Dopis z mise: Jeden den v životě porodní asistentky

Olivia Lowe pracuje jako porodní asistentka Lékařů bez hranic v Kučlaku v blízkosti Kvéty, hlavního města nestabilní pákistánské provincie Balúčistán. Ve zdejším centru Lékařů bez hranic pro matku a dítě řídí Olivia porodní oddělení a programy před- a poporodní péče. Takto popisuje svůj běžný pracovní den...

Září 2010, Kvéta – Pákistán

6:45

Zvoní budík. V domě nejde proud, ale to je na denním pořádku a tak už jsem si zvykla pohybovat se ráno v temnu. Dneska ráno ale navíc neteče ani voda. Do háje! Pitnou vodou si alespoň umeju ruce. Připravuju si vločky, na plynovém vařiči si vařím vodu na čaj a pak si celou svou snídani vychutnávám na střeše naší budovy. Venku je stále trochu chladno.

7:25

Doprovázena hlídačem opouštím dům. Na sobě mám šalvár kamíz, oděv, jaký nosí místní ženy, a kolem hlavy jsem si omotala dupattu, velký šál zakrývající dvě třetiny mého těla. Venku se zdravím se všemi pákistánskými spolupracovníky a pak už vyrážíme do práce. Ženy jedou v jedné dodávce, muži ve druhé. Posílám SMS koordinátorovi projektu a office managerovi, aby věděli, že jsme na cestě na kliniku.

8:00

Přijíždím na porodní oddělení v Kučlaku, který se nachází asi 30 minut jízdy od Kvéty, a posílám další SMSku, abych oznámila, že jsme v pořádku dorazili na místo. Místní porodní báby a pečovatelky mě rovnou vedou k předčasně narozenému chlapci, který se právě narodil. Vypadá, že se narodil tak ve 30. až 32. týdnu, a má potíže s dýcháním. Musím ho bezodkladně nechat přepravit do nemocnice v Kvétě. Nejdříve se ale musím ujistit, že během cesty nedojde kyslík, a pak doufat, že cestou do nemocnice nepřestane bojovat a dýchat.

9:00

Pečovatelka, která doprovázela chlapce do nemocnice v Kvétě, mi z nemocnice volá nazpět a sděluje, že tam nemají k dispozici žádný inkubátor, ale že na nemocničním oddělení dělají to nejlepší, co mohou.

9:45

Na porodním oddělení se rodí další miminko – holčička. Je zdravá a váží 3,2 kg. Je to maminčino deváté dítě. Předávám ji babičce.

10:00

Opět mi telefonuje pečovatelka z nemocnice v Kvétě. Nakonec se jí podařilo umístit chlapečka do inkubátoru v jiné nemocnici. Jeho stav je prozatím stabilizovaný. (O dva dny později, když píši tento text, dostávám zprávu, že chlapeček v nemocnici zemřel.)

10:15

Yasmin, maminka právě narozeného děvčátka, je v ohrožení života. Situace je vážná, nevyšla z ní placenta a hrozí jí těžké krvácení. Projevily se u ní také vážné komplikace, prolaps dělohy, a hrozí jí infekce.

10:30

Yasmin začíná krvácet. Na porodním oddělení jsem pouze já a dvě sestry. Pokoušíme se odstranit placentu. Zavádíme infúzi a podáváme pacientce oxytocin a ergometrin, abychom zastavili krvácení a vypudili placentu. Nasazujeme antibiotika, abychom zabránili infekci, a pokračujeme v infúzi.

Musíme Yasmin stabilizovat a pak ji co nejrychleji převézt do nemocnice. Ostatní pacienti a příbuzní jsou jak zmražení, stojí a tiše nás pozorují, jak běháme po klinice.

„Nemá žádný puls! Nemá krevní tlak!“ křičí jedna z pečovatelek. Ihned přibíhám do pokoje. Yasmin dýchá nepravidelně a nereaguje. Volám na doktora ve vedlejší místnosti a beru do rukou kyslík. Upadá do šoku? Přichází dva lékaři. Další infúze. Yasminin krevní tlak je 90/40, což znamená, že je velmi nízký, ale je to lepší než před pár minutami. Podáváme jí další tekutiny, ale opětovný pokus odstranit manuálně placentu selhává. Pak slyším někoho něco říkat v jazyce urdu a jedna z pečovatelek rychle odchází z místnosti.

Za okamžik se vrací s novorozencem zabaleným v dece. Ptám se, čí je to dítě, a dozvídám se, že se právě narodilo venku v autě a že pečovatelka, která je venku, potřebuje oxytocin pro usnadnění vypuzení placenty. Telefonujeme další pečovatelce, která je právě na domácích pochůzkách, aby se vrátila zpět na oddělení a pomohla nám. Jedna z pečovatelek musí totiž doprovodit krvácející matku do nemocnice, což by znamenalo, že bych tu zůstala sama jen s jednou pečovatelkou. Mezitím přicházejí další ženy.

10:40

Yasmin už moc nekrvácí a její tlak je lepší. Zakrýváme ji a zahalujeme závojem. Dva zaměstnanci nám pomáhají přemístit ji na nosítka a odnášejí ji do sanitky. Nejdříve ale potřebujeme souhlas jejího manžela, že ji můžeme odvézt do nemocnice. Teprve poté volám do nemocnice a oznamuji jim, že Yasmin je na cestě.

11:00

Celá se třesu, ale nemám čas posedávat. Činnost kliniky musí pokračovat. Předepisujeme antibiotika, protože mnoho žen má v tomto období zánět močových cest. Kvůli půstu během Ramadánu jsou totiž ženy často dehydratované. Jednu ženu pak posílám na ultrazvuk k soukromému lékaři ve městě, protože včera a dnes krvácela.

V této chvíli tu čeká na porod jen jedna žena. Jmenuje se Noor Bibi a byla těhotná už více než pětkrát. Už se začala otevírat. Chce po nás, abychom ji dali injekci oxytocinu a urychlili tím její porod. V Pákistánu se jedná o běžný, ale nelegální postup, který si ročně vyžádá stovky životů. Doporučujeme ji, aby se prošla a pila tekutiny.

11:30

Další žena přichází s dítětem na kontrolu. Dítě je čtyři dny staré a má žloutenku. Ztratilo na váze, ale jinak vypadá dobře. Dozvídáme se, že ho matka kojí pouze 2x nebo 3x denně (doporučuje se kojit 6x až 8x). Dáváme ji instrukce, jak správně kojit, a posíláme ji domů s tím, ať přijde ve středu na kontrolu a očkování. Poté mi volá pečovatelka, která doprovázela Yasmin do nemocnice, že už ji lékaři vyšetřili.

12:30

Všechny pacientky na předporodním už byly vyšetřeny. Noor Bibi porodila a jak ona, tak dítě jsou v pořádku. O dvě hodiny později už bude na cestě domů – nemůže tu zůstat déle a její taxi už čeká venku, aby ji odvezlo.

13:30

Vracím se dodávkou do kanceláře v Kvétě. Posílám SMS projektovému koordinátorovi a office managerovi, že odjíždím.

14:00

Přijíždíme do kanceláře a opět podávám hlášení SMSkou. Rovnou směřuji domů na oběd, o dvě budovy vedle, kde už čekají moji spolubydlící, logistik a projektový koordinátor.

14:45

Jsem zpátky v kanceláři. Dokončuji měsíční reporty a posílám je emailem zdravotnickému koordinátorovi.

16:00

Od office managera se dozvídám, že ve městě došlo k dvěma bombovým útokům, na tržišti, asi 2 km od naší budovy. Výsledek: 42 mrtvých a 250 zraněných. Všichni místní i mezinárodní pracovníci Lékařů bez hranic jsou v bezpečí, někteří se ale nemohou dostat domů nebo naopak na noční směnu, která během Ramadánu začíná v 17 hod.

16:30

Žádám jednu z pečovatelek na denní směně, jestli nemůže zůstat i přes noc, protože pečovatelka, která měla mít noční směnu, to určitě nezvládne. Pak se vracím domů, kde se zdravím s novým expatem, který přijel z Islámábádu a míří do zaplavených oblastí. Je to už devátý člověk během dvou týdnů, který tu projíždí, aby doplnil týmy pomáhající po povodních.

17:30

Moji spolubydlící se vrací domů. Vedoucí mise zvýšil bezpečnostní pohotovost, a proto zítra bude moci pracovat jen minimum pracovníků. Telefonuji pečovatelkám a vysvětluji, že zítra budou sloužit jen dvě, a ujišťuji se, že budou moci přijít. Telefonuji také naší zdravotní sestře, která navštěvuje pacientky převezené do nemocnice, abych se ujistila, že je v pořádku. Říkám jí, ať zítra navštěvuje jen ty nejnutnější případy.

19:00

Večeříme se spolubydlícími a pak se díváme na film.

23:00

Je čas jít do postele. Zítra si mohu trochu přispat, protože nesmím jít do práce a ani opustit budovu. Budu studovat a pracovat odtud. Je horko a usínám za hučení větráku, který se za několik hodin vypne, až přestane jít proud. Jsem k dispozici na telefonu 24 hodin denně a 7 dní v týdnu – a tak tomu bude dalších 9 měsíců. Nejsem si ale jistá, jak se mi pečovatelky v případě potřeby zítra dovolají, protože příjem mobilního telefonu je v poslední době nestálý. Doufám, že budou v pořádku.