{{ subitems[item.mlid].body }}
{{ subitems[item.mlid].linktitle }}
Jižní Súdán: „Jen pár hodin na světě a už na útěku před násilím“
Porodní asistentka Patricia van der Dennen už se téměř vracela z tříměsíční mise v nemocnici Lékařů bez hranic v Násiru v Jižním Súdánu, kde pracovala na mateřském oddělení, když v tom boje znovu zasáhly město...
V posledních pár dnech jsem toho spoustu viděla: dítě, které potřebovalo resuscitaci, ženu krvácející po potratu a další ohroženou komplikacemi při porodu. Všichni tito pacienti ale dopadli dobře. S úlevou jsem si říkala: „Teď už jsem viděla všechno, nic horšího už nepřijde...“
Pak dorazily čerstvé zprávy – boje se přiblížily. Měli jsme 15 minut na to, abychom pobrali své věci z našich chýší a setkali se u člunů. Ústřední tým tvořený vedoucím, lékařem, sestrou a logistikem měl zůstat, aby informoval naše místní spolupracovníky a aby zajistil propuštění všech pacientů z nemocnice. Jako omámená jsem balila své věci, srdce mi bušilo… a potom jsme odešli.
Čluny se setměním nastartovaly motory a my se na nich vydali na cestu po řece Sobat. Míjeli jsme jednu vesnici za druhou – byly tiché a potemnělé bez elektřiny. Dorazili jsme k vesnici Jigmir, kde jiná organizace provozuje kliniku, kde jsme mohli zůstat.
Dva dny poté mi zazvonil satelitní telefon. Do nemocnice v Násiru dorazila jedna žena a doktor se sestrou, kteří zůstali na místě, volali o radu. Pacientka rodila a měla bolestivé záchvaty. Ptala jsem se po více informacích: jak dlouho už rodí, odkdy má záchvaty, jaký je její krevní tlak?
Všechny zdravotnické zásoby a léky už byly zabalené na odvoz. Monitor krevního tlaku byl v jedné z krabic a kolegové ho museli hledat. Odhadovala jsem to na těžkou formu preeklampsie, která může ohrozit život matky i dítěte. Doporučila jsem, aby pacientce dali magnézium sulfát. Správnou dávku udává protokol – mají ho kolegové? Předpokládali také otravu krve a čekali, že u pacientky dojde během několika minut k zástavě dechu. Neměli po ruce žádný respirátor, všechny byly také zabalené.
Co dělat? Já i chirurg jsme byli v Jigmiru, pacientka v Násiru. Měli jsme jen málo času. Rozhodli jsme se vypravit zpátky do násirské nemocnice a nasedli jsme do člunu, tentokrát za denního světla.
Na řece proti nám projela loď plná lidí a domácího vybavení. Po hodině cesty ve slunečním žáru jsme dorazili na místo. Zdravotní sestra nás přišla doprovodit do nemocnice. Pacientka už porodila – ona i její dítě byli naživu. Nikdy jsem neviděla areál nemocnice tak prázdný: nikde žádní pacienti, žádný personál nebo ovce. Obklopovalo nás jen ticho.
Na porodním sále byla tma a byly tam rozhrabané zdravotnické zásoby. Lékař vypadal unaveně a chtěl, abych ho vystřídala. Navlékla jsem si rukavice a pacientku vyšetřila. Pořád nebyla při smyslech, ale zdálo se, že je stabilizovaná. Zatímco jsem ji omývala houbou, chystala jsem si v hlavě další kroky: dítě potřebuje antibiotika – matka potřebuje léky proti případné infekci a pro předejití dalším záchvatům – musím jí taky změřit tep a krevní tlak. Jen co jsem připravila infúzi a nějaký magnézium sulfát, postihl pacientku další záchvat. Byl tak prudký, že jsem musela nějakou chvíli čekat, než jsem jí mohla zavést kanylu a dát jí léky.
Ta žena měly být na jednotce intenzivní péče, místo toho ale byla tady – v prázdné nemocnici v Násiru. Musela jsem se jít podívat na dítě, zavést mu infuzi a dát antibiotika. Pořád bylo co dělat.
Ve chvíli, kdy jsem vypočítala správnou dávku léků pro chlapce a dávala jsem mu je, přiběhl za mnou jeden náš místní spolupracovník. Řekl mi: „Patricie, musíš odsud! Blíží se sem frontová linie!“ Ve vysílačce zaskřípal hlas vedoucího týmu. Musela jsem okamžitě opustit nemocnici, situace v Násiru pro nás byla příliš nebezpečná. Museli jsme se znovu evakuovat, ale tentokrát jsme s sebou vzali naši pacientku.
Spěchali jsme, abychom pobrali vše potřebné, věci jsme naházeli na korbu našeho pick-upu. Pacientka ležela na nosítkách v člunu a měla zavedené dvě infúze: jednu s lékem pro prevenci záchvatů, druhou s glukózou, protože už dobu nejedla. S těžkým srdcem jsem přijala zprávu, že s námi náš jihosúdánský personál nepojede. Zůstanou v tomhle zmatku. Co se s nimi a jejich rodinami stane?
Šokovaná jsem nastoupila do člunu a sedla si vedle pacientky. Byla s námi její matka, která pevně držela v náručí novorozence zavinutého do několika prostěradel. Byl tam s námi také asi desetiletý chlapec a dvouleté děvče. Po řece ujížděly přeplněné čluny a mnoho lidí podél řeky prchalo pěšky. Na břehu byl zástup lidí, kteří na rukou nesli, co pobrali ve svých domovech. Děti v jejich náručí držely kbelíky nebo hrnce.
Bezpečně jsme se dostali do Jigmiru a uložili jsme pacientku ke spánku do pohodlí místní kliniky. Celou noc jsme matku i dítě kontrolovali každé tři hodiny a novorozenému chlapci jsme dávali glukózu. Pak jsme se vraceli zpátky do postele pod plastovou plachtou napnutou na klacku. Dítěti se dařilo dobře a krevní tlak jeho matky už byl pod kontrolou.
Dalšího rána jsem matce pomáhala s kojením. Chlapec se přisál a začal pít, jako by mu šlo o život. Ulevilo se mi, že se pacientce udělalo tolik lépe poté, co se po cestě dostala na kliniku. Od minulého rána už netrpěla záchvaty, což bylo velmi dobré znamení.
Podívala jsem se na novorozeného chlapce a pomyslela si: „Život umí být tak nespravedlivý – je vám teprve pár hodin a už musíte utíkat před násilím.“
Lékaři bez hranic evakuovali nemocnici v Násiru v květnu 2014 poté, co se k městu přiblížily voje, které z něj vyhnaly všechny obyvatele. Nemocnice Lékařů bez hranic byla jediné zařízení poskytujícíc sekundární zdravotní péči pro téměř 300.000 lidí v regionu.
Když se personál Lékařů bez hranic do Násiru vrátil na konci července, nalezl opuštěné město a zcela vyrabovanou nemocnici. Dostat se k ohrožené populace je nadále extrémně těžké a Lékaři bez hranic se obávají o zdraví těch, kdo museli uprchnout.
Personál nemocnice v Násiru od ledna do dubna 2014 poskytl ambulantní ošetření zhruba 4.100 pacientům měsíčně, 1.400 z nich tvořily děti mladší pěti let. Každý měsíc zde bylo hospitalizováno kolem 405 pacientů: okolo 150 na lůžkovém oddělení, 95 žen na porodním oddělení, 50 dětí v intenzivní výživové jednotce a 140 pacientů na chirurgickém oddělení.