Haiti: Příběhy pacientů Lékařů bez hranic

Lékaři bez hranic na začátku dubna ve čtvrti Tabarre v hlavním městě Haiti Port-au-Prince oficiálně otevřeli nové chirurgické centrum Nap Kenbe. Přečtěte si příběhy pacientů, kteří byli v novém středisku ošetřeni.

Merlie Dorluce, 34 let, matka třináctileté dcery. Hospitalizována se zlomenou nohou a hlubokými tržnými ranami, v současnosti se zotavuje se po dvou operacích.

„Jmenuji se Merlie Dorluce a je mi 34 let. Se svou třináctiletou dcerou bydlím v Port-au-Prince ve čtvrti Carrefour. Mám malý obchod, ve kterém už od svých 20 let prodávám koření. Před deseti dny mě však srazil autobus „tap tap“. Řidič soutěžil s jiným autobusem, kdo stihne nabrat více cestujících. Najednou jsem se ocitla mezi oběma autobusy a ze všech sil na ně křičela, ať zastaví. Bylo ale pozdě, moje noha se mezi nimi zachytila. Myslím, že jeden z těch řidičů to udělal úmyslně, protože byl hrozně rozčílený. Ale to už se nedozvím, protože hned po tom ujel pryč.

Sesunula jsem se na zem a nemohla se hýbat. Nemohla jsem vstát a myslela jsem si, že umírám. Naštěstí mi pomohli lidé stojící okolo a policisté, kteří přijeli, mě naložili, aby mě odvezli do nemocnice Lékařů bez hranic v Martissantu. Jenomže po cestě mělo jejich auto poruchu a tak mě do nemocnice museli odnést kolemjdoucí. Crčela ze mě krev a byly vidět kosti. Bylo to hrozné. Nemohla jsem se na to dívat, protože jsem myslela, že mám rozseknutou půlku těla.

Když mě přinesli k Lékařům bez hranic, dali mi hned první pomoc. Nejprve mi vyčistili rány a potom je převázali. Trochu jsem si oddechla, ale pak mi řekli, že musím na operaci. To byla ale dobrá zpráva, protože si lékaři mysleli, že o nohu nepřijdu. Další den mě vzali do střediska Lékařů bez hranic Nap Kenbe na operaci. Cestou jsem měla příšerné bolesti, bylo to vysilující. Když jsme dorazili do Nap Kenbe, lékaři hned odstranili mrtvou tkáň na mé noze. Při druhé operaci, která trvala přes čtyři hodiny, pak na rány transplantovali zdravou kůži z mého levého lýtka. Teď bych měla zůstat tři týdny v posteli, než se vše dobře zahojí.

Bude to těžké vrátit se k práci v mém malém obchodě. A přitom, i když jsem v posteli a nemohu pracovat, musím stále platit za vzdělání své dcery a starat se oni. Není poprvé, co se v Port-au-Prince stala taková nehoda. Řidiči aut a motorek nerespektují chodce ani své vlastní životy.

Kdybych měla za poskytnutou péči platit, byla bych dnes už po smrti. A to se tu stává velmi často, protože mnoho lidí nemá peníze stejně jako já. Znala jsem několik lidí, kteří měli podobnou nehodu, a kvůli léčbě se úplně zadlužili.
Teď čekám na to, co mi doporučí lékaři, a uvidím, co se mnou bude a jestli se budu moci vrátit do práce. Doufám v to nejlepší a snažím se najít pomoc u rodiny a přítel, aby se zatím postarali o mou dceru. I když jsem byla zachráněna před smrtí, vím, že to v příštích měsících nebude jednoduché.“

Markenson Docile, 17 let, žije v Tabarre se svým otcem. Stal se obětí loupeže a byl postřelen do břicha.

"Jmenuji se Markenson Docile. Je mi 17 a žiju v Tabarre se svým otcem. Bydlíme v malé místnosti a já pracuji jako taxikář s motorkou v Cité Soleil. Stalo se to velmi rychle a moc si toho nepamatuju. Bylo to před 10 dny. Byl už večer a já jako vždy jezdil s motorkou. Najednou mě na ulici zastavil gang. Zpomalil jsem a uviděl, že jeden z nich má zbraň. Snažil jsem se ujet, ale on po mě třikrát vystřelil a zasáhl mě přímo do břicha. Náhodou kolem jela policie a viděl jsem, jak je začali honit. Ale oni už stihli utéct do blízkého lesa. Policisté mě pak vzali k nejbližší autobusové zastávce a tam mě posadili do taxíku. Řidič mě vzal do nemocnice a taky dal zprávu mé rodině.

Když jsem dorazil do nemocnice Lékařů bez hranic, hrozně jsem krvácel. Nejprve zastavili krvácení a pak mě hned převezli na operační sál. Ztratil jsem vědomí a probral se až za sedm dní. Byli u mě moji rodiče a já si uvědomil, že jsem pořád v nemocnici. Lékaři bez hranic poskytují v Nap Kenbe péči zadarmo. Kdybych měl jinde za ni platit, nikdy bychom si to ani já ani nikdo z mé rodiny nemohli dovolit. I kdyby všichni dali peníze dohromady, stejně by to nestačilo. Doslova mi zachránili život.

Lékaři mi řekli, že kulka mě zasáhla do spodní části břicha a poškodila střeva. První den mi je dali do pořádku, ale nepodařilo se jim najít kulku, a tak mě museli operovat ještě jednou. Teď beru léky proti bolesti, ale už je to o dost lepší. Jestli všechno bude v pořádku, měli by mě propustit za 20 dní. Budou se o mě starat i tehdy, když mě pustí do domácího léčení. Doufám, že se budu moci vrátit k práci taxikáře na motorce. Je to to jediné, co umím.“

Lékaři bez hranic působí na Haiti od roku 1991. Po zemětřesení v roce 2010 zahájili největší krizovou akci ve své historii. V současnosti poskytují Lékaři bez hranic pohotovostní péči v Port-au-Prince a Léogâne. V Port-au-Prince provozují pohotovostní úrazová centra v chudé čtvrti Martissant a v nemocnici Drouillard poblíž slumu Cité Soleil, kde pomáhají obětem násilí a dopravních nehod. V Port-au-Prince kromě toho provozují také porodnické centrum ve čtvrti Delmas, kde pomáhají bojovat s vysokou mateřskou úmrtností. V Léogâne pak provozují nemocnici zahrnující pohotovostní chirurgickou péči, porodnické oddělení, gynekologii a pediatrii. Během největší vlny epidemie cholery v letech 2010 – 2011 Lékaři bez hranic léčili přes 30 procent všech nakažených pacientů v zemi. Spolu s dalším blížícím se obdobím dešťů zůstávají Lékaři bez hranic připraveni na boj s případnou novou vlnou epidemie.