Indický nejvyšší soud se chystá projednávat žalobu farmaceutické firmy Novartis proti indickému státu, v níž se firma snaží změnit výklad klíčových pasáží indického patentového zákona. Lékaři bez hranic apelují na Novartis, aby zastavil svůj útok na Indii, lékárnu rozvojového světa.

Novartis nyní odpověděl na kritiku Lékařů bez hranic upozorňující na nebezpečné důsledky této její snahy pro dostupnost základních léků pro lidi v nejdhudších zemích světa.

Přidejte se k Lékařům bez hranic a řekněte firmě Novartis, že zdraví pacientů je důležitější než zisk.

• Novartis říká, že „cena neovlivňuje přístup k lékům“.

Ve zprávě vydané v roce 2011 Novartis uvedl, že „uznání vynálezu pomocí udělení patentu nesouvisí s problematikou přístupu k lékům. Zlepšení přístupu k lékům je pouze otázkou zpřístupnění léků.“

To však není celá pravda.

Zkušenosti Lékařů bez hranic z mnoha rozvojových zemí ukazují, že udělení patentu má přímý dopad na přístup k levným lékům. Udělení patentu na lék dává držiteli patentu monopol na jeho výrobu, což mu ve výsledku umožňuje účtovat vysoké ceny a neobávat se konkurence generik.

Zlepšování přístupu k lékům není jen otázkou toho, zda je lék dostupný, ale jestli si ho pacienti a vlády mohou dovolit koupit. Když se na konci 90. let poprvé objevila kúra proti AIDS, cena prvních patentovaných léků činila i po slevách 10 439 dolarů na pacienta ročně. V rozvojových zemích a zejména v Africe zemřely miliony lidí proto, že ceny léků byly příliš vysoké. Konkurence generik srazila ceny a umožnila léčbu. Patenty na léky jsou klíčovou překážkou v dostupnosti léků, protože neumožňují přístup k lékům těm, kteří si je nemohou dovolit.

• Novartis říká, že „tento soudní spor nijak neovlivní přístup k lékům v chudých zemích“.

To není pravda.

Pokud Novartis uspěje a oslabí možnosti intepretace Sekce 3(d) indického patentového zákona, aby tak získal patent na imatinib mesylát (lék proti rakovině), indický Patentový úřad bude muset začít uplatňovat stejné standardy ochrany duševního vlastnictví jako bohaté země typu USA. Musel by tedy udělovat mnohem větší množství patentů, než je vyžadováno pravidly mezinárodního obchodu nebo indickými zákonodárci.

Soudní spor se netýká jen jednoho konkrétního léku (imatinib mesylát). Výklad napadeného paragrafu má přímý dopad na systém posuzování žádostí na patenty solných forem, pediatrických dávek a jiných variant léků proti AIDS, které v současnosti používají Lékaři bez hranic na svých misích. Novartisem požadovaná interpretace paragrafu 3(d) by umožnila, aby tyto léky byly patentovány, zatímco až dosud bylo udělování takovýchto patentů úspěšně odvraceno indickými zdravotnickými organizacemi.

Nejedná se přitom jen o Indii. Pokud by zmizely generické verze mnoha léků, jejich cena by stoupla v celém rozvojovém světě. To by mělo zdrcující dopad nejen na pacienty Lékařů bez hranic, ale i na všechny ostatní nemocné závisející na dostupných indických lécích.

Například imatinib mesylát, klíčový lék proti rakovině, je v Indii prodáván firmou Novartis za 120 000 rupií (asi 2400 dolarů) na pacienta měsíčně. Indické společnosti vyrábějící generickou verzi léku ho přitom prodávají za 8000 – 10 000 rupií (160 – 200 dolarů) na pacienta měsíčně.

• Novartis říká, že „léky mohou být zpřístupněny pomocí záruk v mezinárodních dohodách a v případě zásadních, život zachraňujících léků také pomocí speciálních cenových ujednání v rozvojových zemích“.

To je jen polovina pravdy.

Státy samozřejmě mají právo vydávat speciální licence, aby obešly patenty a umožnily přístup k základním lékům – to jsou ony záruky, o kterých hovoří Novartis. To však nejsou jediná práva, která ke zpřístupnění léků mohou použít.

Novartis zde podsouvá, že státy se mohou nějak zachovat až poté, co byly uděleny patenty na léky. Státy však mohou také zasáhnout už předem a zajistit, aby nebyly udělovány patenty na rutinní, nedůležitá vylepšení existujících léků, které by potom bránily výrobě generik. Indie tuto záruku přijala v sekci 3(d) svého patentového zákona (právě o ní se vede současný soudní spor) a přitom umožnila, aby od roku 2005 směly být udělovány patenty na nové léky.

Co se týče „speciálních cenových ujednání“, o kterých hovoří Novartis – tato strategie se také nazývá „odstupňování cen“. Firmy při něm nasazují vysoké ceny v bohatých zemích, střední ceny ve středně rozvinutých zemích a nejnižší ceny v chudých zemích. Odstupňované ceny se neosvědčily jako vhodný prostředek ke zpřístupnění léků. Většinou jsou spojeny s různými podmínkami a závisí na libovůli farmaceutických firem. V zásadě jde o postup k maximalizaci zisku, kdy společnosti získávají největší zisk v bohatých zemích a přitom stále vydělávají i v zemích, které si mohou dovolit jen nižší ceny. Každoroční analýza Lékařů bez hranic, ve které jsou sledovány ceny léků proti HIV, prokázala, že země se středními příjmy nemohou využívat nabídku slev, které farmaceutické firmy nabízejí chudým státům. Pouze neomezovaná konkurence v podobě generických léků umožňuje, aby se ceny léků dostaly na co nejnižší a trvale udržitelnou úroveň.

Více informací o kauze Novartis najdete ZDE.