DR Kongo: „Bojovat s touto epidemií je stejné, jako snažit se uhasit lesní požár se zavázanýma očima“

Smrtící epidemie spalniček se stále šíří provincií Katanga na jihu Demokratické republiky Kongo a má ničivý dopad na mladou populaci. Marion Osterberger, doktorka Lékařů bez hranic, pracovala v posledních dvou měsících v nemocnici, kde jednu postel sdílí až pět dětí.

„Z resuscitačního oddělení jsem odešla se slzami v očích – před pacienty, matkami a mými kolegy. Sedla jsem si na schody staré koloniální budovy a prostě jsem se zhroutila. Pro lékaře je velmi těžké vysvětlit, proč je někteří pacienti tolik zasáhnou.

Malá Annie mi zrovna umřela v náručí i přes naši velkou snahu ji zachránit. Annie byly čtyři roky, a když jsme ji přijmuli do nemocnice, okamžitě mě zasáhla její špatná nálada a podrážděný výraz. U Annie se vyskytly téměř všechny komplikace, které se u spalniček mohou objevit – včetně malárie a podvýživy. Nic z toho, co jsme dělali, nepomáhalo snížit její horečku. Nebylo nic, co by ji mohlo zachránit. Nepomohla naše péče ani neustálá přítomnost jejího otce, který u lůžka bděl ve dne v noci.

Pět dětí na jedné posteli

V tu dobu byla nemocnice plná k prasknutí. Se 198 pacienty a pouze 80 lůžky byla všechna oddělení naprosto přetížena. Jednotka intenzivní péče specializovaná na spalničky na tom byla nejhůře – jednu postel zde sdílelo až pět dětí. Týmy tam pracují neúnavně v dusivém teple, ve zběsilém tempu, ve dne v noci, sedm dní v týdnu.

V Evropě jsou spalničky považovány za celkem běžnou nemoc, lidé ale zapomínají, že je to stále jedna z hlavních příčin dětské úmrtnosti na celém světě. Je to vysoce nakažlivá infekce a její následky mohou být velmi vážné, a to zejména u dětí, které jsou již oslabeny jinou nemocí jako je malárie nebo podvýživa.

MSF

Doktorka Marion Osterberger s týmem v nemocnici v Katanga, Demokratická republika Kongo

Tady v Demokratické republice Kongo je u dětí do pěti let, které momentálně tvoří velkou část našich pacientů, vcelku běžný výskyt komplikací jako například těžký průjem, ušní infekce, zápal plic, oční infekce nebo dokonce encefalitida, která může mít smrtelné následky.

Na spalničky neexistuje žádná léčba, lze však tlumit jejich příznaky a zamezit případným komplikacím a jejich nezvratným následkům, zamezením dehydratace, léčbou podvýživy, podáváním vitamínu A, který brání poškození zraku, nebo podáváním antibiotik, která zabraňují vzniku bakteriálních infekcí, jako je zápal plic.

Někdy je mi smutno a jsem rozzlobená – dokonce pobouřená tím, kolik dětí sem přichází v tak vážném stavu.

Šest hodin přes buš do nemocnice

Provincie Katanga kde pracujeme, je stejně velká jako Španělsko. Velké vzdálenosti a silnice ve špatném stavu, které jsou v období dešťů kompletně zatopeny, ztěžují lidem přístup ke zdravotní péči.

Někteří z našich pacientů přicházejí z města Ankoro, ale většina jich je převezena ze zdravotnických center na vesnicích. Lékaři bez hranic vyškolili vrchní sestry v přibližně 20 přilehlých zdravotnických zařízeních ohledně kritérií pro převoz pacientů do nemocnice, za jejich převoz do Ankoro také platí. Děti se svými matkami nejčastěji přijíždějí na mototaxi. Je naprosto běžné, že jejich cesta trvá pět až šest hodin jízdy buší po cestách v úděsném stavu.

Často jsem překvapena sílou těchto dětí, u kterých se v době příjezdu vyskytují mnohačetné komplikace. Občas se mi z nemocnice odchází s těžkým srdcem a napůl již stejně očekávám, kdy se z vysílačky ozve praskání, které mě bude volat do nemocnice, abych dohlídla na jedno z dětí na jednotce intenzivní péče. Noc ale uběhne a pak další a krůček po krůčku se u pacienta začnou projevovat známky uzdravování a za pár dní je mimo ohrožení života. 

Jako hasit požár se zavázanýma očima

Když propouštíme pacienta, je to velmi dojemný okamžik. Konžské matky zpívají a tančí, objímají nás a děkují nám.

Bojovali jsme v mnoha bitvách a mnoho z nich jsme také vyhráli. V regionu, kde děti měly být nedávno očkovány, denně vídáme boj proti nemoci, které lze předejít.

Kolik dětí letos zemřelo na spalničky ve vesnicích, zdravotnických zařízeních nebo na cestě do nemocnice? To je těžké říct. V Ankoro se situace v nemocnici stabilizuje. Ale nemoc se šíří stejně rychle jako zvířený prach po celé zemi. Týmy Lékařů bez hranic bojují s časem, aby nad touto epidemií vyhrály. Je to jako kdybyste se snažili uhasit lesní požár se zavázanýma očima.“