Cesta s léky skrz město v obležení

Abdulbaset Alzamar je jemenský zdravotní bratr, který se stará o HIV pozitivní pacienty ve spolupráci s Lékaři bez hranic a jemenským ministerstvem zdravotnictví. Jeho svědectví vypráví o poskytování život zachraňující antiretrovirové léčby pacientům v hlavním městě Saná v době, kdy ho nepokoje rozpůlily ve dví.

Na přelomu let 2010 a 2011 se situace v mojí zemi začala zhoršovat. Začalo to demonstracemi a protesty v hlavním městě Saná a pak v celé zemi propukly násilné střety.

V tu dobu jsem pracoval pro Lékaře bez hranic a ministerstvo zdravotnictví na klinice pro léčbu HIV v rámci nemocnice v Al-Gumhuri. Bylo to jediné zařízení v celém Saná, kde se HIV pozitivní pacienti mohli dostat k život zachraňující antiretrovirové (ARV) léčbě.

Příprava na nejhorší

Bylo nám jasné, že se musíme připravit na nejhorší. Naše zařízení poskytovalo ARV léčbu více než 350 pacientům, a proto jsme potřebovali plán, abychom se mohli dostat k lékům, pokud by vypukl konflikt.

V Jemenu je obzvlášť těžké dostat se k léčbě HIV. Testy i léky jsou pro pacienty jen obtížně dostupné, protože jsou kvůli své chorobě stigmatizovaní. Často dostávají o nemoci špatné informace a celý život jsou svědky toho, jak jsou HIV pozitivní lidé diskriminováni, někdy dokonce samotnými zdravotníky. Já sám jsem měl o HIV mylné představy, dokud jsem neabsolvoval sesterské školení a nedozvěděl jsem se o vědeckých výzkumech.

Na jaře 2011 boje zesílily a rozdělily Saná na dvě strany. Různé ozbrojené skupiny převzaly moc nad částmi města a přesun kamkoli byl velice nesnadný. Boje v okolí nemocnice zamezily jejímu personálu odejít celé tři dny. Nebezpečí znemožnilo zahraničním spolupracovníkům, aby zůstali – všichni se museli přesunout do bezpečí a potom odlétnout ze země.

Většina jemenského personálu – mě nevyjímaje – ale zůstala. I když už jsme nemohli v Al-Gumhuri pokračovat v našich obvyklých aktivitách, stále jsme potřebovali dostat ARV léky k pacientům. Jejich stav by se jinak zhoršil a mohli by i zemřít. A tak jsme začali naše důkladné plány realizovat.

Během následujících měsíců konfliktu rozdal personál Lékařů bez hranic a ministerstva zdravotnictví speciální karty všem našim pacientům. S jejich pomocí se nám mohli ozvat pacienti, když potřebovali léky nebo když nám chtěli dát vědět, abychom raději pozastavili své normální aktivity. Tyto zdravotní karty neobsahovaly žádné informace, podle nichž by šlo někoho identifikovat – bylo na nich jen moje telefonní číslo.

Tajné zásobování léky

Pacient zavolal a řekl mi své přidělené číslo. Podle něj jsem určil na jakém lékovém režimu je a mohl jsem mu vydat správné ARV léky ze skladu. Pacient mi pak oznámil, kde se nachází, a já mu léky dovezl autem, nebo jsem je nechal na domluveném místě diskrétně schované v nákupní tašce. Některá doručovací místa byla opravdu neobvyklá: jednou jsem tašku nechával v supermarketu, jindy zase ve fotografickém studiu.

Někteří pacienti chodili pro léky ke mně domů. Další jsem vyzvedával cestou autem na ulici, předal jsem jim balíček a pak je vysadil na jiném místě, abychom se vyhnuli nebezpečí. Lidé mi volali ve dne v noci – neměl jsem tušení, jak dlouho bude tahle situace trvat, občas se zdálo, že neskončí nikdy. Mně na tom ale nezáleželo. Chtěl jsem jen, aby se nemocní mohli léčit, i když se z jedné části města do druhé nešlo dostat.

Zanedlouho nám začalo být jasné, že musíme přesunout náš klad léků. Původně jsme je chtěli uložit v zařízení Národního programu boje s AIDS v centru města. Ta oblast se ale stala místem těžkých bojů a pro mě nebylo bezpečné tam jezdit. Shodli jsme se, že nejlepší bude přesunout všechny léky do rodinného domu. Jednou, když jsem zařízení v centru opouštěl, došlo k velké explozi – nedaleko mého auta vybuchla bomba. Nic se mi nestalo, ale vyděsilo mě to, protože jsem výbuch nečekal.

Připraveni na nepokoje

Město se rozdělilo podle politického vlivu a překračování frontové linie kvůli doručování léků bylo těžké. Pořád se mě někdo vyptával na kontrolních stanovištích, každá strana si myslela, že podporuji tu druhou. Samozřejmě že Lékaři bez hranic jsou neutrální humanitární organizace, která léčí všechny potřebné bez ohledu na jejich příslušnost nebo vyznání – zkuste to ale vysvětlovat člověku se samopalem! Někdy mě doprovázela má žena a dvě děti. Když byly se mnou, nikdo nás nezastavoval.

Boje v Saná utichly po třech měsících a my mohli plně obnovit naši činnost. Náš plán byl díky tvrdé práci úspěšný. V době bojů se nám podařilo dodávat potřebnou ARV léčbu všem 363 pacientům. Když bylo po bojích, 97 % se jich vrátilo, aby pokračovali v léčbě. Byly to děsivé a stresující časy, ale nikdy jsem si nepřipustil, že by toho na mě bylo příliš. Pacienti jsou pro mě jako rodina – byl jsem často jediný, komu mohli věřit. Doufám, že podobné nepokoje moji zemi víckrát nezasáhnout. A i kdyby – my budeme připravení.

Výzkum dokazující úspěchy Lékařů bez hranic během doručování léčby HIV pozitivním pacientům v konfliktem zasaženém Jemenu byl spolu s dalšími humanitárními výzkumy představen 23. května 2014 během konference MSF Scientific Day v Londýně. Prezentace můžete vidět na msf.org.uk/msf-scientific-day.

• Téma: HIV/AIDS