20 Květen 16 15 Zář 17

Idomeni: Zápisky z noční služby

22:30

Shromáždili jsme se v centru města a čekáme na odvoz. Hlavní cesta na hranice s Makedonií je klidná. Jak se blížíme k táboru, krajinu osvětlují tisíce drobných plamínků, které poskytují teplo a světlo 12 000 uprchlíkům, kteří tu tráví noc. Vystoupíme z dodávky a prodíráme se tmou, klopýtáme podél kolejí mezinárodní železnice, která vede napříč táborem, směrem k záři světel z kliniky Lékařů bez hranic v dálce. Klinika stojí na kraji přírodní kotliny, kde se nachází i většina stanů, postavených bez ladu a skladu na tomto rozsáhlém území. Panuje bezvětří a kouř z ohňů vytvořil deku smogu, který dráždí plíce spících dětí. Předpokládám, že některé z nich určitě později uvidím. Ve dne připomíná tábor bzučící úl překypující činností – lidé obchodují se zbožím, děti se smějí a hrají si. Teď ale všechno ztichlo, až na ojedinělé zaštěkání farmářského psa kdesi v dálce nebo pronikavý dětský pláč.

Po příjezdu na kliniku se tým připraví k práci. Je to chvíle, kdy probíráme plán noční služby a vyjasňujeme si daný postup pro případné výzvy, kterým bychom mohli čelit. Pracuji společně s dalším lékařem, zdravotní sestrou, hlídačem a třemi „kulturními mediátory“ Lékařů bez hranic, jejichž úkolem není jen překládat, ale také zasazovat potíže našich pacientů do správného kulturního kontextu. Jsou klíčovým spojením mezi mnou a pacientem a umožňují mi komplexnější zvládnutí jednotlivých případů. Na klinice už jsou čtyři pacienti a dalších deset čeká v čekárně. Bude to rušná noc.

23:00

Dveře se nezavřou a čekárna se rychle plní. Už v ní není místo a fronta se vine ven z budovy. Mého prvního pacienta, mohutného čtyřiadvacetiletého muže, přinesli jeho přátelé. V místní nemocnici mu diagnostikovali ledvinové kameny, ale je pro něj obtížné domluvit si operaci. Dáme mu něco na bolest. Když ho instruuji ohledně další léčby, zaslechnu volání o pomoc. Otec nese v náručí svou osmiletou dceru. Amina má růžové pyžamko a je zabalená v šedé dece. Otci se ve tváři zračí úzkost a vypadá, že snad vyrazí dveře do ambulance. Lámanou angličtinou ze sebe vypraví jen: „Pomoc. Dítě nemocné.“ Rychle ji prohlédnu, opravdu je nemocná. Okamžitě jí připravíme lůžko a začneme ji vyšetřovat. Zrychleně dýchá, má suchý kašel a sípe. Zahajujeme léčbu. Tenhle případ nám zabere čas a máme omezený prostor – fronta čekajících se prodlouží.


01:00

Čas rychle ubíhá. Zatímco čekáme na výsledky Amininy léčby, zvládám pár dalších úkolů. Rozdám léky pacientům s chronickými onemocněními. Se zdravotní sestrou, která má na starost úvodní rozdělení pacientů podle akutnosti jejich stavu, rozebíráme situaci v čekárně. Ptám se, jestli si myslí, že je tam někdo, kdo potřebuje urgentní ošetření. Ukáže na pětiletého Sajída s horečkou 39°C. Tak vysoká teplota spustí můj vnitřní alarm – je nemocný – pravděpodobně má krev plnou bakterií a rychle potřebuje ošetření a léčbu.

S radostí sleduji, že stav Aminy se léčbou zlepšuje, takže se může vrátit zpátky do čekárny, zatímco v ambulanci usazuji Sajídovu maminku. Zatímco se jí vyptávám, vyšetřuji chlapce a vylučuji různé závažné nemoci. Srdce mu ale bije rychleji a zdá se dehydratovaný. Test z moči u něj odhalí infekci. Dáme mu něco na snížení teploty a „rehydratační roztok“ v podobě osolené vody a antibiotika. Sajíd se začíná zlepšovat. Poslední pohovor s matkou, ta šťastně souhlasí s plánem léčby a chlapce brzy přivede na kontrolu.

04:00

Objevily se další tři děti s respiračními potížemi, ale celkově se klinika začíná zklidňovat. Přichází íránská rodina. Matka, otec a dvě děti, které jsou překvapivě plné energie. Tábor se postupně rozrůstá a oni nemají stan, kde by mohli přespat. Doufají, že by příštích pár hodin mohli zůstat u nás v čekárně. Podle očekávání jim vyhovíme. Klidnější hodiny, jako tyto, nám dávají příležitost vyslechnout si pozoruhodné příběhy o putování uprchlíků, která si dokážu jen stěží představit. Je to také chvíle určená k týmové diskuzi, odpočinku a jeden nebo dva kolegové se mohou vyspat.

05:45

Pacienti se pomalu přestali trousit dovnitř a v táboře nastala hodina nejhlubšího klidu. Žádný zvuk. Vyjdeme ven. Je zima a mlha. V dálce vychází slunce, nad kopci podél hranice. Nádherný odstín zlatavého světla je pro tábor jako polibek života: nový den.


Chorál vrabců budí děti. Skrz nylonové plátno stanů je vidět pohyb dětských nožek, jak se snaží probudit rodiče spící vedle. Tu a tam se muži pomalu probouzejí z dřímoty, aby rozdělali oheň a připravili ranní čaj. Jedno štíhlé a dobře udržované ranní ptáče se proplétá úzkými průchody mezi stany a vyhýbá se přitom dírám, které hlodavci vyhrabali v zemi. Muž má na sobě lehké šedé šortky a vlněnou mikinu, nese velký kus bílého mýdla a modrý ručník. Dojde na úzkou cestu a rázně míří přímo k umývárnám.

07:00

Do prostoru kliniky začínají pronikat zvuky hrajících si a plačících dětí. Jedna tříletá holčička brečí bolestí. Spadla na plotýnku, kde se vařila kaše. Je popálená, ale nijak vážně. Dáváme jí léky na bolest a ovážeme jí ránu. Jiné dítě mělo v noci průjem – doporučíme zvýšit příjem tekutin a informujeme matku, kdy mají přijít na kontrolu.

08:00

Končíme. Poslední pacienti odchází. Potřeseme si rukama a vzájemně si poděkujeme za dobrou práci během noční služby. Dva doktoři, zdravotní sestra a tři kulturní mediátoři – ze šesti různých zemí. Všichni pocházíme z velmi odlišných kultur, ale máme jeden společný zájem – sloužit lidem v táboře, když to potřebují.

Tato spřízněnost nám pomáhá překonat těžké chvíle, kterých je tu víc než dost. Jdu si zaběhat, abych se uvolnil, a pak se vrátím do postele s bezpečným vědomím, že dnes v noci nebudu zírat do stropu své ložnice.

*Jména pacientů byla změněna.

{{{ labels.morehistories }}}