím a podvýživou skrývá téměř 48.000 lidí. Tito lidé čekají na vhodnější přístřeší a zatím obývají staré skladiště.

Mary se narodila do přeplněného místa, kde koncentrace lidí a životní podmínky ohrožují zdraví těch, kdo se skrývají před konfliktem za plotem tábora.

Během července a srpna do tábora odrazilo 16.000 lidí, kteří prchali před narůstajícím konfliktem a hladem. Žijí zde v provizorních přístřešcích v místech, která nejsou určená pro bydlení. Tuto část tábora lemuje ostnatý drát, je přeplněná odpadky a je zde mnoho bláta.

Když v noci prší, přístřešky jsou mokré a studené, dětem proto hrozí onemocnění. Stojatou vodou se snadno šíří nemoci, především malárie. Od příchodu nových utečenců před třemi měsíci pětinásobně narostl počet dětí, kterým Lékaři bez hranic poskytli zdravotní péči. Tisíce nově příchozích stále čekají na přemístění do náhradní oblasti, která je uzpůsobená k ubytování více lidí.

Ti, kteří stále nebyli v rámci tábora přemístěni, nemají jinou možnost, než žít v nadmíru přeplněných společných stanech. Přes den většina lidí není doma, každou noc ale v tomto stanu spí přes 50 lidí. Je velký asi jako školní učebna. Většina utečenců spí na rohožích na špinavé podlaze. Přichází zimní období, ale mnoho lidí nemá přikrývku, která by je zahřála. „V noci všichni kašlou,“ říká jedna žena, která žije ve stanu jako je tento.

Nya žije v jednom z těchto stanů pro 50 lidí. Dříve byla porodní asistentkou ze střední třídy, ale od doby, co utekla z domova před konfliktem, je i se svými dvěma syny téměř úplně závislá na humanitární pomoci. I přes tyto okolnosti se Nya stará o čtyři další děti, které byly během krize odloučeny od svých rodin. Sdílejí jeden rám postele bez matrace a dvě rohože, které mají na podlaze. Fotografie zachycuje místo, kde žijí tři rodiny podobné té, kterou má Nya – přibližně 20 lidí.

Během dne je v těchto přístřešcích dusivé horko, ale tábor je natolik přeplněn tisíci stany a dočasnými přístřešky, že zbývá jen velmi málo volného prostoru. V nejhustěji zaplněných oblastech je na osobu méně než 4,5 metru čtverečního, což je méně než sedmina prostoru vyžadovaného humanitárními standardy. V táboru OSN bylo vyhrazeno pouze půl km čtverečního, kde lidé mohou žít.

Jednou za měsíc rodiny dostávají tenké příděly čiroku, čočky, oleje a soli. Ženy a děti drtí čirok rukou, protože je příliš drahé platit za namleté suroviny. Měsíční příděl potravin lidem obvykle vystačí na dva týdny, poté si musí zajistit jídlo jinak.

Ženy doplňují rodinnou stravu živinou známou pod jménem lum. Tato potravina je jejich poslední záchrannou. Lidé ji sbírají ručně v oblastech mimo tábor. Jiní, jako je tato žena, prodávají lum na tržišti. Toto množství jedlého listí vynese kolem šesti jihosúdánských liber.

Nedostatečná strava oslabuje imunitní systém a tělo je náchylnější k nemocem. Kombinace špatné stravy a nemocí může vést k vážné akutní podvýživě, především u dětí. V posledních čtyřech týdnech přijali Lékaři bez hranic ve své nemocnici 33 dětí s vážnou podvýživou.

Hygiena a sanitace v táboře je daleko pod minimem humanitárních standardů. V nejpřelidněnějších částech tábora sdílí jednu latrínu přes 70 lidí – což je méně než třetina požadovaná pro takový tábor. Děti často chodí na záchod do příkopů.

Na místě není ani dostatek vody. Na konci řady kanystrů je kohoutek připojený k nádobě s vodou, která se plní dvakrát denně, ale nikdy nezůstává plná. Obvykle je v provozu několik hodin a mnoho rodin nemůže každý den získat vodu, kterou potřebují.

V táboře není žádné dřevo na otop, a tak se pro něj lidé vydávají ven z tábora do chráněného pásu kolem. Jen tak mohou sehnat dříví, aby si mohli uvařit a večer se zahřát.

Přeplněné nejsou jen zóny pro nově příchozí. Regina a její čtyři děti žijí v táboře více než rok a půl. V tomhle malém přístřeší žilo dalších deset lidí, když sem před třemi měsíci přišlo dalších pět členů rodiny. Utekli z nedalekého Wau Shilluku, který byl kvůli konfliktu měsíce odříznut od humanitární pomoci. V natěsnané chýši obehnané odtokovými kanály žilo celkem 15 lidí. Není divu, že Regina a její děti v posledních týdnech onemocněly malárií.

Večer se pohotovost Lékařů bez hranic stává pro celou populaci v táboře jediným místem poskytujícím zdravotní péči. Střediska primární péče se zavírají v pět odpoledne. Během nejrušnějších nocí přichází na pohotovost až 130 pacientů.

Tyto děti čekají před pohotovostí Lékařů bez hranic. Tábor je stále víc a víc přeplněný – celkový počet pacientů Lékařů bez hranic se od června více než ztrojnásobil. Pro zlepšení zdejších životních podmínek je zásadní zvětšování dostupného prostoru pro obyvatele. Humanitární aktéři také musí využít přidaný prostor ke zlepšení služeb, jako jsou stanoviště s vodou, latríny a udržování hygienického prostředí. Lékaři bez hranic se obávají, že pokud se podmínky rychle nezlepší, bude se zdravotní stav obyvatel tábora dál zhoršovat.

V nemocnici je už večer a Mary je mnohem lépe. Pod moskytiérou tráví poslední noc v nemocnici. Bohužel se ale vrátí do stejně chladného přístřeší v tom samém přelidněném táboře, kde nejspíš znovu onemocní. Mary nepoznala nic jiného než život za plotem tábora. A ten se co nejdřív musí zlepšit.