{{ subitems[item.mlid].body }}
{{ subitems[item.mlid].linktitle }}
Clémentine
Sandra Smiley pracuje v D. R. Kongo jako komunikační pracovnice Lékařů bez hranic. „Mou prací je to, abyste se vy doma dozvěděli, čeho jsme v téhle části světa svědky a jak to dopadá na naše pacienty.“
Clémentine
23. června 2015
Kromě pípání a cvakání monitorovacích přístrojů slyším jenom dívčino těžké oddychování. Je sice slabá a celá hoří, v očích má ale stále úzkost. Stejný strach je i v očích její matky. Tolik se snaží zachytit nějakou změnu ve tváři své dcery, ať už k lepšímu, či horšímu. Dívenka je ale úplně bez výrazu.
Dvouletá holčička Clémenetine a její matka Zamudia přijely během noci do zdravotnického centra Bikenge podporovaného Lékaři bez hranic. Je teprve devět ráno, ale vzduch na pohotovosti je vlhký a horký, protože provizorní stěny z igelitových plachet uvnitř drží teplo.
„Takhle na tom je už čtyři dny“, říká Zamudia, aniž by přitom spustila oči ze své dcery. Vzhledem ke stavu, v kterém je, nemám to srdce se jí zeptat, proč tak dlouho otálela s příchodem sem. Můžu ale hádat.
Tahle část Konga, hluboko v lesích provincie Maniema, vykazuje jedny z nejhorších indikátorů zdravotní péče v celé zemi. Zdravotních středisek je tady málo a jsou od sebe daleko. Ta, která jsou snadno dostupná, nabízí pouze omezené služby – za cenu, kterou si může dovolit jen málokdo. Lidé proto raději chodí k tradičním léčitelům nebo se léčí doma sami. Dokonce si tady na okraji cesty můžete koupit krevní konzervy.
Nálada na oddělení se o něco zlepší, jakmile se stav Clémentine stabilizuje. Povídám si se zdravotníky, zatímco připravují léky na bolest, vyplňují pacientčinu kartu, monitorují životní funkce a poklízí. Tyhle pracovníky jediné pohotovosti v Bikenge jen tak něco nerozhází. Všichni se ale zdají být trochu otřesení stavem dívky a nepravidelným stoupáním a klesáním jejího hrudníčku.
Ptám se, jestli tohle vídají často. „Pořád,“ říkají mi a souhlasně pokyvují jeden na druhého. Pětinu ze zhruba 400 pacientů, kteří týdně projdou dveřmi pohotovosti, sem některé týdny přivedou právě záněty dýchacích cest sem. Několik případů je natolik závažných, že vyžadují hospitalizaci. Když tak přemýšlím nad prachem ve vzduchu, všudypřítomným odpadem a nad suchým kašlem, s nímž jsem se dnes ráno probudila, vůbec mě to nepřekvapuje.
Další den nacházím Zamudiu na JIPce s Clémentine, jejíž malé plíce nějak dokázaly fungovat i přes noc. Matka vypadá, jako by vůbec nespala. Stav Clémentine se nijak nezměnil, pořád je napojená na kyslík a pod soustavným dohledem. Stále je malátná a zjevně bojuje, aby udržela těžká víčka otevřená.
Tváří v tvář téhle scéně si uvědomuju, jak je život v Bikenge těžký, hlavně pro děti. Doslova je hodí do vody a ony se rychle se musí naučit plavat. Děti začínají pracovat ve věku, který můžete spočítat na prstech svých rukou. Najímají je bezohlední obchodníci. Rodiče před tím obvykle zavírají oči, protože dítě ve třídě přináší méně peněz než dítě na trhu nebo v dole.
Jak plyne čas, silná antibiotika, prášky na bolest a odpočinek začínají účinkovat a Clémentine se vrací síla. Brzy začíná prozkoumávat neznámé prostředí velkýma zvídavýma očima s opatrností, jakou jsem u dětí jejího věku viděla jen zřídka.
Vím, že to může znít příliš rodičovsky, ale mám o Clémentine strach. Dívka vyrůstající v Bikenge se setkává s mnoha riziky, které ohrožují její zdraví a kvalitu života: s malárií, hromadami páchnoucího organického odpadu, kuplíři, podvodníky a jinými prospěcháři. Bojím se, že tady ve středisku skončí znova s jinou nemocí, které se dalo předcházet. Bojím se taky, že až se to stane, Lékaři bez hranic už tu nebudou. Nebude nikdo, kdo by zajistil dodržování zdravotnických protokolů a vysokých standardů poskytované péče. Tohle je Kongo – některá zdravotnická zařízení nemají ani paracetamol.
Na druhé straně doufám, že Clémentine nedovolí, aby tato rizika ovládala její život. Doufám, že stydlivost, kterou vidím v jejích očích, mají na svědomí jenom spáleniny od slunce, sípání a já, ta mzungu*, co pobíhá okolo s velkým foťákem. Clémentine zrovna překonala nemoc, které snadno mohla podlehnout. Doufám, že má dost síly na to, aby žila svůj život beze strachu, bez ohledu na vše, co by ji mohlo oslabit.
Clémentine a Zamudia se po čtyřdenním pobytu ve zdravotnickém centru v Bikenge vracejí se ke své rodině domů. S nadcházejícím večerem si balí svá zavazadla, loučí se a vyráží na cestu pod tmavomodré nebe.
Mávám jim na cestu, ani jedna se na mě ale neotáčí.
* Mzungu: termín pro cizince v kiswahilštině