14. září 2014

Pierre Trbovic, belgický antropolog z týmu Lékařů bez hranic, přijel na konci srpna do liberijského hlavního města Monrovie, aby se zapojil do boje proti ebole. V situaci, kdy bylo léčebné centrum zcela zaplněné, zdravotnický personál na pokraji sil a do centra přicházeli stále další a další nemocní, vzal na sebe Pierre srdcervoucí úkol: nepouštět nově přicházející nemocné dále, protože už pro ně nebylo místo. Dny, které strávil na bráně léčebného centra, se pokusil přiblížit v následujícím textu.

Někdo to musel udělat

Brzy potom, co jsem dorazil do Monrovie, jsem zjistil, že moji kolegové jsou naprosto přemoženi obrovským rozsahem epidemie eboly. Naše léčebné centrum – největší, jaké kdy Lékaři bez hranic dosud provozovali – bylo plné a Stefan, terénní koordinátor, stál u brány a posílal nově přicházející nemocné pryč. Na misi musíte být flexibilní. Tohle nebyla práce, kvůli níž jsem sem já nebo kdokoli další přijel, ale někdo to musel udělat – a tak jsem to vzal na sebe.

První tři dny, kdy jsem stál na bráně, hustě pršelo. Lidé byli promoklí na kost, ale přesto stále čekali u brány, protože neměli kam jinam jít.

První člověk, kterého jsem musel odmítnout

První člověk, kterého jsem musel odmítnout, byl otec, který k nám přivezl svou dceru v kufru auta. Byl to vzdělaný muž a snažně mě prosil, abychom jeho náctiletou dceru přijali do centra. Říkal, že ví, že život jí už nezachráníme, ale aspoň před ní uchráníme zbytek rodiny.

V té chvíli jsem musel odejít za jeden za stanů, protože se mi do očí vedraly slzy. Nestyděl jsem se za ně, ale věděl jsem, že kvůli svým kolegům musím zůstat silný – kdybychom všichni začali brečet, byli bychom v opravdovém maléru.

Jiné rodiny přijížděly auty, nechaly nemocného vystoupit a pak odjely pryč. Jedna matka posadila venku svou dceru na židli a chtěla ji tak opustit, protože doufala, že bychom v takovém případě neměli jinou možnost, než se o ni postarat.

Dovnitř jsem nemohl pustit ani rodiče, kteří také přijeli s malou dcerou. O dvě hodiny později zemřela před naší bránou, kde zůstala ležet až do té doby, než pro ni dorazil tým pro odvoz mrtvých těl.

Pravidelně k nám z jiných zdravotnických zařízení přijížděly ambulance s nemocnými s podezřením na ebolu, ale ani pro ně jsme nemohli nic udělat. Nemohli jsme je poslat ani nikam jinam – všude bylo a stále je plno.

Jednoduše jsme už nemohli přijmout další pacienty

Když jsem se dostal do tzv. vysoce rizikové zóny, kde jsou pacienti s potvrzenou ebolou, pochopil jsem, proč už nikoho dalšího nemůžeme přijmout. Všichni tam byli naprosto přemoženi. V centru na léčbu eboly musíte dodržovat určité procesy a procedury, aby se zajistilo bezpečí lidí uvnitř. A když nemají čas na to, aby je dodržovali, můžou začít dělat chyby.

Obléknout se do ochranného obleku a všech pomůcek trvá kolem 15 minut. Jakmile jste uvnitř u nemocných, můžete tam zůstat nejvýše hodinu, než jste zcela vyčerpáni a zpocení od hlavy až k patě. Nemůžete tam zůstat déle, protože pak to začne být nebezpečné. Pacientům je velmi špatně a vyžaduje to hodně práce udržet stany čisté od lidských výkalů, krve a zvratků, stejně jako odnášet mrtvá těla.

Jednoduše jsme už nemohli k nám do centra přijmout další pacienty, aniž bychom tím současně neohrozili každého z těch, kteří tam pracovali, a tím i všechnu naši práci. Ale vysvětlit něco takového lidem u brány žadonícím o péči pro jejich blízké a uklidnit je s tím, že centrum rozšiřujeme tak rychle, jak jen to jde, je takřka nemožné. Jediné, co jsme mohli dělat, bylo dávat nemocným balíčky ochranných pomůcek obsahujících rukavice, šaty a obličejové masky, aby se o ně mohli postarat alespoň jejich blízcí a byli přitom méně ohroženi.

Jeho syn mi přišel poděkovat se slzami v očích

Po dešti přišlo spalující slunce. Jeden den stál před bránou pět hodin starý muž. Měl jen rozbitý deštík, pod nímž se kryl před sluncem. Za celou dobu mi řekl jedinou větu: „Příliš mnoho slunce.“ Stálo ho to hrozně úsilí. Jeho syn tam byl s ním, ale byl příliš vyděšený, než aby se k němu přiblížil a byl mu posilou. Když jsme konečně byli schopni starého muže přijmout, jeho syn mi přišel poděkovat se slzami v očích.

Byli tam i další lidé, kteří ve skutečnosti nebyli nemocní, ale byli tak vyděšení, že by mohli mít ebolu, že z toho z toho nespali ani nejedli, a po nás chtěli, abychom jim udělali testy. Ale jestliže jsme dovnitř nepouštěli lidi, kteří umírali, jak bychom mohli přijmout lidi, kteří byli zdraví?

Další, kteří přicházeli, jen zoufale chtěli práci – byli ochotní dělat cokoli, třeba jen odnášet mrtvá těla.

Někdy je pro slzy i dobrý důvod

Když mě naše zdravotní sestry a zdravotní bratři, pro které nemám nic než obdiv, začali litovat a říkali mi, že by mojí práci dělat nemohli, pochopil jsem, že to, co dělám, je mnohem těžší, než jsem si myslel. Po týdnu mi kolegové řekli, že musím přestat. Viděli, jakou si to na mě vybírá emocionální daň.

Toho odpoledne za mnou přišli a řekli mi, že se s nimi musím jít na něco podívat.

Kdykoli se někdo v centru uzdraví, uspořádáme pro něj na konci malou oslavu. Vidět, jak se náš personál schází dohromady, aby oslavil tuto výjimečnou chvíli, slyšet slova uzdravených pacientů, kteří nám děkují za to, co jsme pro ně udělali, nám všem dává důvod tu být dále. Když jsem se kolem rozhlížel, viděl jsem v očích všech svých kolegů slzy. Někdy je pro slzy i dobrý důvod.

Příbuzné články a publikace